Zeptal jsem se kamaráda, který učí ekonomii na Vysoké škole ekonomické v Praze (VŠE), proč Spojené státy mohou mít tak vysoké dluhy, zatímco Češi ne. Schopnost země udržet si masivní, přetrvávající schodky, aniž by spustila finanční kolaps, závisí zcela na světové důvěře v její instituce a na roli její měny. To je jádrem „nehorázného privilegia“ – termínu vytvořeného pro popis výhod, které Spojené státy získávají z toho, že dolar je globální rezervní měnou.

Vezměme si Spojené státy, kde celkový národní dluh nyní pohodlně přesahuje 120 % HDP. USA běžně vykazují roční schodky měřené v bilionech dolarů. Kdyby se o něco takového pokusila Česká republika – nebo třeba Brazílie či Jihoafrická republika – okamžitě by čelily katastrofálnímu útěku od své měny, ochromujícím úrokovým sazbám a povinné, bolestivé intervenci Mezinárodního měnového fondu.

Washingtonu se však takové bezprostřední zúčtování vyhýbá. Proč? Protože americké státní cenné papíry jsou nejdůležitějším bezpečným aktivem na světě. Centrální banky a velcí investoři je potřebují jako zástavu a jako primární úložiště hodnoty. Svět je v podstatě nucen půjčovat USA peníze za nízké sazby, čímž neustále financuje americkou spotřebu a vojenské výdaje. Tato obrovská, strukturální poptávka po dolarech zaručuje USA fiskální imunitu.

Zásadní je, že toto privilegium není výhradní pouze pro dolar. Jiné velké ekonomiky našly své vlastní způsoby, jak zvládat vysoké dluhy, často tím, že se staly nepostradatelnými kotvami finanční stability nebo využitím domácí likvidity:

Japonsko: Země drží světový rekord ve veřejném dluhu přesahujícím 255 % HDP. Tento dluh se hromadí po desetiletí. Spásou je, že přes 90 % dluhu drží domácí subjekty, jako jsou japonské banky, pojišťovny a centrální banka. Japonský jen zůstává důvěryhodnou regionální měnou, a přestože je růst pomalý, země se vyhýbá suverénním dluhovým krizím, protože vláda si v podstatě půjčuje sama od sebe – což je luxus, který si žádná menší, otevřená ekonomika nemůže dovolit.

Jádro Eurozóny: Země jako Itálie (s dluhem přes 140 % HDP) a Francie (přes 110 %) jsou sice strukturálně slabé ve srovnání s Německem, přesto se vyhýbají finančním kolapsům. Jejich štítem je euro. Ačkoli trhy rozlišují mezi italskými a německými dluhopisy, italský dluh je v konečném důsledku podložen kolektivní stabilitou Evropské centrální banky a masivním rozsahem ekonomiky Eurozóny. Tato kolektivní bezpečnost jim poskytuje schopnost půjčovat si daleko přesahující jejich individuální ekonomickou sílu.

Porovnejte tyto scénáře se situací Prahy. Koruna je volně směnitelná měna a česká ekonomika je silně závislá na exportu a přímých zahraničních investicích. Poměr dluhu Česka k HDP sice bezpečně sedí pod 45 %, ale jakékoli trvalé zvýšení schodku nad rámec vnímané udržitelnosti – i když se absolutní číslo zdá ve srovnání s USA zanedbatelné – by vyvolalo okamžitou reakci.

> Finanční trhy fungují jako přísný, neosobní mechanismus řízení pro menší státy. Ty jsou nuceny prokazovat fiskální korektnost a obezřetnost, protože nemají ani nejhlubší kapitálové trhy, ani světovou rezervní měnu. Velký schodek pro ně znamená:

> Okamžité vyšší náklady na půjčky: Investoři, požadující vyšší rizikovou prémii, by okamžitě zvýšili úrokové sazby na české dluhopisy, čímž by odklonili miliardy z produktivních investic (jako jsou projekty silnic a škol zmíněné v českém rozpočtu) na obsluhu dluhu.

> Devalvace měny a inflace: Kapitál by utíkal od  koruny, což by ji oslabilo a prudce zvýšilo náklady na veškeré dovážené zboží, čímž by spotřebitele přímo potrestalo inflací.

Rozdíl je proto markantní: Svět vyžaduje, aby Praha svá čísla spravovala; zatímco ta Washingtonu jednoduše absorbuje. Tato globální hierarchie uvaluje tvrdou, neúprosnou disciplínu na periferii a zároveň poskytuje strukturální morální hazard jádru. Nejde o ekonomické spiknutí, ale spíše o výsledek rozdělení moci a důvěry v poválečné globální architektuře – architektuře, která nespravedlivě umožňuje několika málo zemím psát generické šeky, které jsou ostatní nuceni proplácet.