Evropa musí být vojensky samostatnější, politická krize v USA nám nedává na výběr

2. 2. 2026 / Milan Mundier, Bohumil Kartous

Existovaly různé scénáře vývoje politické situace v USA, když se Donald Trump vrátil k moci. Jaký z nich se podle tebe odehrává?

Spojené státy jsou nyní vnitřně hluboce rozděleny. Příslušníci agentury ICE mění americká města v Divoký západ a guvernér státu Minnesota Tim Walz dokonce mluví o válce s federální vládou. Historik Timothy Snyder se přestěhoval – tuším – do Kanady, režisér James Cameron na Nový Zéland. Chudí ještě více chudnou a Republikánská strana je de facto v troskách. Zatímco na Ukrajině dál umírají lidé, ruský prezident Vladimir Putin se pýří na červeném koberci během summitu na Aljašce. Kuba očekává americký útok, Dánsko a Grónsko se mu snaží za každou cenu zabránit. Takže, abych odpověděl na Tvoji otázku, Bobe, ten nejčernější scénář se dosud nenaplnil. Druhá občanská válka ve Spojených státech ještě nevypukla, Ukrajina se stále brání a NATO se dosud nerozpadlo. To ale neznamená, že současná situace není děsivá. Naopak.

Dění uvnitř USA zjevně eskaluje. Nejen pomyslným, nýbrž reálným bojištěm se stala demokratická Minnesota, zejména dvojměstí Minneapolis a St. Paul. Federální jednotky z Department of Homeland Security (DHS) a Immigration and Custom Enforcement (ICE) obsadily město a svým jednáním vytvářejí atmosféru přímého ohrožení nejen mezi imigranty, ale i mezi americkými občany. Došlo ke dvěma brutálním zabitím amerických občanů. Není to svého druhu válka?

Jak už jsem uvedl, guvernér státu Minnesota tento stav k válce přirovnal. V roce 2024 přišel do kin film Alexe Garlanda Občanská válka. Já ho ani nebyl schopen dokoukat, to, co ukazuje, se ve Spojených státech stát nemůže, říkal jsem si. Jenže to, co se tam nyní děje, má ke Garlandově vizi až děsivě blízko. Zaštiťovat se v tuto chvíli bojem proti nelegální imigraci mi přijde jako alibismus. S tímto problémem se Spojené státy potýkají už řadu let. Je pravda, že předchozí vláda Joea Bidena v této věci zprvu zaspala, ale jakmile se probudila, začala ihned konat. Ve chvíli, kdy se Donald Trump vrátil do Bílého domu, se už na hranicích nic dramatického nedělo. Trochu se ale, Bobe, bojím, že ta situace nesouvisí pouze s Trumpem, ale s celkovým nastavením západní společnosti. Stačí se rozhlédnout u nás. Jak rychle dnes láska přeroste v nenávist! „Pokrok bude iluzí do té doby, dokud se člověk nezačne chovat lidsky,“ řekl kdysi Honza Petránek. Měl pravdu. Každopádně mě dost nadzvedl nedávný komentář Ondřeje Šmigola v týdeníku Echo24. Argumentovat tím, že agenti ICE nejsou cvičeni na „zvládání davu“, mi přijde jako nehoráznost. Ještě hůř se mi ale čte, že – cituji – „zabití Goodové je podle federální vlády právně obhajitelné, jelikož škrtla autem o agenta ICE a ten tak střílel v sebeobraně“. To nikoho nenapadlo, že Renée Goodová, která právě odvezla syna do školy, mohla být v šoku? A když už ji chtěl agent ICE „pouze“ zadržet, stačilo jí prostřelit pneumatiku na autě. Ale střelit ji několikrát do obličeje mi prostě přijde jako vražda. Je sice pravda, že Trump se teď snaží situaci v Minnesotě mírnit, leč škoda už byla napáchána a stažení jednotek ICE nikomu život nevrátí.

Trump nadále posouvá hranice představitelného. Po únosu Madura z Venezuely a tvrzení, že Venezuelu nyní řídí USA, začala Trumpova klika okamžitě mluvit o anexi Grónska. Byť Trump v Davosu na Světovém ekonomickém fóru „ubral”, v tzv. National Defense Strategy, kterou chvíli poté vydal Pentagon, se mluví v zásadě o použití armády v přístupu na jakákoliv území v západní hemisféře, speciálně o Grónsku. Lze věřit, že Trump nepoužije sílu?

Tuto variantu si raději nepřipouštím, byla by to naprostá katastrofa. Vojenský konflikt mezi Spojenými státy a Evropou by znamenal konec světa, jak ho dnes známe. Chci věřit, že se v Pentagonu pořád ještě najde dost lidí, kteří by Trumpa neposlechli. Každopádně argument, že Spojené státy usilovaly o získání Grónska v minulosti už několikrát, neobstojí. Žijeme totiž ve 21. století. Zmiňuji to i proto, že se Trump tak rád odvolává na Monroeovu doktrínu. Jenže tento dokument je z roku 1823, kdy spousta dnešních amerických států byla ještě španělskými koloniemi. Je to stejně absurdní, jako kdyby se některý jiný americký prezident po studené válce odvolával na Trumanovu doktrínu z roku 1947. Ta zase měla za cíl bránit šíření komunismu ve svobodném světě.

Co to říká nám, Evropanům? Jak se podle tebe v takové situaci orientovat z hlediska bezpečnosti a ekonomické spolupráce? Narážím na to, co řekl kanadský premiér Mark Carney v Davosu, že světový řád založený na bezpečnostní a ekonomické hegemonii USA a z ní vyplývající transatlantické spolupráce de facto skončil…

Ten vzkaz je poměrně jasný. Evropa nesmí polevovat ve svém dosavadním úsilí. Ona „koalice ochotných“, která se tu začala utvářet v loňském roce, je vynikající nápad. Figuruje v ní totiž i Velká Británie, která současně stojí v čele Commonwealthu. Ten zahrnuje také Kanadu a Austrálii. A dohromady mohou tyto země vytvořit obrovskou sílu. Kanadský premiér Mark Carney si je toho očividně dobře vědom. Evropa bohužel dlouho ztrácela čas zbytečnými věcmi, různými utopiemi a vnitřními spory. To už si teď nemůže dovolit. Starý kontinent už nespasí úředníci jako Ursula von der Leyenová či Christoph Heusgen. Zachrání ji silní lídři, jako jsou finský prezident Alexander Stubb nebo dánská premiérka Mette Frederiksenová. Nepodceňoval bych ani britského premiéra Keira Starmera, kterému už možná taky došlo, že ony „zvláštní vztahy“ mezi Spojenými státy a Velkou Británií jsou za daných okolností odsouzeny k zániku. Rád bych ještě zmínil francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Když před lety mluvil o společné evropské armádě a snažil se po telefonu odradit Putina od útoku na Ukrajinu, mnozí se mu smáli. Jenže se ukázalo, že Macron měl v mnohém pravdu. Takže abych to shrnul, širší aliance mezi Evropskou unií a Commonwealthem by nás ještě mohla zachránit. Zvláště bude-li zadobře s Čínou. O té bychom si samozřejmě neměli dělat nějaké iluze, ale na mezinárodní scéně se neprojevuje ani zdaleka tak agresivně jako Trumpova Amerika a Putinovo Rusko. Proto také premiér Carney usiluje o nové strategické partnerství mezi Kanadou a Čínou. A proto také prezident Macron podnikl cestu do Pekingu už na sklonku loňského roku. Trump se kvůli tomu bude možná vztekat, ale měl by si uvědomit, že je to důsledek jeho neuvážené zahraniční politiky.

Kanada je vůbec zajímavá inspirace. Přístup této země, která může nejvíce ztratit, může se cítit nejvíce ohrožena, je od počátku zcela nekompromisní, na rozdíl od evropského lavírování. Ostatně i Gavin Newsom, demokratický kalifornský guvernér, vyzval Evropu, aby přestala Trumpovi podlézat, že to nikam nevede…

Sice to nikam nevede, je ale otázkou, co by Evropa měla ještě dělat – kromě toho, co jsem uvedl před chvílí –, aby se nedostala do ostrého konfliktu se Spojenými státy. Docela by mě zajímalo, co by nám k tomu Gavin Newsom řekl. Což o to, stane-li se za tři roky novým americkým prezidentem, bude to důvod k oslavě. Ale ne k tomu, abychom polevili ve svém nynějším úsilí. Podle mě nám říká totéž, co nám už dříve řekl Barack Obama: Evropa musí být vojensky samostatnější. A souhlasím s tím, že Kanada by nám měla jít příkladem.

Významné a rostoucí pochybnosti se týkají tzv. midterm elections, tedy doplńovacích voleb do amerického Kongresu. Spekuluje se o tom, že Trump a jeho klika budou chtít pod nějakou záminkou volby zrušit. Například válečný stav by takovou záminkou být mohl?

Tak černě to zatím ještě nevidím. Spojené státy byly ve válečném stavu i v letech 1941–1945 a volby se tam stejně konaly. Američané sice dovolili prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi, aby dvakrát prolomil Washingtonův precedens, ale zrušení řádných voleb by bylo něčím naprosto neobhajitelným. Kdyby Trump letošní midterm elections chtěl zrušit, věřím, že by se proti němu zvedla velká vlna odporu. Ale to samozřejmě neznamená, že se o to nepokusí...

Co ten tzv. „board of peace”, tedy jakýsi mírový výbor, který Trump založil? Jeho dosavadní obsazení je úplně směšné.  Stejně jako plány na obnovu Gazy. Co to říká?

Kdyby platilo ono rčení, že „kdo si hraje, nezlobí“, vítal bych tuto iniciativu. Jenže Trump chce obojí, chce si hrát i zlobit. Máš samozřejmě pravdu, Bobe, celé je to naprosto absurdní. Stejně jako Trumpovy plány na obnovu Gazy. Jsem zvědavý, co o tom napíší v týdeníku Echo24. Ale už i jeho redaktorům snad začíná docházet, že Trumpova administrativa zachází v některých věcech až příliš daleko. A zatímco jen vyhrožuje a provokuje, nechá si ujít jedinečnou příležitost pomoci obyvatelům Íránu se svržením nenáviděného režimu ajatolláhů.

Otázkou je, co samotný Trump. Jeho projev v Davosu byl příšerný, v zásadě založený na infantilním chvástání plném manipulací a zkreslení, případně úplných lží. Vypadá to, že sebekontrola toho člověka úplně selhává. Je samozřejmě užitečné za jeho absurdní velikášství schovat jakoukoliv mocenskou záminku, ať už se to týká vnitřních nebo zahraničních záležitostí. Ale jak dlouho lze ještě sledovat tento volný pád?

To už je, Bobe, na samotných Američanech. Jedna věc mě ale zaráží. Jak je možné, že Americe dnes vládnou staří muži, kteří by se už měli věnovat spíše svým vnoučatům nebo rybaření? Skoro to vypadá, že Bill Clinton nebo Barack Obama se stali prezidenty jen z mladické nerozvážnosti. Když Ronald Reagan odcházel z Bílého domu, bylo mu téměř 78 let a začala se už u něj pomalu rozvíjet Alzheimerova choroba. Takže je naivní myslet si, že věk je vždy jen pouhým číslem. Že tomu tak opravdu není, pociťuji denně i sám na sobě.

Jak vidíš budoucnost USA a světového dění? Co bychom si měli přát?

Myslím si, že tento rok bude opravdu klíčový. O mnoha věcech rozhodnou volby do amerického Kongresu. Pokud demokraté získají kontrolu nad Senátem i Sněmovnou reprezentantů, nelze vyloučit, že se Trump ocitne pod velkým tlakem i uvnitř Republikánské strany. Možná Tě teď překvapím, ale Trumpovo odvolání na základě impeachmentu si rozhodně nepřeji. V takovém případě by se totiž novým prezidentem stal J. D. Vance, a ten by byl snad ještě horší. Demokraty řízený Kongres by ale možná dokázal Trumpa zkrotit. Pokud jde o zbytek světa, přál bych Evropě, aby vytrvala ve své dosavadní iniciativě, Ukrajině, aby byla schopna čelit i nadále Rusku, Íránu, aby se zbavil režimu ajatolláhů... Přál bych si, aby se přestalo válčit a aby se lidé měli více rádi. Ale v tuto chvíli se jen těžko mohu ubránit určitým obavám. Takže si zase přečtu nějaký román s Dirkem Pittem.