Trochu osvěty o vztahu kapitalismu a kolonialismu

26. 2. 2026 / Boris Cvek

Kolonie byly na prvním místě zdrojem surovin a odbytištěm průmyslové produkce. Británie tohle nazývala a hlásala jako šíření volných trhů. Nicméně kolonialismus nebyl primárně hnán potřebami průmyslu. Německo se stalo vyspělou zemí i bez kolonií. Britské kolonie nemohou nijak vysvětlit, že průmyslová revoluce začala v Británii, i když nový výzkum ukazuje, že britský kolonialismus k ní přispěl. Dělení Afriky nezačaly ty nejvíce industriální země, ale Francie a ještě méně vyspělé Portugalsko. Německo se drželo stranou v naději, že to skončí britsko-francouzskou válkou. Nakonec se dělení Afriky účastnilo, ale i pak, když už mělo kolonie, předalo jejich správu soukromému sektoru. Z podobných důvodů bylo Kongo majetkem soukromé osoby, belgického krále, a až v důsledku mezinárodního pohoršení nad zločiny tamější kleptokracie byl tento prostor znárodněn.

Další velmi zajímavé téma je celková bilance přínosu kolonií pro koloniální mocnosti. Byl-li nějaký přínos byl, byl minimální. Na druhou stranu podrobná analýza britského příkladu 1860-1912 ukázala, že pro stát byl kolonialismus ztrátový, ale pro soukromý byznys ziskový. Bilance by vypadala jinak, kdyby se k ní připočetla pomoc kolonií v první a druhé světové válce. Konec koloniálních impérií neměl vyloženě ekonomické důvody. Především šlo o boj kolonií samotných za svobodu. Pak o celkovou změnu nálady. Např. v Portugalsku došlo k vojenskému převratu, který vedli důstojníci „nakažení“ levicovými myšlenkami z kolonií. Pro koloniální země bylo také problematické čelit tlaku na to, aby lidé v koloniích byli chápáni jako dělníci v západním smyslu s adekvátními sociálními právy.

Větší část kapitoly se týká vlivu kolonialismu na kolonie. Kolonie nebyly homogenní. Autor je dělí do pěti typů. 1. kolonie s monopolem přistěhovalců (USA, Kanada, Argentina, Austrálie), 2. kolonie s vládnoucí elitou přistěhovalců (Jižní Afrika, Alžírsko), 3. kolonie plantážního typu, kde velká část půdy byla alokovaná Evropanům (rovníková Afrika), 4. kolonie místních zemědělců, 5. kolonie-přístavní města. Je jasné, že kolonialismus a jeho vliv vypadal v každém typu jinak. Samotná čtvrtá kategorie se dělí na mnoho různých příkladů. Vrací se tu trilema, známé z kapitoly o středověku: není slučitelná existence volné půdy, svobodných pracovníků na půdě a nepracujících pánů. To se uplatnilo také v koloniích. Různé formy otroctví a nucené práce byly běžné i po oficiálním zákazu otroctví.

Na druhou stranu – ale to také už známe z Latinské Ameriky – pokud se někde objevil lukrativní byznys, bylo možné poskytnout tak vysoké mzdy, že lidé zde pracovali svobodně a žili v relativním blahobytu. Příkladem může být britská západní Afrika, kde produkce kakaa byla tak lukrativní, že místní svobodní dělníci měli vyšší mzdy než dělníci v Jižní Africe nebo v britské Indii.

„From the 1930s to the 1970s, and especially during the postwar „Golden Age“ of European economic growth, the United Kingdom's rate of growth of productivity was indeed poor relative to her industrial competitors (BC: což by naznačovalo, že bez kolonií to bylo špatné… ale…). However, this was mainly the result of British firms being shielded from competition at home and in trade with other industrial countries. Thus the slow productivity growth persisted until after the United Kingdom joined the European common market in 1973, long after the indepedence of India and indeed most of other British colonies…

The most detailed attempt to quantify the balance sheet of a major empire as a whole remains Davis and Huttenback's (1986) exercise for the British case, 1860-1912. They concluded that the metropolitan economy was the poorer for empire, though they also found that private investors, especially concentrated in London and the southeast, were net beneficiaries. Thus the British empire was a economic success during that half-century for at least one major part of the rulling classes, even it was not as a national venture. Subsequent research has extended the skepticism about metropolitan gains to the other Eurpean empires… Again, a distinction can be made between national and sectional – capitalist – interests. Until the last five years before decolonization, Belgian firms operating in Congo generated much higher returns on capital than their counterparts active in the metropolitan economy.

„In most of what became the „peasant“ and „indigenous capitalism“ colonies in Africa, the incoming authorities found that indigenous ruling elites had already tackled the Domar problem (BC: výše zmíněné trilema): by acquiring captives (through regional slave trades) as slaves, and to lesser extent through debt bondage. By this time all the European colonizers were officially commited to ending slavery. Indeed, the British abolition of 1834 applied to such African territories as Britain already ruled at the time: principally the Cape, where slavery was intially converted to „apprentisechip“, under which the „emancipated“ slaves were still obliged to work for their masters… In partial contrast, when the area of Africa under Eurpean rule was multiplied nearly tenfold between 1879 and c. 1905, the new colonial regimes responded, in most though not all cases, by initially tolerating the continuation of slavery, though usually not the slave trade… This permitted the insitution a notoriously „slow death“…“

Larry Neal & Jeffrey G. Williamson (eds.): The Cambridge History of Capitalism (II), Cambridge University Press 2015, str. 312 & 318.

 

Velký důraz je kladen na to, že koloniální ekonomická realita vypadala hodně podle toho, v jakém stavu byla kolonie před tím, než byla kolonizována. V mnohých koloniích, třeba Indii, existoval dávno funkční trh, silná obchodnická třída, do nichž se koloniálním kapitalistům často ani nepodařilo proniknout. Autor dělí kapitalismus na dva aspekty: trh a soukromé vlastnictví. Šíření toho druhého se ukázalo jako něco, co nemusí být prioritou. Příkladem může být britská západní Afrika, kde místní farmáři dokázali zvládnout pěstování kakaa bez toho, že by půda byla v jejich (nebo jiném) soukromém vlastnictví. Koloniální správa v Británii dokonce dospěla k tomu, že místní jsou efektivnější farmáři než bílí přistěhovalci. A pokud zde docházelo později k protestům proti kapitalismu, chtěli místní především omezení moci evropských kartelů a volný přístup na trh. V tzv. zlatém pobřeží (britská západní Afrika) byl export kakaových bobů v roce 1890 na nule, v letech 1910-1911 už to bylo více, než dokázala Brazílie, a v roce 1923 to bylo ještě pětkrát více, tedy 200 tisíc tun.

Koloniální centra obecně nechtěla, aby se z lidí v koloniích stali pracující bezzemci, a to ze strachu ze sociálních nepokojů. V době světové hospodářské krize přece jen podporovaly industrializaci, opět ze strachu ze sociálních nepokojů. Obecně ale sociální politika byla samozřejmě velmi krutá, např. hladomory v Indii na konci 19. století, v nichž zemřelo asi 11 milionů lidí, nebyly způsobené primárně nedostatkem jídla, ale sociální situací. Na druhou stranu jsou v knize zmíněná antropologická měření výšky postavy, která ukazují, že v mnoha afrických koloniích, dokonce i v periferiích, docházelo v době kolonialismu k prodlužování postav, což je známkou vyšší kvalita života, než byla předtím.

Nepochybný je také populační růst, někdy i očkovací a hygienické programy. Přínos koloniálního kapitalismu dalšímu rozvoji kolonií po získání nezávislosti je pochybný zejména s ohledem na to, že tyto země nebyly zřejmě právě i v důsledku koloniálního panství schopny budovat silné státní struktury (jaké třeba vznikly v Japonsku). Postoj ke kapitalismu jako takovému se různě lišil, např. indický Národní kongres byl zpočátku financován a podporován místními kapitalisty, jiné to bylo v některých afrických zemích. Zajímavé je, že pokud jde o ekonomiku se silnými prvky centrálního plánování, samostatná Indie v tomto navazovala na britskou koloniální správu, která ji do značné míry sama praktikovala.

„Strong criticism have been made of the costs, intentions, and execution of colonial investment in agricultural colonies. In many cases the railway map reflected military priorities and gave prioroty to imperial politics over econonic logic. Thus the French railway ran across West African savannah, entailing a much longer distance for agricultural exporters in the interior than if the railway had linked to the ports in coastal British colonies. (…) Colonial agricultural research was often misconceived, especially at the start, because of taking insufficient notice of the constraints facing farmers, and of what they could learn from farmers themselves. On the positive side, even railways built for military reasons, such as that from Lagos to Kano in northern Nigeria, opened more lucrative markets to colonial producers: in that case, making possible northern Nigeria's spectacular entry into peanut exporting the year after the railway was completed… Rail „networks“ that intitially comprised a set of unconnected lines from the interior to ports, as in India, assisted market integration in the internal grain trade – as was demonstrated by price convergence between regions… Agricultural research in tropical colonies became more effective by the 1940s, discovering things useful to producers that the latter could not have found by themselves, such as the viral origin of the swollen shoot cocoa disease. Even so, the most successful agricultural developments… were the primarily the result of indigenous initiative, as with the expansion of rice growing in mainland southeast Asia during the nineteenth century…“

Larry Neal & Jeffrey G. Williamson (eds.): The Cambridge History of Capitalism II, Cambridge University Press 2015, str. 329-330.