Lídrem v této atmosféře hněvu a deziluze zůstává Andrej Babiš a jeho hnutí ANO, které si v zářijových průzkumech udrželo jasný náskok, pohybující se kolem 30 % hlasů. Tento výsledek není triumfem nějaké nové vize, ale spíše hlasitým vyjádřením nespokojenosti. Voliči, sužovaní drahotou a pocitem, že jejich úsilí už není adekvátně odměňováno, slyší na populistické sliby o snížení cen energií a daní, které se staly hlavním tématem kampaně. ANO tak v předvolebním finiši funguje jako symbolický megafon pro všechny, kteří mají pocit, že jsou ve své vlastní zemi přehlíženi.

Tato vlna se přelévá i do podpory radikálnějších, antisystémových subjektů, které by dříve neměly šanci. Vedle Babiše posilují extremisté, kteří by pravděpodobně překročili volební práh. K nim patří nejen tradiční, ač stále tvrdě euroskeptická, SPD, ale i nová koalice Stačilo! na krajní levici, která s pro-ruskými a protizápadními postoji láká voliče zklamané z ekonomické situace. Dokonce i nová pravicová strana Motoristé sobě, která ostře kritizuje Green Deal, je na hraně vstupu do Sněmovny. Všechny tyto subjekty dohromady vytvářejí jakýsi "Blok Peněženky," pro který je klíčové domácí blaho, i za cenu oslabení zahraničních vazeb. (Což je mimochodem contradictio in adiecto. Bez západních vazeb žádné domácí blaho nebude, pozn. JČ)

Dosluhující vládní koalice premiéra Petra Fialy, tvořená aliancí SPOLU a liberálnějšími stranami, je naopak v defenzivě. Jejich snaha o to, co vidí jako fiskální odpovědnost, a pevná podpora Ukrajiny jsou vnímány velkou částí veřejnosti jako odvádění pozornosti od krizových domácích problémů. Zatímco vláda hovoří o geopolitické nutnosti a udržování prozápadního kurzu, voliči mluví o cenách v obchodech a výši důchodů. Tento nesoulad způsobil, že podpora prozápadního tábora je roztříštěná a nepříliš přesvědčivá. (Kromě toho českým politikům a politickým aktivistům jaksi uniklo, že žádný "Západ" už vlastně neexistuje, jednak kvůli proruskému Trumpovi a jednak v důsledku sílících ultrapravicových populistických hnutí po celém západní Evropě, pozn. JČ.)

Od svého příjezdu do Prahy v roce 1997 jsem byl svědkem mnoha voleb. Žádné z nich však neměly tak dramatický průběh a důsledky jako tyto. Mohou otevřít dveře k plnohodnotnému trumpismu v českých zemích, což je již tak dost hrozné a pozdní – trumpismus (doufejme, pozn. JČ) skončí za tři roky a zanechá po sobě zdevastovanou politickou kulturu, která bude v budoucnu připomínána jako hanebný pád autoritářství, nenávistného populismu a zničení civilizovaných institucí.  

Pokud se naplní předpovědi, největší drama nás čeká po sčítání hlasů. Ačkoliv se vítězství ANO zdá být jisté, nejistá je jeho schopnost vytvořit stabilní vládu. Právě zde leží strategický zlom: Nejpravděpodobnější koaliční scénář pro Babiše je ten, který ho donutí opřít se o extrémy. Ať už prostřednictvím přímé koalice se SPD a Stačilo! nebo menšinové vlády s jejich tichou podporou, dojde k zásadnímu posunu v české zahraniční politice. Tato volba by mohla zemi přiblížit k Maďarsku a Slovensku, zpochybňujíc jednotu EU v klíčových otázkách, jako je pomoc Ukrajině, a přinést do vlády otevřeně protizápadní a euroskeptické prvky.

Role prezidenta Petra Pavla bude v povolebních vyjednáváních klíčová. Jeho dříve avizovaná neochota jmenovat ministry, kteří by aktivně usilovali o oslabení NATO či EU, představuje pojistku pro západní směřování země a nutí Babiše k opatrnosti. Ovšem i v případě, že se podaří extrémní křídla udržet mimo vládu, se Česká republika pravděpodobně stane obezřetnějším a méně angažovaným hráčem na evropské scéně. Tyto volby tedy nerozhodnou pouze o premiérovi, ale především o tom, jaká bude identita České republiky v turbulentní Evropě a jakou cenu je ochotna zaplatit za svůj prozápadní kurs.