Mezi požárem a příbytkem: Úvaha o moci, limitech a naději

2. 3. 2026 / Petr Vařeka

čas čtení 5 minut

Současný svět působí dojmem zrychleného pohybu. Geopolitické konflikty, klimatická nestabilita, technologická akcelerace i rozpad důvěry v instituce vytvářejí atmosféru, v níž se zdá, že se globální řád láme. V takové situaci vyvstává otázka: může tvrdá, rozhodná, byť zjednodušující politika uspět tam, kde komplexní a opatrné přístupy selhávaly?


Postava typu Donalda Trumpa tuto otázku ztělesňuje. Na jedné straně je kritizován za ignorování dlouhodobých ekologických závazků, například odstup od rámců typu Paris Agreement. Na straně druhé může být vnímán jako politik, který se nenechává paralyzovat komplexitou a jedná tam, kde jiní váhají.

Tato ambivalence není jen politická. Je filozofická.

Geopolitika a iluze jednoho uzlu

Často se objevuje představa, že některé regionální problémy mají jasné centrum – například že nestabilita Blízkého východu pramení především z role Íránu a jeho podpory aktérů jako Hamas, Hezbollah či Houthi movement v Jemenu. Pokud by bylo toto centrum oslabeno, mohl by se konflikt utlumit.

Tato představa je lákavá svou jednoduchostí. Nabízí obraz uzlu, který stačí rozseknout. Jenže realita bývá spíše ekosystémem než uzlem. Konflikty nejsou jen důsledkem ideologií či náboženství, ale také distribuce zdrojů, demografického tlaku, historických traumat a stále výrazněji i environmentální nestability.

Tvrdý zásah může uhasit lokální požár. Pokud však zůstane neřešena struktura, která požár umožňuje, oheň se rozhoří jinde.

Konečnost planety jako nový horizont politiky

Moderní geopolitika vznikla v době, kdy se svět zdál otevřený a expanze byla základním paradigmatem. Dnes však žijeme v uzavřeném systému s fyzikálními limity. Uhlíkový rozpočet, úbytek biodiverzity, degradace půdy a vody – to nejsou ideologické konstrukce, ale biofyzikální skutečnosti.

Ignorovat je může krátkodobě fungovat politicky. Dlouhodobě však příroda nevyjednává.
Klimatická změna působí jako multiplikátor nestability. Nevyvolává konflikty sama o sobě, ale zesiluje slabiny: křehké státy, chudobu, migraci, napětí mezi komunitami. Exody obyvatel z oblastí postižených suchem či extrémními výkyvy klimatu nejsou jen humanitárním problémem – jsou geopolitickým faktorem.

Z tohoto pohledu je iluze, že lze dělat geopolitiku bez řešení planetárních limitů.

Hegel nebo Schopenhauer?

Zde vstupuje do hry filozofie.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel by mohl tvrdit, že rostoucí napětí mezi nekonečným růstem a konečností planety je dialektický rozpor, z něhož může vzniknout vyšší forma vědomí. Teze moderní expanze naráží na antitezi fyzikálních limitů – a ze střetu může povstat syntéza: globální vědomí odpovědnosti.

Napětí tedy není jen destruktivní. Může být plodné.

Například vznik mezinárodních institucí po světových válkách lze číst jako důsledek extrémního pnutí, které donutilo lidstvo reflektovat samo sebe.

Proti tomuto pohledu stojí Arthur Schopenhauer se svou koncepcí slepé vůle. Podle něj není lidské jednání primárně řízeno rozumem, ale neukojitelnou vůlí k existenci a moci. Z tohoto pohledu by tlak klimatické krize spíše posílil nacionalismus, uzavírání hranic a boj o zdroje než planetární solidaritu.

Hegel nabízí naději vývoje.

Schopenhauer připomíná tvrdost lidské přirozenosti.

Šílenství světa a amplifikace chaosu

Pocit, že svět „šílí", má dvojí zdroj. Objektivně skutečně čelíme strukturálním tlakům: změně klimatu, fragmentaci moci, technologickým skokům. Zároveň však žijeme v prostředí, kde jsou konflikty permanentně zesilovány mediálními algoritmy. Extrém je viditelnější než umírněnost a má tendenci se šířit virálně.

Kombinace reálného napětí a jeho nepřetržitého přenosu vytváří psychologické přetížení.
V takové situaci se může zdát, že jedinou obranou je stáhnout se do „vnitřního příbytku".

Příbytek jako forma odpovědi

Stažení se však nemusí znamenat rezignaci. Může jít o ochranu vnitřní svobody před hysterií. Rodina, práce, četba, příroda, etický řád – to jsou mikrosféry, v nichž se odehrává většina lidského života i v časech, které historici později označí za „krizové".

Makrohistorie je hlučná.

Mikrohistorie je překvapivě stabilní.

Možná právě zde se skrývá spojnice mezi Hegelem a Schopenhauerem. Jednotlivec může čelit slepé vůli tím, že kultivuje svůj vnitřní prostor. A přesto může systém jako celek projít dialektickým vývojem pod tlakem reality.

Mezi rozseknutím uzlu a pěstováním zahrady

Tvrdý politický zásah může někdy otevřít prostor pro změnu. Ale sám o sobě není syntézou. Syntéza vyžaduje trpělivou kultivaci – institucí, hodnot, vědomí limitů.

Pokud svět vstoupil do éry konečnosti, pak dlouhodobě uspěje jen ten civilizační model, který tuto konečnost přijme. Otázkou není, zda napětí přijde. Otázkou je, zda z něj vznikne vyšší forma spolupráce, nebo hlubší fragmentace.

Hegelovská naděje spočívá v tom, že realita je natolik nevyjednatelná, že si nakonec vynutí proměnu vědomí.

Schopenhauerovská skepse připomíná, že cesta k této proměně může být bolestivá a plná regresí.

Zbývá tedy držet si příbytek – a přitom neztratit víru, že pnutí nemusí být jen předzvěstí rozpadu, ale i možností zrání.

Možná právě v tomto napětí se dnes nacházíme.

0
Vytisknout
214

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2026