Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Kterak americká obsese revoluční Kubou přivedla svět na pokraj jaderného inferna. Havana na straně utlačovaných

27. 11. 2025 / Daniel Veselý

Memorandum CIA vypracované v březnu 1959 pro Národní bezpečnostní radu hodnotí havanskou revoluční vládu jako diktátorský režim, jehož ekonomická agenda realizující „agrární reformy, snižování nájemného a sazeb za komunální služby, odradila většinu solidních podnikatelských a obchodních skupin“ (126). Avšak – jak dále memorandum uvádí, Castro si stále udržuje ohromnou popularitu u nižších vrstev. Faktem je „Castrův silně protiamerický postoj formovaný intenzivním nacionalismem“. Shrneme-li si tyto poznámky, seznáme, že populární politická opatření Castrovy vlády a její nacionalistický étos (nikoliv komunistický) byly v rozporu se zájmy amerických byznysových elit na Kubě, a tedy i v rozporu s postoji Bílého domu. Pokud většina Kubánců neměla za Batistovy diktatury a dříve žádnou možnost spolupodílet se správě bohatství své země, nyní jim svítala šance. Batistovy represe podporované Washingtonem lví měrou přispěly k popularitě Castrovy vlády, zejména u nižších a tradičně bitých vrstev. Fidel Castro a jeho liberálně-nacionalistická vláda chtěla kubánskou ekonomiku vymanit z nadvlády amerických korporací. Americká byznysová aktiva podléhala znárodňování a pozemková reforma omezila velikost zemědělských farem. V praxi to znamenalo, že kubánská ekonomika mohla začít pracovat pro chudší vrstvy namísto Severoameričanů a zkorumpované kubánské vyšší třídy (127). Započaté reformy revoluční Havany vedly amerického prezidenta Eisenhowera k přesvědčení, že Fidel Castro je komunista. Bílý dům přestal Kubě prodávat zbraně a zvažoval zákaz nákupu cukru z Kuby, který tvořil 80 % jejího vývozu. Fidel Castro tedy nabídl Sovětům, aby cukr nakupovali místo Američanů, a ti s jeho návrhem souhlasili. V prvních letech Havana ke značné nelibosti USA navázala intenzivnější obchodní vztahy se Sovětským svazem. V roce 1960 Washington odmítl obchodovat s kubánským cukrem a Castro na oplátku znárodnil veškeré zbývající americké podniky na Kubě (128). S ustanovením Castrovy vlády se půl století trvající patronát Spojených států nad karibským ostrovem ocitl ve fatální pozici, kdy znárodňování majetku vlastněného Severoameričany mělo vést k pozvednutí kubánského hospodářství a potažmo i větší ekonomické emancipaci běžných Kubánců.

Administrativa Ikea Eisenhowera se tedy na svém zadním dvorku musela volky nevolky vypořádat s revolucí, k jejímuž vypuknutí sama obrovskou měrou přispěla, když zásobovala zbraněmi Batistovu despocii a držela nad ní ochrannou ruku prakticky až do hořkého konce. Reakce Bílého domu na kubánskou subverzi s potenciálem nedozírných důsledků pro Američany kontrolované domény byla lehce předvídatelná. CIA už na začátku roku 1959, tedy v době, kdy se Castro a spol. dostali v Havaně k moci, vytvořila v Miami frontovou organizaci na rekrut pilotů, kteří by nad Kubou prováděli nepřátelské mise (129). Už během zimy 1959 až 1960 došlo k nárůstu bombardovacích misí exilových Kubánců, na něž dohlížela Ústřední zpravodajská služba. V prosinci 1959 šéf CIA Allan Dulles schválil interní memorandum, jež doporučovalo, aby byla důkladně zvážena možnost Castrovy eliminace. Dulles si taktéž uvědomoval důležitost, jakou v atentátu hraje načasování akce. V lednu 1960 předložil Dulles prezidentu Eisenhowerovi plán (131) na provádění „malých operací nižší úrovně“ schválených ředitelstvím CIA v prosinci 1959. CIA začala cvičit kubánské exulanty „pro infiltraci na ostrov s cílem sabotovat cukrovary a další ekonomické cíle“. Updatovaný plán Eisenhowerova kabinetu se zaměřil „na svržení Fidela pomocí sabotáže a podpory kontrarevolučních aktivit na Kubě“. V lednu 1960 CIA sestavila zvláštní pracovní skupinu, složenou převážně z veteránů paramilitárních operací na svržení prezidenta Arbenze v Guatemale v roce 1954, aby pracovala na podrobnostech „rozsáhlého útoku“ proti Castrově režimu (132). V březnu téhož roku Eisenhowerova vláda tento plán autorizovala. Rozšířený program nyní zahrnoval vybudování organizované politické opozice z řad kubánských exulantů, výstavbu tajného rozhlasového vysílače pro propagandistické vysílání, realizaci sabotážních a zpravodajských operací na ostrově a vytvoření paramilitární síly z řad kubánských disidentů pro další případné využití. Kromě toho CIA ve spolupráci s americkou mafií realizovala samostatný projekt na zavraždění Castra a dalších kubánských vysokých představitelů. V létě roku 1960 začala CIA plánovat usmrcení Fidela Castra při operaci, schválené prezidentem Eisenhowerem. Americká administrativa nyní Fidela Castra považovala za „nebezpečného poskoka Moskvy“ (133). Eisenhowerova vláda připravila operační prostředí pro provedení plnohodnotné invaze na Kubu nastupujícímu kabinetu prezidenta Johna F. Kennedyho. 

Nový šéf Bílého domu autorizoval provedení utajené invaze na Kubu, kterou měla v dubnu 1961 provést brigáda kubánských exulantů. Zbabrané operace se zúčastnilo 1400 kubánských exulantů vycvičených a vyzbrojených CIA (134). Agentura doufala, že bleskový výsadek výsadek anticastrovské brigády z moře vyvolá lidové povstání proti Castrově vládě. Invazní brigáda se vylodila v Zátoce sviní (Bahía de Cochinos), nicméně kubánské ozbrojené síly útok exulantů za tři dny úspěšně odrazily: Kubánští vojáci v bojích usmrtili asi stovku mužů a zajali více než 1100 dalších. Kennedyho vláda byla navzdory prvotnímu popření brzy odhalena jako sponzor celé operace. Koneckonců ani prezident Kennedy ani jeho bratr Robert v úřadu ministra spravedlnosti se netajili svou mimořádnou obsesí Kubou, což dokresloval vztek prezidenta Kennedyho, když se o zpackané operaci dozvěděl (135). O zjevné ilegálnosti vojenské operace Washington ani chvíli nezapochyboval, neboť se tak dělo na jím deklarovaném zadním dvorku. Kennedyho Bílý dům po karambolu v Zátoce sviní zintenzivnil provádění tajných operací, jednotlivých plánů CIA a Pentagonu na infiltraci, sabotáž, špionáž a změnu režimu na Kubě (136), líčí záměry Spojených států vůči revoluční Kubě zhmotněné v Operaci Mongoose Národní bezpečnostní archiv. Washington rychle zřídil pracovní skupinu pro Kubu. V srpnu 1961 tato jednotka definovala útoky na civilní cíle na Kubě: „Naše tajné aktivity budou nyní směřovat k ničení cílů důležitých pro fungování kubánské ekonomiky“, pokračuje dále Národní bezpečnostní archiv. Jednalo se o rafinerie a továrny využívající americké vybavení. Pracovní skupina „udělá vše, co je v jejích silách, aby identifikovala a navrhla cíle, jejichž zničení bude mít maximální ekonomický dopad“, čteme v archivu. Na realizaci direktiv Operace Mongoose dohlížel Robert Kennedy, který jako ministr spravedlnosti ve vládě svého bratra rovněž ignoroval takové banality, jako je dodržování mezinárodního práva a svrchovanost ostatních států. Operaci se členila do šesti fází, které měly trvat do října 1962, kdy v závěrečné fázi mělo vypuknout proti Castrovu režimu otevřené povstání, uvádí Národní bezpečnostní archiv. Washington očividně plánoval Castrovo svržení a opětovné nastolení loutkového režimu. Podle Kennedyho poradce Arthura Schlesingera jr. chtěl JFK proti Kubě rozpoutat „hrůzy světa“, protože Fidel Castro silně zasáhl prezidentovy emoce (137). Situace kolem Kuby se stala prioritou Kennedyho vlády v rané fází jejího úřadování a hlavním nástrojem k jejímu uspokojivému řešení se stala kampaň státně-teroristických akcí a sabotáže zaměřených na destabilizaci havanské vlády a její následnou dekapitaci. Závěrečná definice Operace Mongoose vyžadovala spuštění rozhodného amerického vojenského zásahu proti Kubě, až když teroristické a subverzní aktivity vytvoří příhodné klima, doplňuje povědomí o tématu Noam Chomsky, podle jehož poznatků měla pozemní invaze Washingtonu na Kubu započít shodou okolností v době, kdy vypukla karibská jaderná krize. V březnu 1962 vypracoval Sbor náčelníků štábů memorandum na finální vyřešení kubánského problému prosazující ospravedlnění americké intervence na Kubu (138). K toužebnému výsledku operace na změnu režimu v Havaně měl sloužit sled koordinovaných incidentů v okolí zátoky Guantánamo pod falešnou vlajkou, aby se útoky na základnu připsaly na vrub kubánské armádě, a to s využitím propagandistického rozhlasového vysílání, vyloděním „přátelských Kubánců“ a vyhozením skladu s municí na základny v Guantánamu; teroristé měli zakládat požáry, ostřelovat základnu minometnou palbou či provádět sabotáže. Sbor náčelníků štábů v memorandu explicitně uvádí, že zamýšleným výsledkem tohoto plánu bylo vyvolat zdání, že „nezodpovědná“ Castrova Havana působí křivdy Bílému domu a rovněž vytvořit pokřivený obraz o kubánské hrozbě míru v západní hemisféře. Jinými slovy, Sbor náčelníků štábů chtěl zamezit kubánské odchylce od proamerického statu quo jižně od Rio Grande umělým vytvořením hrozby pro region a implementací falešné záminky k provedení úspěšné americké intervence na Kubu.

V létě roku 1962 se stupňovaly teroristické útoky disponující vysoce destabilizačním potenciálem prováděné anticastrovskými elementy, třeba ostřelování kubánského přímořského hotelu z motorových člunů, kde se podle dostupných informací scházeli sovětští vojenští technici a kde teroristé zabili několik Rusů a Kubánců, dále pak útoky na britské a kubánské nákladní lodě, kontaminace dodávek cukru a dalších zločiny a sabotáže prováděné zpravidla kubánskými exilovými organizacemi (139). Státně-teroristické operace proti Kubě v jasných obrysech nastínil v roce 1975 bývalý šéf CIA Richard Helms při slyšení v senátu vyšetřujících pozadí atentátů CIA na Fidela Castra. Podle Helmse USA prováděly na kubánský ostrov opakované pozemní vpády posvěcené vládou. „Měli jsme k dispozici speciální jednotky, které neustále útočily na kubánské cíle. Pokoušeli jsme se vyhazovat do vzduchu elektrárny. Pokoušeli jsme se ničit cukrovary. V tomto období jsme se pokoušeli o nejrůznější věci. Šlo o záležitost politiky americké vlády,“ (140) konstatoval Helms. Zpráva o tajných aktivitách CIA v rámci Operace Mongoose klade důraz na způsobení co největší míry sabotáže v hlavních kubánských průmyslových odvětvích a veřejných službách s prioritním zřetelem na dopravu, komunikace, elektrárny, aby havanská vláda diverzifikovala své zdroje od "produktivních záměrů"(141). V předvečer kubánské krize na začátku října roku 1962 Robert Kennedy ve zprávě pro zvláštní skupinu pro Operaci Mongoose vybízí k provádění většího množství sabotážních akcí (142), zatímco jiný americký představitel vyjadřuje přání, aby proticastrovští kubánští exulanti měli volnější ruce. Na konci října 1962, tedy na vrcholu jednoho z nejnebezpečnějších okamžiků známých lidských dějin, memorandum sumarizuje stav proticastrovských operací na Kubě, počítaje v to probíhající sabotáže kubánských lodí nebo infiltraci několika malých sabotážních týmů vybavených výbušninami a zbraněmi (143). Státně-teroristické operace probíhaly i během nejnapjatějších momentů kubánské krize. Formálně byly zrušeny na konci října, pouze pár dní po uzavření dohody mezi Kennedym a Chruščovem o ukončení možná nejnebezpečnějšího momentu v historii, nicméně v reálu pokračovaly dál (144). Dne 8. listopadu kubánský sabotážní tým vyslaný z území Spojených států vyhodil do vzduchu kubánský průmyslový objekt, kde podle hlášení kubánské vlády zahynulo 400 tamních zaměstnanců. John F. Kennedy deset dní před svou vraždou schválil plán Ústřední zpravodajské agentury na destruktivní operace amerických proxy sil na Kupě namířené na sabotáž významné ropné rafinerie, skladovacích zařízení, velké elektrárny, cukrovarů, železničních mostů, přístavních objektů a na provedení demolice doků i lodí (145) Protikubánské státně-teroristické tažení odvolal Kennedyho nástupce Lyndon Johnson v roce 1965, nicméně jedním z prvních kroků prezidenta Richarda Nixona po nástupu do úřadu v roce 1969 byl rozkaz na zintenzivnění tajných operací proti Kubě. Obnovená kampaň dosáhla svého vrcholu v polovině 70. let, kdy docházelo k útokům na rybářské lodě a útokům na velvyslanectví a kubánské úřady v zahraničí.

V říjnu roku 1976 spáchalo kubánské exilové teroristické uskupení bombový atentát na kubánskou aerolinku, kdy na palubě letadla zemřelo 73 cestujících. Národní bezpečnostní archiv roku 2005 zveřejnil další dokumenty, které dokazují, že CIA měla již v červnu 1976 k dispozici konkrétní předběžné informace o plánech kubánských teroristů v exilu (146), aniž by atentát zmařila. Archiv dokládá vazby FBI na jednoho z teroristů či poznatky informačního zdroje CIA, které mohly teroristickému atentátu na civilní kubánské letadlo zabránit. Za jednoho z pachatelů bombového atentátu je všeobecně považován Luis Posada Carriles, kubánský exilový militant a bývalý operativec CIA, jak jeho pracovní resumé prezentuje Národní bezpečnostní archiv. Americké vládní dokumenty hovoří o dlouhodobém vztahu Luise Posady Carrilese s Ústřední zpravodajskou službou, kam se nechal naverbovat už v roce 1961, aby se mohl zúčastnit invaze na Kubu, což se mu ovšem nesplnilo. CIA jej vzala do svých řad a vycvičila jej v provádění „demolicí“. Carriles ukončil své působení v CIA teprve tři měsíce před atentátem. Dalším strůjcem teroristického útoku na kubánský civilní letoun, na jehož palubě zahynulo 24 mladých členů kubánského šermířského týmu, byl kubánský exulant Orlando Bosch (147). Bosch se zúčastnil Operace 40, CIA podporovaného programu na odstranění Fidela Castra, kde působil již zmíněný Carriles. Později publikovaná zpráva amerického ministerstva spravedlnosti uvádí, že Bosch se mezi lety 1961 až 1968 účastnil 30 teroristických operací. Jednalo se tedy o protřelého teroristu s bohatou praxí v odboru. Bombové atentáty otřásaly Kubou ještě v roce 1997, kdy kubánští protikomunističtí militanti rozmístili a detonovali nálože v několika kubánských hotelech. Vysloužilý agent CIA Luis Posada Carriles sám přiznal zodpovědnost za organizaci bombových atentátů v kubánských hotelech a další teroristické aktivity na Kubě (148), při kterých zemřel italský turista a další lidé byli zraněni. Oficiální zpráva kubánské vlády vyčíslila počet obětí Bílým domem iniciované státně-teroristické mašinérie na téměř 3500 usmrcených a 2000 doživotně paralyzovaných Kubánců (149).

Kabinet Johna F. Kennedyho v únoru 1962 na Kubu uvalil ekonomické embargo na veškerou obchodní činnost s Kubou (150), aby tak navázal na protikubánské obchodní restrikce Eisenhowerovy éry (už tehdy představovaly součást komplexních strategických plánů na svržení Fidela Castra) a aby posílil paralelně probíhající státně-teroristické aktivity zaměřené na státní převrat v Havaně. Odtajněné vládní dokumenty definují původní koncept obchodní klatby na Kubu ve vytvoření „utrpení“ a „rozčarování“ na ostrově, odepření finančních prostředků kubánskému obyvatelstvu, snížení reálných mezd, vyvolání hladu a zoufalství u populace, aby Washington mohl odstranit havanskou vládu (151). Takže Kennedyho Bílý dům chtěl potrestat běžnou kubánskou populaci ekonomickou válkou za existenci Castrova režimu vzdorujícího Washingtonem vytyčeným regulím a pravidlům na západní hemisféře. Politika automatického uvalování ekonomických sankcí na režimy nespadající pod kontrolu Washingtonu či vzdorující diktátu Spojených států se stala oblíbeným, leč nefunkčním a mocným smrtícím nástrojem, jak jsme pozorovali zejména v Iráku 90. let 20. století. Vláda Johna F. Kennedyho hleděla na Castrovu Kubu s nelíčenou posedlostí, zatímco ekonomické sankce podobně jako Eisenhowerova administrativa vnímala jako součást komplexně pojatého programu zaměřeného na změnu režimu v Havaně, zahrnujícího sabotáže, paramilitární útoky (tj. státně-teroristická činnost) vedené z území Spojených států v době Kennedyho mandátu v letech 1962 a 1963. Ačkoli intenzita válečného ekonomického tažení Bílého domu proti kubánské vládě měnila v čase svou sílu, ani Carterova vláda se nakonec neodhodlala zrušit embargo na dovoz potravin a léků, jelikož by Kubánci podle jejích slov mohli obnovit prodej cukru a posílit tak své ekonomické postavení decimované letitým sankčním režimem, jak opět informuje informacemi nabitý Národní bezpečnostní archiv. Administrativa Jimmyho Cartera sice veřejně deklarovala uplatňování lidsko-právní agendy v zahraniční politice, nicméně i nadále pokračovala v sabotáži kubánského hospodářství a trestání kubánského obyvatelstva za to, že držela Fidela Castra a jeho věrné v Havaně u moci. Archiv dále zmiňuje případovou studii, vypracovanou v roce 1982 Ústřední zpravodajskou službou, která dospěla k závěru, že obchodní sankce sice zpočátku zásadně poškozovaly hospodářský růst a rozvoj Kuby, nicméně embargo nedostálo svým cílům, neboť politické náklady převážily nad politickými přínosy. Opět je s podivem, že Kuba je ještě v roce 2025 podrobena anachronickému dysfunkčnímu embargu, ačkoli o jeho nefunkčnosti CIA referovala již před 45 lety. Náklady americké ekonomické blokády uvalené na Kubánce jako kolektivní trest za jejich vládu připravily Havanu za 55 let o 1,1 bilionu dolarů (152). Americký sankční režim tedy systematicky podkopával tamní hospodářství a celá jeho odvětví, avšak vládnoucí Castrova věrchuška zůstala nedotčena, a nadto získala v americké ekonomické blokádě propagandistické eso. Podle odborníků jsou ničivé účinky amerického embarga z období studené války stěží ospravedlnitelné, jelikož omezení dovozu potravin prohloubilo podvýživu, zejména u kubánských žen a dětí, zatímco se kvalita vody zhoršila kvůli zákazu importu chemikálií a čisticích prostředků. Zákaz dovozu zdravotnického vybavení vedle antiretrovirálních léků proti HIV a vakcín pro kojence, měl přirozeně smrtící následky. Americká asociace pro světové zdraví v roce 1997 zveřejnila robustní studii o dopadech amerických sankcí na Kubu, kde autoři poznamenávají: „Jen málo sankčních režimů tak omezilo obchod s léčivy a běžným občanům znemožnilo přístup k život zachraňujícím lékům. Takové embargo zřejmě porušuje nejzákladnější mezinárodní charty a úmluvy o lidských právech (153).“ Humanitární katastrofě předešel vysoký finanční rozpočet kubánské vlády alokovaný do zdravotnického systému, poznamenává asociace, uznávajíc tak odolnost kubánského zdravotnictví vůči zdrcujícím sankcím. Ano, dalším propagandistickým trumfem Castrovy revoluce je na latinskoamerické poměry dostupný a efektivní zdravotnický systém. Pro spoustu států v regionu něco absolutně nedostiženého. Lékařské mise v zahraniční se společně s podporou národně-osvobozeneckých hnutí staly emblematickým vývozním artiklem Havany, což jí přineslo značné sympatie a vřelou podporu napříč globálním Jihem. Jenže nejnegativněji se dopady americké obchodní blokády projevily až s ukončení sovětské hospodářské pomoci ostrovu na začátku 90. let, kdy USA ekonomickou klatbu nad Kubou ještě více utužily. Sankční režim prohloubil řadu problémů v oblasti veřejného zdraví na Kubě a projevil se třeba v epidemii více než 50 000 případů optických a periferních neuropatií v letech 1992–1993, způsobených nedostatkem živin ve stravě (154), nebo v epidemii stenózy jícnu u batolat, kterým dali omylem vypít louh. Tekutý louh tehdy nahrazoval nedostatek mýdla na kubánském trhu. V Havaně se v roce 1994 objevily případy vzácného a závažného autoimunitního onemocnění, tzv. Guillain-Barréova syndromu, a to v důsledku kontaminace pitných zdrojů způsobené nedostatkem chemikálií pro úpravu vody apod. Americké obchodní embargo je navzdory silnému nesouhlasu globálního společenství v chodu celá desetiletí po kolapsu sovětské hrozby na západní hemisféře. Záminka je pryč, nicméně politika je víceméně i nadále táž, jako byla před více než 60 lety. Prvotně deklarovaným záměrem ekonomické války byla změna režimu v Havaně, k čemuž nedošlo ani po 63 letech jejího trvání. Jedná se o anachronismus studené války, podobně jako existence NATO, jeho rozpínavost a jeho agresivní post-studenoválečnická agenda. Také státem posvěcená teroristická kampaň zahájená Eisenhoverovým a prohloubená Kennedyho Bílým domem selhala na celé čáře, když se CIA a exilovým kubánským militantům nepodařilo svrhnout havanský režim ani při bezpočtu plánů a příležitostí fyzicky zlikvidovat Fidela Castra.

Obsese Washingtonu změnou režimu na Kubě saturovaná nebezpečím americké invaze na ostrov de facto stály u zrodu karibské krize v říjnu 1962, ačkoli oficiální historická verze mapující genezi kubánské krize hovoří jinou řečí. Klasický narativ spatřuje u zrodu jednoho z nejnebezpečnějších momentů lidských dějin bezohledné rozmisťování sovětských ofenzivních zbraní na Kubě. A pouze díky rozumnému přístupu amerického prezidenta Kennedyho v řadě první a sovětského lídra Nikity Chruščova v řadě druhé se podařilo odvrátit hrozbu jaderného inferna. Nicméně skutečná historie, nahlížená nezatíženou ideologickou optikou a vycházející z primárních zdrojů, je vždy poněkud komplikovanější, neřkuli je popřením oficiálního narativu. Tato hagiografie zapadá do vzorce podobných ideologicky pokroucených událostí odehrávajících se za studené války majících za cíl vytvářet a udržovat obdiv k oficiálně kanonizovaným státníkům. Jenže tato pracná konstrukce se při bližším pohledu poměrně záhy zřítí. Zdá se právě naopak, že střízlivější a rozumnější přístup k mediaci krize zaujal první tajemník Komunistické strany SSSR Nikita Chruščov, když přicházel s opakovanými návrhy na řešení nukleárního gambitu, ale o tom se podrobněji rozepíšeme až později.

Odlišný pohled na pozadí osudových říjnových dnů roku 1962 nám opět nabízejí americké vládní spisy uveřejněné v Národním bezpečnostním archivu USA. Když se v roce 1992 v Havaně pořádala konference o kubánské krizi, sovětští a kubánští účastníci v čele s Fidelem Castrem informovali další účastníky, včetně bývalých zástupců Kennedyho kabinetu, že Sověti spolu s balistickými raketami středního doletu na Kubě rozmístili devět taktických jaderných střel, které měly být použity proti jakékoli americké invazní síle. Sovětští velitelé na Kubě měli pravomoc odpálit tyto taktické jaderné zbraně bez dalšího pokynu z Kremlu (155). Připomeňme si, že Washington proti kubánskému režimu vedl prakticky nonstop teroristickou kampaň, a to i během nejnapjatějších chvil nejnebezpečnějšího okamžiku lidských dějin, umocněnou diverzní ekonomickou blokádou, takže se snadno mohl dostat do křížku se Sověty. Ti, nepříliš prozíravě, poskytli Castrově Havaně vojenskou ochranu nejen před případnou americkou pozemní invazí, ale i před šňůrou diverzních a teroristických činů řízených CIA. Washington podle další písemnosti Národního bezpečnostního archivu vedl „válku proti Kubě“, sestávající z „několika pokusů o zavraždění kubánského lídra, teroristických činů proti kubánským civilistům a sabotážím v kubánských továrnách“ (156). Jenže obavy Kremlu o nejistý osud jejich vzácného klienta na latinskoamerické půdě nepředstavovaly jedinou motivaci pro rozmístění jaderného arzenálu Bílému domu takřka pod nosem. A další důvody, proč Moskva přistoupila k tomu geopoliticky hazardnímu kroku, jsou proto nasnadě. Kennedyho vládě se totiž podařilo přesvědčit sovětskou armádu, že Spojené státy mají plán na první úder na svého protivníka v nepříliš vyrovnaném souboji velmocí v dlouhodobě trvajícím ideologickém zápase studenoválečnické éry. V roce 1962 neměl Sovětské svaz k dispozici ani padesát bombardérů a raket, které by mohly zasáhnout území Spojených států. Bílý dům disponoval více než pěti sty bombardéry a střelami s dostřelem na sovětskou pevninu. Tým Johna F. Kennedyho se v předvolební volební kampani snažil před svými potenciálními voličích vyvolat umělý bezpečnostní problém a nabídnout okamžité řešení, přesvědčit elektorát o nevyrovnaném počtu balistických raket mezi USA a SSSR ve značný prospěch Moskvy, třebaže opak byl pravdou (157). Sovětský vůdce Nikita Chruščov se snažil uchlácholit své generály rozmístěním sovětských balistických raket středního doletu na Kubě, jak Kreml učinil v létě roku 1962. Šlo o lacinější, byť strategicky nedomyšlené řešení k zajištění odstrašujícího potenciálu Kremlu proti americkému útoku. V očích sovětského establishmentu se jednalo o lepší variantu vyrovnání jaderné nerovnováhy, než kdyby Moskva musela vyrábět novou řadu mezikontinentálních balistických raket, které by mohly být odpáleny ze sovětského teritoria. Kennedyho vláda chtěla lživě vykonstruovanou mezeru ve velikosti amerického a sovětského raketového arzenálu dohnat, když na počátku jejího volebního období v únoru 1961 oznámila, že jednou z jejích hlavních iniciativ je rapidní posílení amerických strategických jaderných aktiv (158). Vytvářela se tak riskantní, vychýlená nerovnováha v jadernému statusu mnohem silnějších Spojených státech oproti zaostávajícímu slabšímu rivalovi v Kremlu. Spojené státy a Severoatlantická aliance měly po základnách v Evropě a Asii dislokovány stovky letadel vybavených jadernými zbraněmi. Americké jaderné balistické hlavice Jupiter byly rozmístěné nedaleko sovětských hranic v Turecku a rovněž v Itálii, zatímco na území Velké Británie se nacházely americké atomové střely Thor – a tato neblahá velmocenská nerovnováha zcela logicky činila sovětské politické i vojenské velení značně nervózním, a totéž by v téže situaci prožívali i jejich američtí protějškové.

Moskva měla vícero důvodů, proč se odhodlala k riskantnímu kroku přemístit hlavice schopné doručit jadernou nálož přímo na území státu, kde se tamní režim před pár lety vymanil z mocenského orbitu Spojených států. Americký politolog Graham T. Allison ve své publikaci věnované karibské krizi Essence of Decision píše, že Američané v říjnu 1961 věděli o zranitelnosti sovětského mezikontinentálního potenciálu, přičemž vyzvedávali americkou vojenskou moc a posilovali vědomí, že by měly zachovanou schopnost druhého útoku i po absorbování prvního sovětského úderu, přinejmenším též tak ničivého, jako byl ten první sovětský (159). Američané proto nabyli jistotu, že Sověti nevyprovokují zásadní jaderný konflikt. Ačkoli rozmístění sovětských jaderných raket devadesát mil od pobřeží Spojených států mohl být absurdně riskantní a navýsost nebezpečný krok, jak odradit USA od plánované agrese proti Kubě a od práva prvního úderu proti Sovětskému svazu, šlo vzhledem k okolnostem o pochopitelnou reakci. Poučení z této krize hlásá, že zahraniční lídři jednají zdánlivě iracionálně, když je ohrožena jejich vlastní bezpečnost. To by se ovšem američtí činitelé museli uměli vcítit do jejich bot. Spojené státy by proto měly být v tomto ohledu opatrnější, když se pokoušejí svrhávat nebo ohrožovat jiné vlády, jak neironicky (160) poznamenal profesor mezinárodních vztahů Philip Brenner.  

Samotná krize oficiálně začíná šokem světové veřejnosti z fotografií pořízených americkým špionážním letounem U-2 nad Kubou, které v polovině října 1962 přinesly hmatatelný důkaz o existenci sovětských balistických střel středního doletu. Kennedyho vláda měla k dispozici seznam možností, jak vysoce riskantní a potenciálně výbušnou situaci řešit, a některé z nich vypadají velmi děsivě. Členové Sboru náčelníků štábů chtěli provést okamžitou vojenskou akci proti Kubě (161). Jejich plán počítal s provedením 500 leteckých misí proti veškerým vojenským cílům na Kubě, včetně objektů, kde se nacházely sovětské hlavice; plán volal po úderech na letiště, přístavy atd. Nicméně prezident Kennedy zachoval prozatím chladnou hlavu, když tento militaristický návrh odmítl, a nakonec na Kuby uvalil námořní karanténu, třebaže i toto opatření s sebou neslo neopominutelná rizika. Spojené státy se ocitly v situaci, kdy nesměle po kapkách začaly ochutnávat medicínu, kterou ve velkých dávkách metodicky ordinovaly mnohem slabším zemím, kde zorchestrovaly intervence, kde svrhávaly demokraticky zvolené vlády a neloajální režimy a kde implementovaly přímý nebo nepřímý paramilitární teror s tsunami obětí a kombinovaly jej jako v případě Kuby s vytrvalou ekonomickou klatbou. Nyní se musely vypořádat s jadernou hrozbou svého studenoválečnického rivala přímo na svém zadním dvorku. Prezident Kennedy v tuto chvíli odmítl sáhnout k rezolutnímu kroku vojensky odstranit hrozbu nukleárního nepřítele, a to i za cenu pozemní invaze na Kubu, jak navrhoval Sbor náčelníků štábů, neboť Kreml by v případě nejlepšího scénáře úspěšné vojenské operace USA na Kubě mohl v odvetě zaútočit na Berlín nebo přímo na Spojené státy, což by se rovnalo zahájení jaderné války, jak argumentoval JFK (162). A i kdyby Sověti udeřili pouze na Berlín, Spojeným státům by nezbylo nic jiného, než zaútočit na Moskvu a spustit jadernou výměnu mezi atomovými velmocemi. Je však pozoruhodné, jak Kennedyho vojenští poradci podceňovali Sověty, kteří by podle jejich mínění kvůli Kubě nešli do války se Spojenými státy.  

Přestože se John. F Kennedy za svého působení v Oválné pracovně za poměrně krátkou dobu dopustil vojenské agrese proti jižnímu Vietnamu, zintenzivnil státně-teroristické operace proti Kubě a v latinskoamerických zemích změnil bezpečnostní doktrínu na boj s domácím hnutími odporu, disentem a běžnou populací s dlouhodobými katastrofální dopady na tamní společenství apod., chápal moc dobře rizika vyplývající z bytí v atomovém věku a konfliktu mezi velmocemi disponujícími těmito ultimátními zbraněmi, na jehož rozdmýchání se sám, pravda, lví měrou podílel – a třebaže během karibské krize sám nebezpečně lavíroval.

Kennedyho kabinet zavedl námořní blokádu Kuby 24. října 1962, aby zabránil dovozu sovětských střel a raket na Kubu, nicméně sovětské námořnictvo dostalo pokyn, aby karanténu nenarušovalo. Sovětské záznamy ukazují, že již 25. října kremelské vedení zvažovalo demontáž raket výměnou za americký slib, že se Spojené státy nedotknou Kuby (163). Nikita Chruščov chtěl zjevně rychle nalézt východisko z krize. Bývalý historik působící v John F Kennedy Presidential Library Sheldon Stern zveřejnil nahrávky mítinku Výkonného výboru (ExComm), kde prezident Kennedy a okruh jeho nejbližších spolupracovníků a poradců debatuje o různých variantách řešení jaderné krize. Stern na základě poslechu nahrávek ExCommu dospěl k závěru, že se prezident Kennedy 26. října, tedy dva dny po zahájení námořní blokády Kuby, klonil k vojenskému řešení krize, konkrétně se přikláněl ke zničení sovětských raket a střel během vojenské operace, po níž by následovala pozemní invaze na Kubu (164). Existoval nejeden spouštěč jaderné kolize mezi Sovětským svazem a USA a mezi ně logicky spadal i americký vojenský zásah proti Kubě, údery na ruský smrtící zbraňový potenciál, následovaný americkou invazí a okupací ostrova. Ještě téhož dne večer přišel Kennedymu dopis od Nikity Chruščova, kde sovětský vůdce uvedl: „Rakety budou odstraněny, pokud Washington slíbí, že neprovede invazi na Kubu.“ Do Washingtonu ale záhy dorazil druhý vzkaz z Moskvy a ten zněl následovně: „Premiér Chruščov dnes v poselství prezidentu Kennedymu sdělil, že Moskva stáhne své útočné zbraně z Kuby, pokud Spojené státy odstraní své rakety z Turecka (165)“. Jednalo se o americké rakety Jupiter s jadernými hlavicemi rozmístěné v blízkém příhraničí Sovětského svazu na tureckém území, které chtěl Bílý dům stáhnout tak jako tak a jež chtěl nahradit mnohem efektivnějšími a smrtícími nedetekovatelnými ponorkami Polaris vybavenými jadernými zbraněmi. Americké Jupitery se tehdy nacházely také v Itálii. Nahrávky ExCommu ukazují, že Kennedyho administrativa s odpovědí nespěchala, když se jí do rukou dostaly dva různé návrhy. Teprve v průběhu následujících diskusí a po schůzce bývalého sovětského ambasadora Vitalije Dobrynina a Roberta Kennedyho se 27. října Bílý dům tajně zavázal, tj. ani veřejně ani písemně, že odstraní veškeré své rakety z Turecka (ty měly být stejně nahrazeny moderními ponorkami s jaderným arzenálem) (a z Itálie) a zároveň učinil neformální slib, že Spojené státy neprovedou pozemní útok na Kubu. A proto Kennedyho Bílý dům na veřejnosti z kubánské krize vyšel vítězně, zatímco Chrušcov byl ponížen, kdy se svět ocitl na hraně jaderného inferna, aniž by se veřejně vedla diskuse o existenci jaderných hlavic poblíž sovětských hranic v Turecku jako klasické provokaci podmiňující eskalační reakci. Nicméně Kennedyho vláda nepřestala usilovat o změnu kubánského režimu, když pokračovala ve státně-teroristickém paramilitárním tažení proti Kubě, což by každý trochu soudný politik vyhodnotil jako hrozbu pro své politické, ne-li fyzické přežití, a tím pádem i porušení slibu daného Washingtonem.

Navzdory mytologii o moudrém státníkovi John F. Kennedym, vykonstruované a šířené amerických historikem a zvláštním asistent prezidenta Kennedyho Arthurem Schlesingerem jr., líčící krizový management ExComu v říjnu roku 1962 jako „bezkonkurečně kalibrovaný“, ve skutečnosti, jak poznamenává Kennedyho ministr obrany Robert McNamara, rozhodovací proces ve Washingtonu, stejně jako v Moskvě a Havaně, podkopávaly „dezinformace, nesprávné odhady a chybné úsudky“ (166). A tyto debakly či jen prostá nedorozumění lze přirozeně chápat jako překážky při nalezení společně řeči, kdy je nutno co nejrychleji jednat, neboť v sázce není nic menšího přežití lidské civilizace. Jakmile Sověti začali z Kuby odstraňovat své rakety a hlavice, už 8. listopadu kubánští exulanti vyzbrojení, vycvičeni a zorganizovaní CIA provedli bombový útok v jedné továrně, kde podle kubánské vlády zahynulo 400 dělníků (167), jak jsme už v této kapitole uvedli. I po předběžnému souhlasu s uzavřením dohody mezi Američany a Sověty, kdy nás od globální jaderné katastrofy dělily pouhé centimetry, došlo k šokujícím událostem, o nichž by měla být širší veřejnost zevrubně zpravena. Ve dnech 27. a 30. října americké námořnictvo v rámci karantény nutilo sovětské ponorky k vynoření na hladinu. Nikdo však tehdy na americké straně nevěděl, že sovětské ponorky nesly jaderné zbraně (168), jak se dozvídáme z dalšího písemného materiálu z Národního bezpečnostního archivu. Americké úsilí o to, aby se sovětské ponorky vynořily, tedy doprovázelo ohromné riziko. Někteří z velitelů sovětských ponorek, zejména ponorek B-59 a B-130, byli značně rozrušeni, když na ně Američané odpalovali hlubinné nálože, aby se vynořili na hladinu. Tito důstojníci dokonce zvažovali odpálení jaderných torpéd na americké lodě. Dne 27. října se posádka ponorky B-59 ocitla pod palbou nesmrtících amerických hlubinných náloží. Zatímco americké námořnictvo pouze požadovalo, aby se ponorky vynořily na hladinu, posádka B-59 ztratila spojení s velitelstvím a nabyla dojmu, že se stala svědkem začátku třetí světové války (169). Dva ze tří velitelů, včetně kapitána Valentina Savitskyho, hlasovali pro odpálení 10 kilotonového jaderného torpéda na americké torpédoborce. Existovalo však důležité pravidlo: na odpálení torpéda je potřeba názorové shody tří předních důstojníků na palubě. Muž jménem Vasilij Archipov se svými kolegy nesouhlasil, odmítl vydat souhlas s odpálením torpéda, údajně uklidnil kapitána a zbytek je už historie. A ta nabízí poučení, které musí být platné i v dnešní době, kdy nad námi stále visí Damoklův meč jaderné záhuby, že když nefunguje spojení s vnějším světem a nevíte, jaká je situace, zachovejte chladnou hlavu a zřekněte se rozhodnutí majícího fatální následky pro lidskou civilizaci. Nikdo nechce zahájit proti svému soupeři jadernou válkou, nicméně právě nedorozumění, zkrat a přerušení komunikace, jako v případě posádky ponorky B-59, selhání systémů časných varování a příslušných technologií jako v listopadu 1983 v době obnoveného rizika vypuknutí atomového konfliktu mezi NATO/USA a Sovětským svazem, či selhání lidského faktoru a špatné vyhodnocení bezpečnostní situace - to vše může chtíc nechtíc zažehnout terminální konflikt, kdy je v sázce vše. Kdyby se B-59 rozhodla odpálit jaderná torpéda na americké loďstvo, s největší pravděpodobností by vypukla atomová válka. Další obdobně nebezpečná situace, kdy se běh událostí mohl rychle zvrhnout v jadernou apokalypsu, nastal na podzim roku 1983, kdy plukovník leteckých sil Sovětského svazu Stanislav Petrov odmítl informovat nadřízené vojenské orgány o akutním jaderném nebezpečí, když jeho satelitní systém zaznamenal pět mezikontinentálních jaderných balistických střel odpálených Spojenými státy (170). Petrov musel reagovat pohotově a s jasnou myslí, jelikož americké střely měly zasáhnout území Sovětského svazu za něco více než 20 minut. Zachoval však chladnou hlavu, reálnou možnost atomového úderu ze strany Spojených států vzhledem k nízkému počtu údajně odpálených hlavic vnímal skepticky, a nakonec celou situaci vyhodnotil jako planý poplach. I když se hovoří o osvojených lekcích a přínosech mediace karibské krize, jako je vytvoření horké linky mezi Washingtonem a Kremlem, (kdy je komunikace mezi velmocemi  vlastnícími drtivou většinou jaderného potenciálu na světě nutným předpokladem a základem pro odvrácení záhuby) výše uvedené a další příklady nebezpečných momentek atomového věku, by nás měly vést k tomu, abychom zdůrazňovali a objasňovali faktory vedoucí k potenciálnímu fatálnímu střetu atomové podstaty. Nemáme přitom na mysli promyšlený úmysl zahájit jadernou válku přímým útokem na nepřítele, ale o vedlejších příčinách obsahujících potenciál atomové eskalace a stojících na chybné či neexistující komunikaci, či na jednoduchém nedorozumění nebo ledabylé neznalosti problému. Měli bychom si proto vzít z kubánské krize jedno nepříliš akcentované ponaučení, a tím je umění naslouchat nepříteli, umění vžít se do jeho postojů, představ a obav a pochopit, jak sám vnímá bezpečnostní rizika, a to prostřednictvím týchž okolností, jakými bychom totéž vnímali my. Jedině tak můžeme pochopit jeho motivaci k činům, které se nám na první pohled jeví jako nepochopitelné, ač je sami rutinně provádíme.

Abychom pochopili širší perspektivu pozadí karibské krize a velmocenský gambit, dramatická nerovnováha v počtu amerických a jaderných sil v říjnu roku 1962 odpovídala poměru zhruba 8:1 ve prospěch Spojených států (171). Jak už víme, sovětský režim od konce 50. let čelil nedaleko svých hranic v Turecku hrozbě amerických jaderných balistických střel středního doletu a také americkým ultimátním hlavicím v Itálii. V roce 1962 měly Spojené státy v Evropě rozmístěno přibližně 4375 jaderných zbraní. Většinou se jednalo o taktické jaderné zbraně, například protiletadlové střely Nike Hercules a rakety krátkého doletu. Ale zhruba deset procent celkového amerického atomového potenciálu - asi 450 jaderných zbraní - tvořily balistické rakety středního doletu Thor s dostřelem 2400 kilometrů a Jupiter s dostřelem až 2700 kilometrů, řízené střely Matador a Mace a bomby pro stíhací bombardéry letectva na amerických základnách i na základnách NATO, letadla na letadlových lodích na dosah cílů v Sovětském svazu nebo v zemích Varšavské smlouvy. Stíhací bombardéry USA a NATO měly atomové bomby rozmístěné na svých základnách v Německu, Itálii, Řecku, Turecku, Velké Británii a Nizozemsku a na palubách letadlových lodí 6. americké flotily (172). Sovětský svaz měl celkově k dispozici jen o něco více atomových zbraní, jmenovitě rakety krátkého a středního doletu R-12. Jak by asi Spojené státy reagovaly na instalaci jaderných balistických hlavic v Mexiku s doletem 2700 kilometrů Sovětským svazem? Jak by Washington reagoval, kdyby se ve smrtelném nebezpečí ocitl jeho klientský režim kupříkladu v západní Asii, na nějž by chtěla zaútočit globální supervelmoc disponující osminásobnou jadernou přesilou? Snažil by se - podobně jako kremelský režim - narovnat značně ohrožující jadernou nerovnováhu příčetnými postoji a věcným jednáním Kremlu během říjnové krize v roce 1962, anebo by zvažoval rozhodné vojenské údery na odstranění a následnou pozemní invazi, aby nakonec svou odpověď zmírnil na karanténu symbolizovanou nebezpečnými hlubinnými náložemi? Pravda, Moskva sáhla po myopickém geopolitickém opatření, když začala na zadní dvůr Washingtonu rozmisťovat svůj atomový arzenál a značným dílem přispěla k eskalaci krize. 

Kuba si v průběhu studené války vybudovala reputaci díky aplikaci zdravotnickém internacionalismu v zemích globálního Jihu pod hlavičkou národní doktríny podpory antikoloniálních bojů ve světě. Brzy po svržení Batistovy diktatury začala kubánská vláda vysílat zdravotnický personál do zahraničí, a to jak v reakci na všemožné katastrofy, tak jako proxy síly při podpoře antikoloniálních bojů a revolucí. Castrova strategie stála v ostrém kontrastu Washingtonem iniciovaných a prováděných pučů, invazí, budování, vyzbrojování a financování proxy paramilitárních jednotek a bombardovacích kampaní. Havana v roce 1963 vyslala lékařskou brigádu do Alžírska. Kubánská vláda poslala během revolucí v 60. a 70. letech do Guineje-Bissau a Angoly další zdravotnické jednotky (173). Nikaragua se za vlády sandinistů v 80. letech, kdy tamní vláda čelila útokům Američany sponzorovaných zabijáků z contras, stala hlavním recipientem kubánské zdravotní pomoci. Tyto Havanou iniciované a realizované zdravotnické mise často doprovázely kubánské intervence v zahraničí, kubánská podpora pro řadu rebelantských hnutí, třeba v Nikaraguii a Bolivíi, kde se Ernesto „Che“ Guerava a spol. snažili rozdmýchat socialistickou povstaleckou činnost proti tamní pravicové vládě. Havana podporovala řadu národně-osvobozeneckých hnutí také v Africe. Kubánci silně stáli za alžírským bojem proti Francouzům, který navzdory statisícovým obětem úspěšně skončil v roce 1962, kdy Alžírsko na Francouzích získalo nezávislost. Kubánci pokračovali v podpoře různých antikoloniálních skupin v Africe, zejména protiportugalských hnutí v Guineji-Bissau, Angole a Mozambiku. Kubánci bezvýhradně podporovali boj proti apartheidu v Jižní Africe (174). Když kubánské vojenské síly v roce 1975 intervenovaly v Angole, Havana tak učinila na vlastní pěst a v solidaritě se samotnými Angolany. Kreml ve skutečnosti s kubánskou intervencí v Angole vyjádřil nesouhlas. V roce 1975, kdy Angola získala na Portugalsku nezávislost, se CIA společně s jihoafrickou vládou snažila odstavit od moci novou levicovou angolskou vládu, která požádala Havanu o pomoc. Během 14 válečných let působilo v Angole více než 300 000 Kubánců – lékařů, učitelů, inženýrů i vojáků. V roce 1988 Fidel Castro vyslal další kubánské jednotky do rozhodující bitvy u Cuito Cuanavale a sám řídil vojenské operace z Kuby. Porážka jihoafrické armády z rukou Kubánců a Lidových ozbrojených sil za osvobození Angoly (FAPLA) zasadila jihoafrické politice apartheidu těžkou ránu, z níž už se Pretoria prakticky nikdy nevzpamatovala (175). Kubánští vojáci - a obecně Castrova zahraničně-politická doktrína internacionální pomoci – asistovali marxistickým guerillám při porážce jihoafrických povstalců v Angole, v roce 1990 pomohli Namibii získat nezávislost, a vyvinout tlak na režim apartheidu v JAR, který měl v té době už na kahánku. Profesor Piero Gleijeses, zabývající se zahraniční politikou, jako první badatel získal přístup k dlouho uzamčeným kubánským archivům, jež analyzoval a posuzoval s poznatky získanými z archiválií Spojených států, Belgie, Velké Británie, Západního a Východního Německa (176). Gleijeses na základě rozsáhlého studia příslušných archivních materiálu dospěl k poměrně jasným závěrům: Kubánský lídr Fidel Castro se rozhodl vyslat kubánské vojáky do Angoly dne 4. listopadu 1975, a to v reakci na ilegální jihoafrickou invazi do Angoly, a nikoliv v obráceném sledu, jak tehdy tvrdil kabinet Geralda Forda. Ten naopak s předstihem věděl o tajných plánech jihoafrického režimu na invazi do Angoly a nadto vojensky spolupracoval s Pretorií. Kuba se rozhodla vyslat vojáky do Angoly, aniž by o tom informovala politické vedení Sovětského svazu. Přestože se doyen americké zahraniční politiky Henry Kissinger tyto skutečnosti ve svědectví před Kongresem v roce 1976 snažil popřít, Gleijeses jeho lživá tvrzení směle vyvrací. Ve své publikaci Conflicting Missions profesor cituje Kisingerova spolupracovníka Josepha Sisca, který uznal, že Fordův kabinet rozhodně Jihoafrickou republiku od invaze do Angoly nezrazoval a že CIA pomáhala jihoafrické armádě dopravovat zbraně na klíčová bojiště (177). Kuba, jak ukazuje Gleijesesova analýza, se těšila blahosklonné autonomii, když nasadila vojenský kontingent čítající 30 tisíc mužů v Angole navzdory přání Sovětského svazu a svou „humanitární intervencí“ uspíšila nejen konec apartheidu v Namibii, ale i kolaps apartheidu v Jihoafrické republice (178). Takovou nedisciplinovanost zpravidla Spojené státy svým klientským a vazalským režimům neodpouštějí. Washington byl do angolských záležitostí zapleten ještě dříve než Kubánci a Sověti. USA v Angole vojensky a ekonomicky podporovaly svá proxy aktiva Národní frontu za osvobození Angoly (FNLA) a Národní unii pro naprostou nezávislost Angoly (UNITA), zatímco Moskva protežovala sociálně demokratickou stranu Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA) (179). Henry Kissinger považoval MPLA za sovětského klienta a vyjádřil odhodlání jej zničit Odmítl varovné rady afrických expertů z ministerstva zahraničí a prosadil plán CIA na oslabení této organizace. Washington a Pretoria dodaly FNLA a UNITA zbraně a vojenská vozidla za desítky milionů dolarů.UNITA se v čele s kontroverzním warlordem Jonasem Savimbim těšila podpoře Reaganovy vlády. Reaganův Bílý dům Savimbimu poslal vojenskou pomoc, příkladně protiletecké střely Stinger.  Za úřadování G. Herberta Bushe v Bílé pracovně v roce 1989 Bílý dům UNITA kompenzoval výpadek ekonomické a vojenské od jihoafrické vlády zvýšením vojenské a ekonomické asistence za 50 milionů dolarů (180). Přitom UNITA, usilující o svržení první postkoloniální vlády MPLA, se dopouštěla brutálních útoků na bezbranné rolníky a dalších otřesných zvěrstev, jako bylo upalování žen a dětí, a uplatňováním takových zločinných taktik, jako je zaminování venkovských oblastí a zničení tamního zemědělství. Nicméně přední lidskoprávní organizace z porušování lidských práv obvinily i angolskou vládu MPLA, třeba z arbitrárního zadržování, detence a mučení. 

Castrovská Kuba existuje za pro nás nepředstavitelných podmínek dekády trvající ekonomické blokády zhoršující ekonomické, sociální a zdravotnické podmínky běžných Kubánců – a nikoliv vládního aparátu - a navzdory programu rozsáhlé sabotáže a teroristických operací v intencích směrnic Bílého domu za Eisenhowerovy a Kennedyho vlády, ale i s různou intenzitu později. Bývalí operativci CIA se dopouštěli teroristických činů proti Kubě ještě v 70. a 90. letech. Hospodářská klatba zůstává v platnosti prakticky dodnes. A navzdory těmto i dalším neblahým vnějším okolnostem, jako byly neúnavné, leč marné a někdy až surrealistické pokusy o zavraždění Fidela Castra jako symbolu heretické revoluce v tradiční doméně Spojených států, se v českém narativu při hodnocení Castrovy Kuby soustředíme primárně na lidskoprávní excesy režimu, třeba na stovky politických poprav na úsvitu Castrovy vlády, zaklekávání na disidenty, jejich věznění, na potlačování svobody přístupu k informacím, svobody projevu a shromažďování apod. Ano tyto zločiny Castrovy vlád jsou reálné a nikdo soudné je nezpochybňuje, ale proč zároveň nevyzvedávat  skutečnost, že kubánský model zdravotnictví se těší obrovské prestiži v chudých zemích (181)? Kubánský zdravotnický model přitom v lecčems zahanbuje zkomercializovaný lékařský systém v USA. Kubánští lékaři dokazují, že pro účinnou preventivní péči na komunitní úrovni není nutná drahá lékařská technologie. Na Kubě se přes objektivní vnitřní a vnější potíže a překážky (embargo a dříve státní terorismus a sabotáže) tamnímu zdravotnickému systému podařilo vymýtit dětskou obrnu, dostat pod kontrolu malárii a horečku dengue, redukovat úmrtnost dětí a matek na úroveň srovnatelnou – nebo dokonce i nižší než v mnohem bohatších a rozvinutějších zemích, jako jsou Spojené státy. Nesmíme také ignorovat míru sympatií vůči Kubě především v zemích bývalého „třetího světa“ a její mezinárodní vojenské a zdravotnické doktríně mající zásadní historické dopady na ukončení občanské války v Angole, jakož i pádu režimu apartheidu v Namibii a JAR.

Jak jsme už uvedli v jedné z úvodních kapitol, problém Kuby v březnu 1961 pregnantně definoval Kennedyho asistent a historik Arthur Schlesinger, když  v memorandu adresovaném JFK popisoval, jak je rostoucí „očekávání“ na západní hemisféře podněcováno „nárůstem viditelné spotřeby“ a „šířením Castrovy myšlenky vzetí věcí do svých rukou“. „Současně s poklesem životní úrovně se spousta lidí přiklání ke komunismu, který vnímají jako ventil pro sociální nespokojenost a jako rychlý a jistý způsob sociální modernizace. Mezitím se v pozadí objevuje Sovětský svaz nabízející velké rozvojové půjčky prezentuje se jako model pro dosažení modernizace v jedné generaci“, varoval tehdy Schlesinger (182). V březnovém memorandu z roku 1960 určenému tehdejšímu šéfovi americké diplomacie je nebezpečí Castrovy Kuby vylíčeno zhruba následovně: Pokud by Castrova revoluce slavila úspěchy, kubánský lídr by nepochybně ještě více zintenzivnil své úsilí o nastolení vlád v jiných latinskoamerických zemích, jež by se politicky a ekonomicky naklonily jeho směrem. Vzhledem k nestabilní situaci řady vlád v tomto regionu a sympatiím, jež Fidel Castro stále vzbuzuje mezi radikálními nacionalisty i prokomunistickými elementy, není nepravděpodobné, že by mohl uspět alespoň v několika zemích… (183). Odhad amerického národního zpravodajství z téhož roku a měsíce hovořil o hlavní opoře kubánského režimu, jíž je spíše přitažlivost Fidela Castra pro kubánské masy nežli perzekuce (184). Kubánská revoluce a ono vzetí správy svých věcí do vlastních rukou je zde mezi řádky popsáno jako „úspěšný vzdor Spojeným státům“. 

Takže problém Castrovy Kuby zjevně tkvěl v úspěšné neposlušnosti vůči regionálnímu impériu a vybudování alternativního modelu uspořádání společnosti a jeho případném šíření do zahraničí, což by mohlo vyvolat ono obávané zhroucení domina americké dominance v Latinské Americe a jinde. Atraktivita Fidela Castro jako úspěšného revolučního vůdce pro masy mohla být replikovaná i v ostatních státech kontrolovaných Bílým domem, a tomu se muselo všemožnými prostředky zabránit. Washington během studené války samozřejmě vnímal existenci Castrovy Kubu přes značně zamlžený ideologický filtr, aniž by reflektoval lví podíl na destabilizaci a hospodářského ochromení Kuby prostřednictvím zpackaných pozemních invazí, státně-teroristických operací, sabotáží, úsilí o dekapitaci režimu a skrze ekonomickou blokádu. Washingtonské plánovače trápila hrozba komunismu na Kubě a možná i klient Kremlu na zadním dvorku USA, jenže tyto obavy padly zároveň s kolapsem Sovětského svazu a nastolením unipolárního momentu. Castrova idea vzetí věcí do svých rukou, úspěšný vzdor americké dominanci na kubánském ostrově i jinde jižně od Rio Grande a jím prosazovaný model spolu s příklonem spousty Latinoameričanů ke komunismu, pochopitelně zahanbily a ponížily Spojené státy. Kdykoliv na jih od hranic Spojených států propukla obdobná aberace jako na Kubě, Washington musel zasáhnout, jako se stalo v roce 1973 Chile, v 80. letech v Nikaragui, v roce 1983 na Grenadě apod. Ona lákavá inspirace další Kubou v regionu či jinde v hájemství USA se stala postrachem pro po sobě jdoucí americké administrativy počínaje Eisenhoverovou vládou a prakticky konče druhým volebním mandátem prezidenta Donalda Trumpa.