Západní mlčení k Íránu je nejnovějším varováním před rostoucí mocí islamistů

26. 1. 2026

Navštívila jsem šáhův Írán v roce 1975 jako mladá dívka a působilo to tolerantně, elegantně a moderně. S rodiči jsme cestovali po silnici a překročili jsme hranici z Turecka. Po návštěvě Tabrízu jsme brzy pluli podél pohoří Západní Alborz směrem k Teheránu a dorazili do hlavního města na Nowruz, perský nový rok.

Naše návštěva pokračovala po souši do Afghánistánu, než jsme dorazili do našeho konečného cíle – Pákistánu. Cestou mě otec vzal k nesčetným divům, včetně modré mešity v Isfahánu a pozlacených, lesklých kupolí v Komu. Jako pro muslima a architekta bylo pro něj nesmírně důležité ukázat své dceři ikony islámské civilizace.

Ale právě v Komu, náboženském epicentru šíitského islámu, jsem také viděla muže, kteří později vyhnali ten tolerantní, liberální Írán do dějin. Jeden z oturbanovaných kleriků pokáral mou matku – přestože měla vlasy zakryté dupattou – za to, že neměla čádor. Bylo to poprvé, co jsem viděla nucené zahalování.

Jen o několik let později byl samotný Írán násilně zahalen, když brutální revoluce v roce 1979 upevnila ajatolláha a jeho řady u zdánlivě nekonečné islamistické vlády. Nebo možná ne úplně nekonečné. V pozoruhodně odvážných pouličních protestech, které vypukly na konci roku 2025, jsme viděli další Írán, nezlomený, navzdory půl století tyranie.

Islamismus je totalitní ideologie 20. století, která krade jazyk a metafory mého náboženství – islámu – ale překrucuje je pro jiné účely, držíc v jádru kosmické nepřátelství vůči judaismu, sionismu a Izraeli. Tato témata definovala íránský režim jako teokratickou pseudodemokracii, islamistickou diktaturu vydávající se za islámskou republiku. Podle ústavy země má Islámská revoluční garda mandát k exportu džihádu, a to prostřednictvím agrese íránských proxies a islamistického terorismu po celém světě.

Íránský lid opakovaně ukázal, že režim nepodporuje. V roce 2009 protesty Zeleného hnutí vedly k povstání Íránců proti krádeži voleb, hnutí, které bylo nemilosrdně potlačeno. V září 2022 bylo hnutí za svobodu žen v životě — "Zan, Zendegi, Azadi" — zažehnuto po barbarské vraždě dvaadvacetileté íránské kurdské ženy Jiny Mahsy Amini za její odmítnutí nosit závoj. Bylo to podobně potlačeno.

Existovaly naděje, že tentokrát to může být jiné, že síla protestů svrhne režim poté, co byl ponížen porážkou svých proxies a ponížením ve válce s Izraelem.

Možná to ještě proběhne. Ale režim opět sáhl k hrubé síle, aby protestující zastrašil. Íránci se zdají být cílem odstřelovačů, byli stříleni do obličeje a genitálií, desetitisíce lidí byli zavražděny a uvězněny. Objevily se zprávy o tom, že stát odmítá vydání těl, pokud rodina není natočena s falešným průkazem totožnosti a tvrdí, že jejich blízký byl policista nebo bezpečnostní důstojník zavražděný nikoli státem, ale protestujícími.

Zdá se, že ohledně Íránu nyní zavládlo podivné ticho, ale povaha protestů ukázala skutečné pocity íránského lidu. Íránský ministr zahraničí uvedl, že po celé zemi bylo zapáleno 350 mešit, což jasně ukazuje na hněv lidu vůči islamistickému režimu. Íránci viděli možnost historického odklonu od pout svých vládců, nahlédli do budoucnosti bez tyranie, která po desetiletí dehumanizovala, nechávala zmizet a vraždila vlastní lid.

Možná Donald Trump přesto bude jednat. Řekl, že ano, a musíme doufat, že zpoždění je způsobeno pouze nutností rozmístit americké vojenské prostředky na Blízkém východě.

Ale i kdyby, svět se musí vypořádat s něčím jiným: tichem na Západě. Kde byly vlny protestů na podporu Íránců, kteří vzdorovali svému režimu? Místo toho měly USA a Evropa prázdné ulice. Na našich jinak politicky militantních univerzitních kampusech to bylo jako obvykle; demonstrací bylo málo, pokud vůbec nějaké, a íránské konzuláty a ambasády zůstaly většinou nedotčeny protirežimními protesty.

V New Yorku byla absence reakce obzvlášť pozoruhodná, protože jsme právě zvolili našeho prvního muslimského starostu, Zohrana Mamdaniho. Jako poslanec státu a sám šíitský muslim Mamdani tak energicky protestoval za Palestince, že byl jednou zatčen za blokování dopravy. Odmítl odsoudit hrubé islamistické výzvy ke "globalizaci intifády". O Íránu však mlčel, dokud téměř měsíc po začátku brutálních protestů nevydal vlažné prohlášení.

Proč jsou Íránci zjevně tak přehlížení? Proč je tak výrazný rozdíl mezi masivním protestním hnutím, které se zmobilizovalo bezprostředně po 7. říjnu (a v některých případech ještě před začátkem izraelské války v Gaze), a mlčením o tom, že Íránci – z nichž většina jsou muslimové – umírají za svou volnost a svobodu?

Možná byly protesty na Západě potlačeny sevřením islamofobie – umělým konstruktem, který se stal běžným proudem poté, co ajatolláh Chomejní vydal v roce 1989 fatvu proti Salmanu Rushdiemu. (Tento edikt globalizoval a volá po Rushdieho popravě za rouhání kvůli vydání Satanistických veršů.) Od té doby bylo od kritiky islámu nebo jeho institucí účinně odrazováno, i když kritici sami jsou praktikující muslimové.

Fakt, že se íránský režim označuje za islámský, je pro západní progresivisty nepříjemný, zvláště pokud nejsou schopni (nebo nechtějí) rozlišit mezi islámem a islamismem. Nevadí, že hlavními oběťmi teroru v Teheránu jsou zranitelní muslimové. Strach z islamofobie vyvolává ticho, které slouží jen k ochraně ajatolláha a jeho diktatury.

Západní progresivisté jsou podobně kompromitováni kritickou rasovou teorií – indoktrinací, která je nedílnou součástí woke ideologie. Palestinská oběť je oslavována nade všemi ostatními boji, částečně proto, že jejich takzvaní "utlačovatelé" (Izraelci) jsou mylně považováni za bílé. Islamistický antisemitismus se tak plynule spojuje s prudkým krajně levicovým antisemitismem pod heslem "antisionistického antirasismu". Když islamisté vraždí muslimy v Íránu, Íránci nedostávají takovou "prestižní" roli oběti.

Je tu také drobná otázka peněz. Existuje stále více důkazů, že mnoho propalestinských protestů nebylo spontánními projevy podpory této věci, ale systematicky organizováno a bohatě financováno.

Výzkum datových analytiků z Network Contagion Research Institute, přidruženého k Rutgers University, našel důkazy o čínských vazbách na určité skupiny a dospěl k závěru: "Ačkoliv jsou formálně zaměřeny na Izrael, současné protesty [organizované těmito skupinami] lze lépe chápat jako dobře financovanou iniciativu prosazující revoluční, protivládní a antikapitalistickou agendu, přičemž přední organizace slouží jako univerzální nástroje pro zahraniční subjekty nepřátelské vůči USA."

U Íránu se zdá, že peníze na Západě jsou na straně režimu. Mimořádný investigativní výzkum novinářky Asry Nomani pro projekt Pearl Project identifikoval síť údajně proíránských skupin, zahrnující "socialistické revolucionáře, islamistické aktivisty, neziskové organizace ovlivněné ze zahraničí a dokonce i politické operativce z demokratických skupin", které nazvala "woke armádou".

Nomani to také popisuje jako červenozelenou alianci – spojení socialismu, dokonce komunismu, s islamismem, který se snaží roztrhnout tkanivo americké společnosti. Dne 5. března 2025 svědčila před senátním výborem pro soudnictví USA a vyzvala, aby tyto organizace byly registrovány jako zahraniční agenti, protože mnohé z nich šíří propagandu zahraničních režimů. Nemohu být sama, kdo si myslí, že jakýkoli protest v USA na podporu ajatolláha by měl být automaticky považován za podezřelý.

Zatímco americký prezident nadále zvažuje nejvýznamnější zahraničněpolitické rozhodnutí za poslední desetiletí, Íránci jsou nuceni čelit dvojí tragédii. První je, že jejich země, kdysi zářný příklad civilizace v islámském světě, stále bojuje pod jhem islamistických tyranů, kteří chtějí svou pokřivenou ideologii všude vyvážet. Druhou je, že právě ti lidé na Západě, kteří tvrdí, že jim na utlačovaných na světě nejvíce záleží, nemají co říct o statečných lidech Íránu.

Všichni bychom měli doufat, že íránský režim bude sražen na kolena. Ale i tak nám zůstane pokrytectví a korupce našich vlastních společností.

Zdroj v angličtině: ZDE