„Svět musí vědět, co se děje“: rodiny protestujících zabitých v Íránu vyprávějí o svém zármutku
16. 1. 2026
Vzhledem k tomu, že kvůli výpadku internetu v Teheránu se jména těch, kteří byli zabiti při povstání, teprve začínají objevovat, diaspora reaguje šokem, smutkem a hněvem.
Rodiny Íránců zabitých režimem při potlačování protivládních protestů v uplynulém týdnu vyprávěly o svém zdrcení, když se dozvěděly o smrti svých příbuzných.
Podle americké agentury Human Rights Activists News Agency bylo dosud zabito více než 2 500 lidí, ale očekává se, že počet obětí výrazně vzroste, jakmile režim uvolní blokádu komunikace, kterou zavedl 8. ledna.
Írán má jednu z největších diaspor na světě, z nichž mnozí uprchli ze země po íránské revoluci v roce 1979 a nejméně půl milionu žije v Evropě. Ale kvůli výpadku internetu se příbuzní žijící v zahraničí dozvídají o osudu svých rodinných příslušníků v Íránu jen pomalu.
Hali Norei (40) říká, že padla na kolena, když jí zavolali, že její 23letá neteř Robina Aminian byla zabita výstřelem do hlavy zezadu poté, co se 8. ledna připojila k univerzitním přátelům na protestu v Teheránu. Zpráva přišla až poté, co příbuzní v Íránu odcestovali k iráckým hranicím, aby získali dostatečné internetové připojení a mohli zavolat do zahraničí.
Robina Aminian, studentka módy, která zemřela po zásahu do hlavy bezpečnostními silami při protestech proti režimu 8. ledna
„Pro moji rodinu je to tragédie,“ říká Norei. „Nevím, co pro ně mohu udělat, ale chci být Robinainým hlasem a nechci, aby tento režim umlčel hlasy našich dětí.“
Norei říká, že její rodina v Íránu odcestovala do Teheránu, aby identifikovala Aminian, a viděla „stovky těl mladých lidí zastřelených a zabitých“. Říká, že poté byli nuceni Aminianino tělo tajně odvézt, protože úřady jim odmítly vydat povolení k jeho převozu domů.
„Amene [Aminianova matka], která je jednou z nejodvážnějších členek naší rodiny, hlasitě naříkala, ale byla odhodlaná přivézt své dítě domů,“ říká Norei.
„Vzala ji do náruče a byla nucena ukrást tělo svého vlastního dítěte; odvezla ji domů s ní na klíně.“
Po odjezdu však Aminianovu rodinu sledovaly bezpečnostní síly, které zůstaly před jejich domem. Rodina říká, že po oslovení několika mešit jim bylo pohřební obřad odepřen a „byli nuceni ji pohřbít u silnice, kde si sami vykopali hrob, aby pohřbili své dítě“, říká Norei.
Manžel Norei, Nezar Minoei, říká: „Naše Robina byla plná energie a snů. Byla plná lásky. Pokaždé, když se vrátila z univerzity, vplížila se do postele svých rodičů a spala tam. Byla nejmladší členkou rodiny.
„Chtěla odjet do Milána a studovat magisterský obor módní design. Chtěla svému světu představit svou kulturu jedinečným způsobem – například perské, kurdské a balúčské vzory. Vždy jsem své ženě říkal: ‚Robina bude velmi slavná.‘“
Několik Íránců žijících v zahraničí řeklo Guardianu, že téměř všichni jejich známí protestovali v ulicích a oni se obávali, zda jsou ještě naživu.
Sara Rasuli (39) uprchla z Íránu po protestních akcích „Ženy, život, svoboda“ v roce 2022 a nyní je uprchlicí v Německu. Poté, co se konečně spojila se svou rodinou, která zůstala v Íránu, zjistila, že její bratranec Ebrahim Yousefi, 42letý kurdský otec tří dětí, byl zabit po střelbě bezpečnostních sil.
Několik hodin předtím, než se zúčastnil protestu, Yousefi zveřejnil na sociálních sítích zprávu, ve které napsal: „My sami jsme nikdy neměli štěstí, stejně jako naše děti... Vyrostli jsme ve válce a hladu, naše děti v sankcích, výpadcích elektřiny, nedostatku vody a znečištění... Bože, co nakonec bude s našimi dětmi?“
Rasuli říká, že se o jeho smrti dozvěděla, když ji kontaktovali příbuzní, kteří odcestovali k iráckým hranicím.
„Můj bratranec odešel bojovat za svobodu a práva svého lidu. Byl laskavý a byl to ten nejmilejší člověk, jakého jste mohli potkat. Ekonomická situace se zhoršila natolik, že i nákup masa se stal luxusem,“ říká Rasuli, která uvádí, že další bratranec byl při protestu zraněn a další zatčen.
„Naposledy vím, že dva moji příbuzní šli vyzvednout Yousefiho tělo. Nejenže jim bylo [tělo] odepřeno, ale oba byli také zatčeni. Kvůli výpadku elektřiny nemáme žádné další informace o tom, co se děje s ostatními členy mé rodiny.“
„Celý svět musí vědět, co se děje s dětmi v Íránu, zejména s Kurdy [početnou etnickou menšinou v západním Íránu],“ říká.
Další Íránec žijící v Kanadě, 36letý Akbar Sarbaz, mistr světa v kulturistice, nemohl uvěřit, když se dozvěděl, že jeho idol, trenér a přítel více než 15 let, Mahdi (Masoud) Zatparvar, byl zastřelen při protestu 9. ledna.
Sarbaz říká, že Zatparvar, dvojnásobný šampion v kulturistice a trenér, také několik hodin před svou smrtí sdílel příspěvek na Instagramu, ve kterém napsal: „Chci jen svá práva. Hlas, který byl ve mně umlčen více než 40 let, musí křičet.
„Vzali jste nám mládí, naděje, sny,“ říká. „Jsem tady, abych se zítra nemusel dívat do zrcadla a říkat si, že jsem neměl kuráž, žádnou čest... Zaplatím za to cokoli.“
Siavash Shirzad, který byl zastřelen bezpečnostními silami poté, co se připojil k ostatním demonstrantům, kteří tančili kolem ohně na kurdské písně
„Jen několik hodin předtím, než byl zabit,“ říká Sarbaz, „mě požádal, abych sdílel tento příspěvek na Instagramu a stal se hlasem protestujících lidí v Íránu. Byl nebojácný a nejlaskavější.
„Rovněž řídil dvě charitativní organizace. Nemůžu uvěřit, že ho už nikdy neuvidím. Jsem stále v šoku,“ říká Sarbaz. „Chtěl bojovat za práva a svobodu našich spoluobčanů a navzdory represím se připojil k ostatním na ulicích. Byl nejodvážnější.
„Máme spolu spoustu krásných vzpomínek a moje nejoblíbenější je moment, kdy mi pověsil na krk zlatou medaili. Nemůžu uvěřit a nechci uvěřit, že je pryč.“
Siavash Shirzad, 38letý otec jednoho dítěte, dostal od své rodiny varování, aby se 8. ledna nezúčastnil protestů na teheránském náměstí Punak kvůli nebezpečí. V úterý jeden z jeho bratranců, žijící v zahraničí, zjistil, že se Shirzad připojil ke skupině protestujících, kteří se shromáždili kolem ohně a tančili na kurdské písně. Byli ostřelováni bezpečnostními silami.
Shirzad byl ještě naživu, když ho odvezli do teheránské nemocnice al-Ghadir, ale ta byla přeplněná zraněnými demonstranty, a tak ho převezli do nemocnice Rasoul Akram. Personál nemocnice tam 9. ledna kolem 4. hodiny ráno zavolal jeho rodině a řekl jim: „Váš syn je naživu, prosím, přijďte.“ Ale když dorazili, už byl mrtvý.
Shirzadovo tělo bylo mezi stovkami dalších v forenzním centru Kahrizak v Teheránu, kde video zachytilo zoufalé rodiny hledající své blízké mezi pytli s těly na podlaze. Jeho bratranec říká, že mu bylo řečeno, že všechna těla byla očíslována a Shirzadovo číslo bylo 12 647. „Moje rodina byla nucena zaplatit velkou sumu peněz, jen aby nám ukázali jeho tělo v márnici,“ říká.
Jeho bratranec říká, že rodině bylo odmítnuto povolení vzít tělo k pohřbu, pokud neprovedou obřad v soukromí, a bylo jim řečeno: „Jinak ho pohřbíme sami, na místě, kde je 12 000 hromadných hrobů. Pak zmizí mezi ostatními těly a nikdy ho nenajdete.“
Poté je sledovala vojenská vozidla a varovala je: „Pokud bude vykřikován jediný slogan, vezmeme tělo zpět.“
Zdroj v angličtině ZDE
Diskuse