To je ta samá žena, jejíž ranou kariéru formovala role v postkomunistické transformaci, ale jejíž mladická loajalita se kdysi projevila předáním růží tvrdě komunistickému prezidentovi Gustávu Husákovi – události, kterou později označila za „čest“. Takové portfolio – kytice pro Husáka, podání ruky Klausovi, kandidátka za dědice KSČM – nesvědčí o zásadovosti, ale jen o neochvějném odhodlání být blízko opratím moci, ať už mají jakoukoli podobu.

Zoufalství, které prostupuje touto poslední misí, se možná nejlépe odráží nikoli v rétorice, ale v právních kličkách. Koalice Stačilo! si vysloužila hněv konkurentů za to, že použila právně pochybnou taktiku a kandiduje jako „nekoalice“, výslovně proto, aby se vyhnula vyššímu volebnímu prahu platnému pro skutečné koalice. Následné právní bitvy se staly metakomentářem celého podniku, přičemž jeden krajský soud poznamenal, že toto „obcházení zákona je zcela zjevné a dosáhlo nebes volajících rozměrů“. Je to ohromující a usvědčující verdikt: soudní konstatování, že její poslední pokus o úřad si vyžádal „nebes volající“ úroveň právní akrobacie. Hra není o ideologii, ale o samotném usilování, a pravidla jsou jen doporučením.

Abychom pochopili toto věčné snažení, musíme se vrátit k epizodě, která utvořila její ranou pověst odvážně, politicky motivované kariéristky: krizi zvané bobovize z let 2000–2001. Poté, co byla koncem roku 2000 jmenována ředitelkou zpravodajství České televize politicky obsazenou radou, pokusila se převzít kontrolu nad redakcí, což vyústilo v masovou vzpouru zaměstnanců a obrovské pouliční protesty. Obraz „starých“ pracovníků ČT vysílajících z provizorního studia, zatímco „nový“ management – bobovize – se snažil převzít signál, se stal živoucím symbolem boje tohoto konfliktu.

 Pokus Bobošíkoové skončil fiaskem, ale navždy ukázal její hlad po výkonné moci.

Následující roky tento vzorec jen potvrdily. Po neúspěchu v ČT si dokázala vybudovat pozici euroskeptické poslankyně Evropského parlamentu, ale po návratu domů její prezidentské ambice opakovaně a předvídatelně selhávaly. Kandidovala v letech 2008 a 2013, dosáhla jen nízkých jednotek procent a nikdy se nedostala do druhého kola. A když jí existující strany nebyly dostatečně oddány, jednoduše si vytvořila vlastní, zakládala krátkodobé volební projekty jako Politika 21 nebo Suverenita – Blok Jany Bobošíkové. Nešlo o strany založené na masovém hnutí, ale o šité na míru platformy, jejichž jediným cílem bylo dát jedné kandidátce možnost vést kandidátku.

Kariéra Jany Bobošíkové tedy není příběhem politického přesvědčení, ale politické geometrie – neustálého přizpůsobování tvaru a pozice tomu, aby se vešla do jakéhokoli úzkého otvoru, který by ji mohl dovést do parlamentu. Žena, která kdysi radila architektovi české tržní reformy a poté vedla alternativní zpravodajství, nyní stojí v čele kandidátky po boku komunistů – v koalici, kterou soud označil za fungující na „nebes volající“ úrovni právní gymnastiky.

Stačilo! je poslední, smutná pointa dlouhého, horečného vtipu. Je to cíl politické odysey definované ideologickou poddajností a neustálým volebním zklamáním. Pokud je definicí šílenství dělat stále totéž a očekávat jiný výsledek, pak je Bobošíková dokonalým politickým Sisyfem, odsouzeným válet balvan vlastní bezbřehé ambice do kopce, jen aby se znovu skutálel dolů ještě před uzavřením volebních místností. Tentokrát možná konečně přeleze práh – ale jen díky koalici, která vyžaduje úplné vymazání její deklarované politické minulosti. Odměnou možná nebude vítězství, ale jen dočasná přestávka v nekonečném běhu.