Hlavním hrdinou je mladý dělník Jarda Lukáš (Jan Kačer), obyčejný člověk, jakých byly v tehdejším Československu statisíce. Má práci, má dívku, má budoucnost, která se zdá být předem načrtnutá – a právě v tom spočívá jeho tragédie. Svět kolem něj je nehybný, vyprázdněný, přecpaný frázemi a gesty, která se vydávají za život, ale životem nejsou. Jarda se v téhle šedi dusí, jeho mlčení je křikem, jeho nejistota neustálým protestem proti normálnosti, která je nesnesitelná.

Schorm ve svém debutu nehledá dramatické oblouky ani efektní zápletky. Staví film na drobných, všedních situacích, které by v rukou méně citlivého tvůrce působily banálně: rozhovory v hospodě, trapné setkání s kolegy, pomalý pochod ulicí. Ale právě z téhle šedi vykřesává drama, které je neúprosné svou neokázalostí. Kamera Jana Čuříka se pohybuje těsně kolem postav, zachytává unavené tváře, prázdné pohledy, interiéry plné kouře a ticha. A mezi těmito obrazy se pomalu rýsuje portrét generace, která se cítí odcizená vlastnímu životu.

Jan Kačer v roli Lukáše odvádí výkon, který je zároveň minimalistický a devastující. Hraje člověka, který v sobě dusí nekonečnou tíhu, aniž by ji dokázal formulovat. V jeho očích je únava, zlost i něha, které se nikdy nepromění v čin. Je to antihrdina, ale ne v tradičním smyslu – není cynický, není záměrně pasivní, spíš jen lapený v pasti, kterou mu nastražila společnost i jeho vlastní povaha. Vedle něj stojí Jana Brejchová jako jeho partnerka, která svým jemným, až průsvitným herectvím dodává filmu křehký kontrapunkt: žena, která chce věřit v budoucnost, ale nemá sílu táhnout svého muže ven z jeho mlčení.

Každý den odvahu je film o frustraci, ale nikoli o rezignaci. Už samotný název naznačuje, že odvaha tu neznamená revoluci, ale vytrvání. Schorm tím vyjadřuje cosi hluboce českého – schopnost přežít v šedi, nezhroutit se pod tíhou absurdní každodennosti, a přesto neztratit lidskost. Je to film politický, aniž by v něm padlo jediné politické heslo: jeho politikou je existenciální tíseň, jeho manifestem ticho a pohled do prázdna.

Z dnešního pohledu se může zdát, že Schorm stál na okraji české nové vlny – nebyl tak radikální ve formě jako Chytilová, neměl lehkost Menzela ani komediální vynalézavost Formana. Ale právě jeho strohost, jeho přísná soustředěnost na člověka, mu dávají jedinečné místo. Tam, kde ostatní objevovali grotesku, absurditu či fantazii, Schorm odhaloval existenciální bolest. Byl jakýmsi tichým protivníkem veselí a anarchie, které tehdy tolik fascinovaly. A díky tomu jeho filmy působí i dnes naléhavě: nepůsobí jako dokument doby, ale jako intimní zpovědi o lidském přežívání.

Když se podíváme na Schormův debut dnes, vidíme v něm nejen dokument šedesátých let, ale i univerzální studii odcizení. V éře sociálních sítí, nekonečných možností a zároveň nekonečných prázdnot by Jarda Lukáš mohl být kdokoli z nás: člověk, který se topí v rutině, který hledá smysl a naráží jen na další zrcadlo, další úsměv bez obsahu. Film, který vznikl v roce 1964, kdy se česká společnost začínala probouzet z poválečné strnulosti, se tak najednou stává i výpovědí o dnešku, kdy je odvaha stále častěji jen to, že člověk neuteče před sebou samým.

Schorm natočil film, který není radostné sledovat. Ale je to film, který se zavrtává hluboko pod kůži, protože nás nutí přemýšlet o životě, který žijeme. Každý den odvahu není slavnostní, není triumfální – a právě proto je tak pravdivý. Ukazuje, že hrdinství není otázkou velkých gest, ale schopnosti vytrvat v šedi a přesto nezapomenout, že život by měl být víc než přežívání. A možná právě v tom spočívá jeho tichá velikost: že nás učí dívat se na vlastní každodennost jako na prostor, kde se odehrává to nejpodstatnější drama.