Jak Wittgenstein udělal na Cambridge doktorát z filozofie

28. 11. 2025 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
30750
Stalo se tak mnoho let po vydání jeho Traktátu (Tractatus logico-philosophicus). Samotný vznik této knihy by zasloužil dlouhé pojednání plné paradoxů. Wittgenstein kdysi jako asi dvacetiletý mladík přišel za slovutným filozofem Russellem a brzy se Russell stal jeho žákem (ne, nepřepsal jsem se: Russell Wittgensteinovým). Russell si byl jist, že Wittgenstein je génius a že objeví něco zásadního.

Wittgenstein nejprve, ačkoli mu to Russell otcovsky rozmlouval, křečovitě odmítal napsat cokoli, co by nebylo dokonalé. Během první světové války ale přesto něco napsal. A byl to spis, který považoval za konečné vyřešení všech filozofických problémů. Už není co říci. Russell po podrobném studiu Traktátu o tom měl vážné pochybnosti, ale zajistil jeho vydání. Wittgenstein nyní po vydání svého díla totiž toužil a velmi jej ponižovalo, že byl odmítán, nicméně argumenty typu, že to nejdůležitější na Traktátu je to, co tam není napsané, asi moc nepomáhaly. Po jednom rakouském vydavateli chtěl vydání Traktátu s tím, že tu knihu v Rakousku nikdo nepochopí. Ostatně vzájemně se přestali chápat dokonce i Wittgenstein s Russellem, který ztratil zájem o logiku a neměl už trpělivost s Wittgensteinovým, nota bene za války ještě zesíleným, mysticismem.

Když se pak znovu po spletitém a bizarním období, kdy se pokoušel stát venkovským učitelem v Rakousku, dostal do Cambridge, přicházel jako slavný autor známého a znovu a znovu diskutovaného  Traktátu. Ve Vídni se mezitím Tractatus stal jakousi biblí Vídeňského kroužku, společnosti matematiků a filozofů, která vstoupila do dějin. Jeho přední členové Schlick a Carnap při osobním setkáním s Wittgensteinem, přes svůj ateismus a osvícenský elán, se znepokojením zjišťovali, že Wittgenstein je mystik a pohrdá jejich racionalitou. A aniž si toho zřejmě byli vědomi, vzdávali mu nábožnou úctu jako prorokovi.

Wittgenstein na svůj druhý pobyt na Cambridgi potřeboval peníze. Od své rodiny (sourozenců), jedné z nejbohatší v Evropě, nic nechtěl. Hned po válce se vzdal všeho jmění. Aby mu Cambridge dala nějaký grant (Wittgenstein by oficiálně doktorand o 17 let mladšího Franka Ramsaye, který ho považoval za génia), rozhodl se tehdy slavný a vážený filozof Moore, jehož Wittgenstein před válkou k smrti urazil, ale teď se zase sblížili, udělit mu formálně doktorát. Přesvědčili Russella, aby seděl také ve zkušební komisi. Za zmínku jistě stojí to, že Wittgenstein do Cambridge přišel proto, že si začal uvědomovat, že Tractatus nejen není poslední slovo o všech filozofických problémech, ale je to naprostý nesmysl. To mu prý dal pocítit jeden italský marxistický ekonom tím, že se pohladil po bradě, ale o tom někdy jindy.

A takto to zkoušení a udělení doktorátu dopadlo (cituji z knihy, na jejímž základě jsem napsal celý tento článek, Raye Monka, překlad je mnou upravený DeepL):

Když Russell vešel s Moorem do zkušební místnosti, usmál se a řekl: „V životě jsem nezažil nic tak absurdního.“ Zkoušení začalo rozhovorem mezi starými přáteli. Poté Russell, který si vychutnával absurditu situace, řekl Moorovi: „No tak, musíte mu položit nějaké otázky – vy jste profesor.“ Následovala krátká diskuse, během níž Russell přednesl svůj názor, že Wittgenstein je nekonzistentní, když tvrdí, že vyjádřil nezpochybnitelné pravdy pomocí smysl postrádajících tvrzení (BC: logika byla podle Wittgensteina založena na tautologiích). Samozřejmě nebyl schopen Wittgensteina přesvědčit, který ukončil řízení tím, že poklepal každému ze svých zkoušejících na rameno a utěšujícím tónem poznamenal: „Nebojte se, vím, že to nikdy nepochopíte.“ Ve své zprávě o zkoušce Moore uvedl: „Osobně se domnívám, že práce pana Wittgensteina je geniálním dílem, ale ať už je to jakkoli, rozhodně splňuje standardy požadované pro udělení titulu doktora filozofie na univerzitě v Cambridge.“

Ray Monk: Ludwig Wittgenstein, Vintage 1991, str. 271-272.


0
Vytisknout
178

Diskuse

Obsah vydání | 28. 11. 2025