Je to fascinující podívaná. Praha jednička SPD, paní Markéta Šichtařová, tuto perličku s elegancí sobě vlastní opakuje v televizní debatě. Když je konfrontována s realitou, neomylně přepne režim: „Aha, promiňte, myslela jsem nové trestné činy!“ Jenže ani tam to nesedí – cizinci jich mají na svědomí 11 %, ne 50. To už je ale detail. Důležité je sémě pochybností, ten závan iracionálního strachu, který má v divákovi zůstat.

A pak je tu sám velký šaman, Tomio Okamura. Jeho performace, když ho ministr Rakušan konfrontoval se lží v programu, byla čistokrevné kouzelnictví. „Já jsem nic takového neříkal, tak nelžete!“ prohlásil s tváří neposkvrněného jeřába. Mezitím se v jeho vlastním stranickém programu, na straně 16, černá na bílém ta samá lež. To už není gaslighting, to je gaslighting v IMAXu a Dolby Atmos.

Kde se bere tato číselná schizofrenie? Odpověď nehledejme v tabulkách, ale hluboko v temných zákoutích lidské psyché. SPD a jí podobní nejsou posedlí cizinci a transsexuály proto, že by tito lidé představovali reálnou hrozbu. Ne. Jsou jimi posedlí proto, že fungují jako dokonalá prázdná plátna, na která lze promítat všechny vlastní, hluboce potlačované strachy a úzkosti.

Cizinec ve vězení není o kriminálníkovi. Je to symbol. Symbol cizího, neznámého, toho, co přichází zvenčí a ohrožuje „naši“ (vaši, ne moji, protože nejsem Čech) křehkou národní identitu postavenou na… no, na čem vlastně? Na vepřo-knedlo-zelo a společném strachu z čehokoli jiného. Když řeknete „polovina vězňů jsou cizinci“, neříkáte statistický údaj. Šeptáte do ucha voliči: „Podívej, jak ti ti cizáci zabírají tvůj prostor, tvou zemi, tvé vězení. Sežerou tě.“ 

Stejná Freudova pomůcka funguje u transsexuálů. Zde se strach z „jinakosti“ promítá do posedlosti tělesností, genitáliemi a hranicemi mezi pohlavími. Je to hysterická reakce na něco, co narušuje jejich černobílý, jednoduchý svět, kde je muž mužem a žena ženou. Tato obsese prozrazuje hlubokou úzkost z vlastní identity, z fluidity a nejednoznačnosti, která v každém z nás nějakým způsobem dříme. Bojují tak zuřivě proti vnějšímu chaosu, protože nedokážou zkrotit chaos ve své vlastní hlavě.

Proč 50 %? Proč ne 30 nebo 60? Protože polovina je dokonalý, symbolický zlom. Půl na půl. My a Oni. Je to vyprávění o bitvě, o zemi na pokraji občanské války, kde už „naši“ ztrácejí půdu pod nohama. Je to nutkavá potřeba vidět se jako oběť obklopená nepřáteli, i když realita je naprosto nudně normální. Když realita tvrdí 8 %, oni ji musí zfetovat na 50 %, protože jen takový děs je dost silný na to, aby udržel jejich politickou existenci.

Závěr je prostý. SPD neprodává politický program. Prodává psycho-drama. Nabízí jednoduchého strašáka pro složité duše. Jejich svět je plný přízraků, které sami stvořili, a pak před nimi s křikem utíkají. A my, kteří se díváme zpovzdálí s daty v ruce, můžeme jen kroutit hlavou nad tím, jak hluboko musí člověk klesnout, aby si svůj vlastní Freudův přítlak vydával za politický postoj.