Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Grónsko jako zrcadlo americké duše – interpretace politického jednání v kontextu absence kolektivní individuace

23. 1. 2026 / Arnošt Kult

čas čtení 4 minuty

Většina soudobých politických komentářů se při analýze amerického zájmu o Grónsko soustřeďuje především na pragmatické a geopolitické parametry. Bezpečnostní experti poukazují na strategickou polohu ostrova, jenž leží na přímé trajektorii případných ruských střel – včetně nejnovějších hypersonických systémů typu Orešnik – a tvoří tak klíčový uzel protiraketové obrany USA.

Někteří ekonomové vyzdvihují Grónsko jako potenciální pokladnici důležitých surovin a vzácných kovů, nezbytných pro technologickou suverenitu (podle seriózních geologických průzkumů je však na místě určitá skepse).

Historikové pak připomínají, že Trumpova snaha není ničím revolučním, nýbrž spíše pokračováním dlouhodobé americké doktríny, která o odkoupení ostrova usilovala již za prezidenta Trumana v roce 1946. Ačkoliv jsou tyto argumenty věcně správné, zůstávají do určité míry na povrchu událostí.

Chceme-li porozumět skutečné dynamice dějin, musíme sestoupit „pod hladinu“ politického realismu – až do hlubin kolektivní psyché. Dovolím si proto určité „doplnění“: návrh na odkoupení Grónska či hrozbu jeho možného vojenského obsazení nelze vnímat pouze jako excentrickou epizodu „politického divadla“. V jungovském rámci představuje takové jednání archetypální gesto, které se objevuje v okamžiku, kdy společnost ztrácí své „kořeny“. Grónsko se tak stává „plátnem“, na něž jsou promítány potlačené obsahy kolektivního nevědomí.

Nestabilní životní prostor a enantiodromie (archetypální zákon návratu)

Amerika je civilizací konstituovanou mýtem dobývání stále nového prostoru, a tím i opakovaného vymezování hranic „říše“. Identita národa se po staletí utvářela překračováním neznámého a postupným rozšiřováním geografického horizontu. Při pohledu na klasicistní vládní budovy ve Washingtonu napadne i nezasvěceného historická analogie – Imperium Romanum. V obou případech byl mýtus nekončící expanze zdrojem mimořádné kolektivní psychické energie.

Podle Junga však každý jednostranný postoj dříve či později naráží na své limity a dochází k enantiodromii – k přechodu v protiklad. Grónsko, jako tichý a „prázdný“ ledový prostor, se v současné krizi jeví jako další možná, avšak opět problematická, agresivní akce. Pokus o jeho mocenské ovládnutí představuje regresivní návrat k archetypu hrdiny, ovšem v jeho hypertrofované podobě, která již postrádá tvořivý potenciál a mění se v pouhou karikaturu.

Archetyp – král a současně i trickster

V postavě Donalda Trumpa se zřetelně aktivovaly specifické archetypální vzorce, rezonující s potřebami kolektivního nevědomí. Jde o jakousi „inflaci krále“ – snahu o neustálé rozšiřování „panství“ (v symbolickém i územním smyslu), jež slouží jako dočasný „lék“ na pocit vnitřní roztříštěnosti. Archetyp trickstera pak představuje sílu, která rozbíjí existující struktury a zároveň mate politické protivníky.

Grónsko zde nefiguruje pouze jako reálný politický cíl, nýbrž i jako symbolická scéna pro drama obnovy velikosti. Jde zároveň o pokus „magicky“ řešit vnitřní socioekonomický rozkol prostřednictvím vnější expanze.

Návrat stínu a kolektivní projekce

Podle Junga je polarizace společnosti často projevem návratu kolektivního stínu. Vše, co bylo dlouhodobě potlačováno – úzkost z úpadku, ambivalence vůči autoritě, ekonomická nejistota – se postupně dere na povrch. Jung výstižně poznamenává: „Dokud si neuvědomíte nevědomé, bude řídit váš život a vy to budete nazývat osudem.“

Protože je stín příliš bolestivý na to, aby mohl být integrován přímo, je projektován navenek. Grónsko – vzdálené, neosobní a zdánlivě „neobsazené“ – se tak stává ideálním objektem projekce touhy po kontrole. Je „nepopsanou tabulí“ (tabula rasa), na niž lze symbolicky psát mýtus o znovuzrození „impéria“.

Individuace jako cesta „dovnitř“

Proces kolektivní individuace, jímž Spojené státy v současnosti procházejí, má destruktivní a chaotickou podobu. Trumpova postava zde paradoxně nevystupuje jako příčina, nýbrž jako katalyzátor. Zosobňuje obsahy, které nebyly vědomě integrovány do národního narativu. Skutečná individuace však nevyžaduje dobývání nových území, ale přijetí vlastních vnitřních protikladů.

Závěr

Trumpův „grónský mýtus“ není pouhou kuriozitou, ale symptomem současného geopolitického přerodu s tragickými rysy. Ukazuje se, že skutečný konflikt se neodehrává na mapách, nýbrž v hlubinách individuální (Trump) i kolektivní (USA) psyché. Grónsko je pouze „ledovým jevištěm“ – skutečné drama, zápas o autentickou integritu a identitu, se odehrává v nitru každého jednotlivce, jenž tvoří tuto kdysi ekonomicky a civilizačně mimořádně úspěšnou, především však demokratickou světovou velmoc.

Donald Trump