Opírám se o dub na tvrzišti, je mu přes sto let. Kdyby viděl, spatřil by ve svém mládí tvrziště čisté. Pozoroval by prosperující statek, místní zemědělce, sedláky, šafáře, kováře. A pak by viděl velké společenské proměny, pokus o ideu: všechno bude všech. Mohl sledovat, jak přibyl k areálu v 70. letech komunistický kravín T 96 připomínající výběžek slepého střeva, kde většina místních pracovala. Právě v té době někoho napadlo, že středověký vodní příkop kolem tvrze je ideální prostor pro skládku. A vozili a vozili…

Jako moderní člověk na duchy nevěřím, ale přece jen ho s pobavením a vírou v neochvějnou karteziánskou formulí „myslím, tedy jsem“ vyzvu: „Duchu, jsi-li a máš-li chuť se mnou vejít v dialog, zjev se mi.“ Paralelně jsem poslal předsedovi ZD poněkud expresivní mail. Takovou stručnou konfesi: s abrahámovinami na mě padl pocit viny, iracionální puzení, že bych měl Zlatý Dvůr zachovat. Jenže překážkou je fakt, kdy na katastru je uveden vlastník akciová společnost ZD, a tak moje puzení asi není realizovatelné? Odpověď mi vyrazila dech: „Jak víte, že to prodáváme? Chtěli jsme tu informaci pustit ven, až budeme mít odhad.“ Je evidentní, že Duch mě vzal za slovo a předvedl mi, co je to imploze.

Krátce po koupi Zlatého Dvora se ke mně v hostinci naklonil místní občan a zvolal: „Fofi sereo, co ti to říká?“ Měl jsem radost, že mi tyká a nastavuje tak bezprostřední vztah mezi námi. Po chvilce mi došlo, že se pokouší vyslovit jméno naší společnost s ručením omezeným, ale protože mu chybí několik zubů, porozumím s malou prodlevou. Tu vyplnil dalším zjištěním: „Tvoje firma je na seznamu justice, podvod je to.“ Snažím se mu vysvětlit poslání portálu Justice.cz, který je veřejným rejstříkem, nikoli seznamem zločineckých organizací, a najde tam každého, kdo podniká. Konkrétně my od dubna roku 2000 a díky této činnosti se můžeme nyní pokusit zachovat i Zlatý Dvůr. Odpověděl: „Lži, podvody, lži.“ Jeden místní rodák nás odchytne a sdělí, že v hospodě jsme se stali zdrojem jakési davové psychózy a že vznikla veřejná licitace, kdo vymyslí podlejší důvod, proč Zlatý Dvůr chceme opravit. Nejvyšší rating má dotace sto milionů od Evropské unie.

Nehledíce na tyto šumy jsme se nadšeně vrhli do vyklízení Dvora. Při vývozu skládky z vodního příkopu nás přepadla nostalgie, neboť jsme vytahovali jeden atribut našeho dětství ze 70. a 80. let let za druhým: klubka modrých a fialových igelitů od mléka, obaly od hořčic, sirupů, mycích prostředků, léků…. Soutěžíme, kdo si pamatuje socialistické ceny. Modré mléko 2 Kčs, fialové 3,10 Kčs. Normalizační atmosféru umocnila návštěva památkářů z Tábora. Přichází na udání a potřebují vidět, jak tvrziště čistíme. Nakonec je z toho milý rozhovor a bez námitek odjíždějí. Záhy přijíždí druhá kontrola ze stavebního úřadu, opět na udání. Pravda je, že jsme netrpělivě z důvodu masivního zatékání začali opravu zřícených krovů před dokončením projektu, a tak musíme věc dát administrativně do pořádku. Ještě v tom samém týdnu dorazí i odbor životního prostředí, do třetice na udání, s tvrzením, že jsme eternit ze střech neodvezli na skládku, ale zakopali kdesi na tvrzišti. Předkládáme faktury s tonáží odpovídající ploše střech, vše sedí. Úředníky jsme požádáni, abychom brali zřetel na „zvýšená rizika našeho počínání“ a úzkostlivě dodržovali i ta nejformálnější nařízení, neboť rozhodně nestojí o to, aby byli zavaleni další hromadou udání. Slibujeme a vracíme se k vykopávání normalizační veteše. Z hlíny to jde snáze než z našich hlav. Dochází nám, že jsme se ocitli v divadle o zadrhávajícím soukolí dějin.

Zapadající slunce vrhá ostré světelné kužele na tvrziště. Čerstvě zkypřený svah od vytahaných odpadků voní hlínou, v příkopu se objevila voda. Máme nad hlavami stoleté koruny dubů, mihotající se netopýry a fialovou noc. Pomalu se smráká, zvedá se vítr, s nímž odletí babí léto. Jsme součástí jakési dialektiky smyslu a nesmyslu, kterou nikdo z nás neumí dohlédnout. Ovanuti duchem místa vstoupí do našich hovorů myšlenka, která spíše podněcuje, než redukuje „zvýšená rizika našeho počínání“: vybudujeme zde kulturní klub s názvem Easy Rider (Bezstarostná jízda) inspirovaný nezávislým filmem z roku 1969 a na zeď napíšeme kus dialogu ze slavné scény, kdy se George Hanson snaží vysvětlit hodnotové pnutí mezi jižanskými starousedlíky a potulnými hippies:

Billy: They think we're gonna cut their throat or somethin'. They're scared, man.

George Hanson: They're not scared of you. They're scared of what you represent to 'em.

Billy: Hey, man. All we represent to them, man, is somebody who needs a haircut.

George Hanson: Oh, no. What you represent to them is freedom. *

Smějeme se sami sobě: „A kdo do toho klubu bude chodit? My a naše kočky?“ Pošetilý nápad sdělíme pár přátelům. Za týden přivezou šablonu, rozsvítí žárovku a na stěně se objeví velkými písmeny logo: EASY RIDER. Kostky jsou vrženy…

Vytisknout