Dřív se říkalo, že sociální sítě jsou náměstí. Pak se říkalo, že jsou média. Dnes je přesnější říct, že jsou to politické aparáty bez stranických průkazů. Nemají předsednictvo, stanovy ani okresní výbor. Mají něco účinnějšího: doporučovací systém, který pozná, že se člověk na tři vteřiny zastavil u odpadu, a okamžitě mu postaví před dům skládku.

Meta to už ani příliš neskrývá. V lednu 2025 oznámila, že v USA končí s programem externího ověřování faktů a přechází k modelu Community Notes. Současně napsala, že uvolní omezení u témat jako imigrace, genderová identita a gender a že začne do Facebooku, Instagramu a Threads znovu vracet politický obsah personalizovaněji, podle explicitních i implicitních signálů. Přeloženo z jazyka technologické firmy do češtiny: když se jednou podíváte na cirkus, cirkus pochopí, že jste si koupili permanentku.

U X je to ještě průhlednější, protože tam už není třeba ani předstírat noblesu. Platforma Elona Muska se tváří jako svatyně svobody slova, ale svoboda slova tam podivně často vypadá jako nekonečná nálevna pro nejhlasitější, nejagresivnější a nejlépe monetizovatelný vztek. Algoritmus není redaktor v saku. Je to opilý šéfredaktor bulváru, který zjistil, že nejvíc kliků má článek, kde někdo řve, že civilizace končí kvůli zájmenu, migrantovi, Bruselu nebo ženě, která se nechce nechat obtěžovat v práci.

A pak se v téhle kalné vodě objeví Jindřich Rajchl s morálním prohlášením o Marku Wollnerovi. Najednou je z něj rytíř pracovního prostředí. Najednou mu vadí muž, který podle Markéty Dobiášové sahal ženám na zadek, měl sexuální narážky, nutil ji mňoukat a zneužíval moc nadřízeného. Najednou je bossing a sexuální obtěžování odporné. Najednou má mlčení znamenat souhlas. Najednou má mediální dům nést odpovědnost za to, koho zaměstnává. Vítejte v MeToo, pane poslanče. Přicházíte s mnohaletým zpožděním, ale zato s megafonem namířeným přesně tam, kde sedí politický nepřítel.

Aby bylo jasno: na samotné větě, že sexuální obtěžování a zneužívání pracovního postavení je nepřijatelné, není nic špatně. Naopak. To je věta, která měla v českém veřejném prostoru znít dávno, častěji a bez obvyklého hospodského dodatku, že si to ženská určitě nějak špatně vyložila, protože dneska už člověk nemůže ani říct kolegyni, že má hezkou halenku, aniž by mu feministky sebraly chalupu.

Jenže u Rajchla nejde o princip. Jde o výběr cíle.

Kolínský soud v civilním sporu rozhodl, že se Markéta Dobiášová nemusí Marku Wollnerovi omlouvat za text o jeho chování v České televizi. Podle soudkyně měly popisované situace pravdivý základ, svědkyně potvrzovaly sexuální narážky, doteky a výzvy, svědci mluvili o zneužití pravomoci nadřízeného. To je vážné. Zároveň je fér dodat, že nejde o trestní rozsudek za znásilnění a že v době zveřejnění zprávy nebyl rozsudek pravomocný. Přesnost není zbytečná drobnost. Přesnost je rozdíl mezi kritikou a lynčem.

A právě tady začíná groteska. Rajchlova politická krajina se roky živí bojem proti „cancel culture", proti „woke hysterii", proti údajnému světu, kde prý už muži nesmějí být muži a kde se každé obvinění okamžitě mění v rozsudek. Jenže stačí, aby se terčem stal novinář z opačného břehu, a najednou je nejtvrdší cancel v pořádku. Padáka hned. Ve veřejném prostoru už nikdy. Kdo mlčí, souhlasí. Kdo zaměstnává, legitimizuje. To už není obrana žen. To je morální kladivo půjčené na víkend.

Kdyby to byl princip, stejná věta by platila vždy. 

Česká data nejsou žádná ideologická báseň. Jsou studená, nepříjemná a protivná jako účet za elektřinu. Podle evropského šetření zažilo sexuální obtěžování v práci 30,5 procenta žen v Česku. Podle výzkumu proFem uvedlo 58 procent žen v Česku zkušenost s nějakou formou sexuálního násilí. Amnesty připomíná odhady o přibližně 12 tisících znásilnění ročně a o tom, že policii je hlášena jen malá část případů. Tohle není kulturní válka. Tohle je realita, která se dlouho schovávala pod koberec, protože koberec byl pohodlný a většinou na něm seděli muži.

Rajchlův post o Wollnerovi je proto zajímavý méně jako projev soucitu a více jako rentgen mechanismu. Sexuální obtěžování je podle něj strašné, když jím lze praštit po Forum24. Mlčení znamená souhlas, když mlčí někdo jiný. Morálka je absolutní, dokud se neobjeví na špatné straně barikády. Pak se najednou objeví „presumpce neviny", „hon na muže", „mediální lynč", „soukromý život", „mladická chyba" a celý ten slovník, který umí být tak jemný k mocným a tak krutý k těm, kdo si dovolili mluvit.

Skutečný test boje proti sexuálnímu obtěžování není, zda odsoudíme člověka, kterého už politicky nesnášíme. To zvládne i cvičený papoušek s účtem na Facebooku. Skutečný test je, zda stejnou normu použijeme na vlastního oblíbence, na spojence, na charismatického mladíka, na šéfa, na kolegu, na člověka, který nám dává práci, kliky nebo pocit, že patříme ke správnému kmeni.

A skutečný test svobody slova není, zda Musk dovolí řvát těm, kteří už řvou nejvíc. Skutečný test je, zda platformy respektují také svobodu člověka nechat si algoritmický odpad nelezt do obýváku. Když uživatel řekne „tohle nechci", nemá dostat politickou chemoterapii v silnější dávce. Má dostat méně toho, co odmítl. To není cenzura. To je základní hygienické právo digitálního života.

Jenže hygiena je špatný byznys. Špína se lépe sdílí.