Artušovská legenda v podání T. H Whitea

8. 1. 2026 / Matěj Metelec

The Once and Future King tvoří čtveřice románů The Sword in the Stone, The Queen of Air and Darkness, The Ill-Made Knight a The Candle in the Wind (pátá The Book of Merlyn vyšla původně samostatně, někdy se ale do souboru řadí rovněž). Tetralogie vznikala v letech 1938–1940, pohromadě však vyšla až v roce 1958, tedy po Pánovi prstenů. S mírnou nadsázkou lze říci, že se jedná o převyprávění Malloryho Artušovy smrti, ovšem výrazně okořeněné kousavou politickou satirou, filosofickými úvahami, komentováním soudobé společnosti a pseudohistorickými paralelami, u nichž občas není zcela jasné, jestli je terčem vtipu pozdně středověké rytířství nebo západní modernita.

Česky vyšel z „cyklu“ jenom první Meč v kameni, který se ovšem navzdory artušovskému názvu z větší části sestává z výuky nedospělého Warta (Artuš) jeho tutorem, kouzelníkem Merlynem, což většinou znamená bajky připomínající a patřičně rozpustilé výlety dětského hrdiny do zvířecí říše, z nichž lidská společnost nevychází zrovna dobře. Titulní meč je z neméně titulního kamene vytažen až v samotném závěru, a teprve druhý román skutečně přináší tradiční témata artušovské mytologie: kulatý stůl a jeho rytíře, Lancelota a Guinever, úklady zlovolné Morgause atd.

Od druhého románu se rozmarný tón pomalu vytrácí, i když nikdy nezmizí zcela a Whitova próza dokáže být stále zábavná (i když občas dost mrazivým způsobem, jako v případě „debat“ orknejského klanu), a na jeho místo nastupují tragické valéry. Ústřední zápletkou se stává milostný trojúhelník Artuše, Lancelota a Guinever, vlastní hledání Grálu představuje jenom Artušův pokus zaměstnat své rytíře poté, co s jejich pomocí vymýtil v Británii zvůli mocných. Ačkoli příběh rytířů na cestě ke Kristovu kalichu je věnována pozornost, jsou spíš anekdotické – na rozdíl od Artušovy snahy dosahovat stále abstraktnějších principů práva, které by nebylo jen výrazem síly. White svým způsobem přináší do fantasy v době, kdy ještě neměla své jméno, se vší nejednoznačností etická dilemata a také politickou filosofii (což o padesát let později zopakuje také Andrzej Sapkowski). The Once and Future King navzdory svému názvu, který odkazuje k „návratu krále“ představuje svým způsobem protiklad tolkienovského konzervativního pojetí královské legitimity – a nejen toho.

Whiteova artušovská epopej se odlišuje od Pána prstenů ještě v jednom důležitém ohledu (dalším by byl humor). V Pánovi prstenů se nevyskytují sexuální vztahy, a vztahy mezi postavami vůbec jsou většinou pouze schematicky naznačené. Výjimkou je čtveřice hobitů, což dává smysl, protože právě skrze ně se čtenář vydává prozkoumat Středozem. Zároveň jejich „lidskost“ působí proti monumentalitě nehobitích postav jako měřítko, které utváří část velkoleposti Pána prstenů. (Asexualita se ostatně v epické fantasy udržela po další desetiletí, což zajímavě komentuje v kontextu zeměmořského cyklu Ursula Le Guin. I tam, kde se vyskytují milostné zápletky, jsou zpravidla nejen s ohledem na genderové role schematické a v podstatě sterilní.) Postavy Whiteovy tetralogie ale působí velkolepě právě proto, že jsou lidské, že selhávají a trpí. V knize nenajdete zlo pro zlo, i Mordredova zášť je pochopitelná, ačkoli ani tak ze sebe mnoho sympatií pro Artušova nelegitimního syna nejspíš nevydolujete.  

Důvod, proč se The Once and Future King nestal paradigmatem moderní fantasy, může spočívat v tom, že na rozdíl od Tolkienovy Středozemě nebo Howardova hyborijského věku White nevytvořil svébytnou Zemi-nezemi, ale zpracoval všem známou látku. Její svébytnost bylo možné nahlédnout až když si čtenářstvo uvědomilo, že tu vznikl žánr zvaný fantasy. O to větší škoda je, že se za poslední více než tři dekády, kdy tu vyšla kdejaká „spotřební“ fantasy sága, nedošlo ke kompletnímu českému vydání tohoto klenotu v koruně žánru.