Krušné hory – cesta ze slepé uličky – řešení vyhovující jak tetřívkovi obecnému, tak i ochraně klimatu

30. 3. 2026 / Arnošt Kult

Jako alternativní technologické řešení se nabízí nízké turbíny se svislou osou otáčení (VAWT), které díky své výšce pod stanovenou hranicí nenaruší jak přirozený horizont, ani biotop chráněných druhů. Navrhované řešení představuje zároveň významnou příležitost pro využití výrobních kapacit regionálních strojírenských podniků na Mostecku a Chomutovsku a může také přispět k urovnání případných přeshraničních sporů se saskou stranou ohledně narušení krajinného rázu.

Nedávný článek o konfliktu mezi ochranou tetřívka obecného a výstavbou větrných elektráren (VtE) v Krušných horách (Větrné elektrárny v Krušných horách – tetřívek obecný nebo zelená energie?) popsal patovou situaci, ve které se nacházíme. Na jedné straně stojí legitimní snaha o dekarbonizaci, na straně druhé pak hrozba vyhubení kriticky ohroženého druhu a odpor místních obyvatel k vizuálnímu smogu obřích stožárů. Tato debata má však jednoho společného jmenovatele – předpoklad, že větrná elektrárna musí být 250 metrů vysokým „monstrem“. Co když je ale řešení mnohem „blíže k zemi“ a mnohem výhodnější pro naše vlastní regionální potřeby a kapacity?

Problematika výškového limitu staveb v Krušných horách ve vztahu k ochraně tetřívka obecného (Lyrurus tetrix) je klíčovým bodem střetu mezi rozvojem obnovitelných zdrojů (zejména větrných elektráren) a ochranou biodiverzity. Limit 35 metrů není náhodným číslem – vychází z odborných studií o etologii tohoto kriticky ohroženého ptáka. Omezení se týká především dvou rozsáhlých území v rámci soustavy Natura 2000, která představují poslední stabilní biotopy tetřívka v Česku: PO Východní Krušné hory (zahrnuje hřebenové partie od Nakléřova po Cínovec a dále k Flájím. Je to území s nejvyšší hustotou tokanišť) a PO Novodomské rašeliniště – Kovářská (pokrývá centrální a západnější část hor – okresy Chomutov a Karlovy Vary).

AOPK ČR a další orgány ochrany přírody se opírají o Koncepci ochrany tetřívka obecného v Krušných horách. Tento interní i expertní materiál AOPK definuje tzv. jádrová území a nárazníkové zóny. Právě v nich je jakákoliv stavba převyšující horizont (včetně větrných elektráren, které mají dnes běžně 250 metrů) považována za nepřípustnou. Dále je pak nutné zmínit Zásady územního rozvoje Ústeckého a Karlovarského kraje (AOPK zde vymezila limity výšky staveb – v některých zónách je stanovena výška 35 metrů jako hranice, za kterou začíná mít stavba významný negativní vliv na krajinný ráz a ekologii druhu). Nakonec je zapotřebí jmenovat Metodiku AOPK ČR pro posuzování vlivů větrných elektráren na ptáky (tento dokument specifikuje, že tetřívek je druh extrémně citlivý na vertikální dominanty).

Tetřívek obecný je stepním druhem, který potřebuje otevřený horizont. Vysoké stavby vnímá jako potenciální hrozbu nebo nepřirozenou bariéru. Studie potvrzují, že tetřívci opouštějí tokaniště, pokud se v jejich blízkosti (i stovky metrů daleko) objeví vysoká vertikální dominanta. Dále pak vysoké stavby (včetně stožárů a větrníků) slouží jako ideální „vyhlídková místa“ pro dravce (jestřáb, krahujec) a krkavcovité ptáky. Zvýšení výšky staveb nad úroveň okolního terénu tak přímo zvyšuje úmrtnost tetřívků. Krušné hory jsou rovněž jen úzkým hřebenem. Stavby vyšší než 35 metrů fungují jako „optické zdi“, které rozdělují populaci na izolované skupiny, což vede k příbuzenskému křížení a postupnému vyhynutí.

V návaznosti na výše uvedené informace je též zapotřebí zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu (č. j. 4 As 30/2023 – červenec 2023). Jde o důležitý judikát. Nejvyšší správní soud sice zrušil plošnou regulaci vysokých větrných elektráren v celém Ústeckém kraji, nicméně však nezpochybnil ochranu tetřívka obecného jako takovou. V odůvodnění pak potvrdil, že v konkrétních ptačích oblastech je jeho ochrana prioritou, která může vést k nepovolení staveb v rámci procesu EIA (posuzování vlivů na životní prostředí). S ohledem na tento judikát Ústecký kraj a AOPK vypracovaly nový dokument (tzv. 9. změnu ZÚR), který limit 35 metrů specifikuje přesněji.

S ohledem na nezbytnou ochranu tetřívka obecného (Lyrurus tetrix) se tak otevírá prostor pro nízké turbíny se svislou osou otáčení (VAWT). Tyto stroje, připomínající spíše „elegantní sloupy“ než „rotující gilotiny“, dokáží efektivně využít vítr již od 10 metrů výšky. Díky specifickému profilu Krušných hor, kde se vítr „stlačuje“, je energie i v nízkých výškách obrovská. V tomto článku se proto pokusím nastolit jakýsi ekologický smír: tetřívek obecný vs. klimatická změna. Nízká stavba pod hranicí 35 metrů nepředstavuje pro tetřívka siluetu dravce. Absence „šíleně“ kmitajících listů eliminuje stroboskopický efekt, který ptáky z oblasti vyhání. Dále pak nebudou budována betonová „monstra“ vyžadující hluboké základy, které narušují podzemní vody a rašeliniště. Menší zařízení vyžaduje řádově menší základy a minimální zemní práce. K přepravě listů o délce 80 metrů je zapotřebí stavět v nepřístupném terénu hor nové široké komunikace a kácet neúměrně široké a dlouhé průseky v lesích. Svislá turbína je modulární – lze ji snadno dovézt po stávajících místních komunikacích na běžném nákladním autě.

Současný model „zelené energie“ je často „kšeftem“ pro velké zahraniční výrobce. Krušnohorská varianta by mohla být jiná. Výroba svislých hřídelí a ocelových lopatek nevyžaduje komplikované technologie (kompozity a nanotechnologie – v Česku je ovládá jen pár firem). Je to běžná „strojařina“ – kapacity strojíren např. i jen na Mostecku a Chomutovsku jsou značné. Místo „montování dílů“ z dovozu by zdejší lidé mohli vyrábět „Krušnohorskou turbínu“ – robustní, nenáročnou na údržbu a stavěnou pro drsné horské podmínky (aerodynamické profily lze vyrábět z ohýbaných ocelových nebo hliníkových plechů). Na rozdíl od laminátových listů vrtulí, které po skončení životnosti končí v zemi jako neodbouratelný odpad, je ocelová turbína po 25 letech čistým šrotem, který se přetaví a využije znovu. Klasická vrtule se musí neustále natáčet proti větru (systém Yaw) a každý list se musí bleskově naklápět podle síly poryvu (systém Pitch). To vyžaduje složité hydraulické a elektronické systémy, které jsou náchylné k poruchám. Na rozdíl od toho je svislá osa fixní – nepotřebuje motory na otáčení za větrem, protože využívá vítr ze všech stran. Hřídele, ložiska a převodovky mohou být standardizovanými průmyslovými díly, takovými, jaké se běžně vyrábí pro těžební nebo energetický průmysl. Údržbu zvládne běžný mechanik, nikoliv specializovaný tým s certifikací. U svislé osy je nejtěžší část – generátor a převodovka – umístěna u paty stožáru nebo dokonce v zemi. Výroba generátorů o výkonu 100–500 kW je v Česku tradicí – lze i využít existující kapacity firem, které dříve dodávaly techniku pro doly. Pokud se generátor porouchá, není nutné používat extrémně vysoký jeřáb – stačí jen vysokozdvižný vozík nebo běžné nákladní auto s tzv. „rukou“. To dramaticky snižuje provozní náklady.

Krušné hory, a především jejich podhůří, by takto měly unikátní příležitost. Místo toho, aby byly jen pasivními příjemci cizích technologií, mohly by se stát centrem výroby svislých turbín. U klasických vrtulí jde 90 % peněz za hranice. U svislých turbín by mohlo až 80 % zůstat v českých firmách a v platech českých dělníků. Pokud vyvineme robustní systém do drsných hor, můžeme ho exportovat do celé Evropy – od Skandinávie po Alpy. Místo několika obřích věží vlastněných korporacemi by mohly obce vlastnit „nízké lesy“ menších turbín. Zisk z elektřiny by zůstával v regionu.

Jeden z nejostřejších konfliktů v Krušných horách neprobíhá jen mezi ekology a energetiky, ale také přes mezistátní hranici. Saská strana, která si zakládá na ochraně kulturní krajiny a turistického potenciálu regionu, dlouhodobě kritizuje české plány na případnou výstavbu obřích větrníků. Pro obyvatele na saské straně hor jsou 250metrové stožáry „vizuálním agresorem“, který v noci bliká červenými světly a ve dne dominuje horizontu. Svislé turbíny do výšky 35 metrů by tento spor „elegantně“ urovnaly. Při této výšce, která odpovídá vzrostlému lesu nebo běžným elektrickým stožárům, by větrné elektrárny prakticky nepřesáhly horizont při pohledu z údolí. Nevytvářely by „industriální les“, který (přirozeně) „děsí“ každé (tedy i saské) sousedy. Místo konfliktu by se tak otevřel prostor pro evropský projekt šetrné energetiky, který by respektoval společnou krajinu a neřešil energetickou krizi na úkor estetických požadavků sousedů.

Častým argumentem odpůrců velkých větrníků je tzv. infrazvuk – nízkofrekvenční vlnění, které lidské ucho sice neslyší, ale tělo ho může vnímat jako nepříjemný tlak či vibrace. U klasických vrtulí vzniká infrazvuk především ve chvíli, kdy obří list při vysoké rychlosti (na špičkách až 300 km/h) mine stožár a dojde k prudkému stlačení vzduchu (tzv. „tower shadow effect“). Svislá osa tento problém z principu eliminuje. Svislé turbíny se točí výrazně pomaleji než konce listů klasických vrtulí. Nedochází zde k aerodynamickému „bičování“ vzduchu, které je hlavním zdrojem hluku. U svislé hřídele též nedochází k nárazovému míjení listu se stožárem. Proudění je mnohem plynulejší, což znamená absenci oněch rytmických infrazvukových rázů, které u velkých větrníků mají negativní dopady. Zatímco „svištění“ klasické vrtule se nese kilometry daleko, svislá turbína vydává spíše hlubší a stabilní zvuk, který se v členitém terénu Krušných hor rychle rozptýlí a splyne se šuměním okolního lesa.

Moderní větrná energetika v České republice, zejména v plánovaných akceleračních zónách, v současnosti sází na obří horizontální turbíny s celkovou výškou dosahující až 250 metrů včetně vrtule, což v horském terénu představuje extrémní technologickou a logistickou zátěž spojenou s nutností budování „monstrózních“ betonových základů a rozsáhlých obslužných komunikací pro přepravu osmdesátimetrových listů. Zatímco tyto stroje s výkonem přes 6 MW vyžadují investiční náklady kolem 52 milionů korun na jeden instalovaný MW, nízké turbíny se svislou osou o výšce do 35 metrů nabízejí ekonomicky i ekologicky šetrnější alternativu s investicí přibližně 48 milionu korun na instalovaný MW, a to především díky eliminaci drahé infrastruktury a možnosti modulární dopravy po stávajících cestách. Zásadní ekonomický rozdíl se projevuje v provozních nákladech, kde u klasických vrtulí vystoupá roční údržba až na 1,4 milionu korun za každou MW (kvůli potřebě drahé výškové techniky a speciálních jeřábů pro servis ve 160 metrech), zatímco u svislé osy (kde jsou generátory snadno přístupné z kóty přízemí), klesají tyto náklady na pouhých 400 tisíc Kč ročně. Svislá osa ušetří za 25 let provozu cca 27 mil. Kč na každý instalovaný MW. Celkové náklady na svislé turbíny jsou tak o cca 32 % nižší než u klasických 250metrových vrtulí. Během projektované pětadvacetileté životnosti tak svislé turbíny představují cestu k úspoře cca 1/3 celkových nákladů, přičemž po svém vyřazení nezanechávají v krajině neodbouratelný laminátový odpad, ale zpeněžitelný ocelový šrot. Strategickým přínosem pro regiony Mostecka a Chomutovska je navíc fakt, že zatímco u obřích VtE „odtéká“ 90 % investic k zahraničním výrobcům, u svislých technologií může až 80 % finančních prostředků zůstat v místních strojírenských podnicích (např. už i jen v blízkém v Chomutově či Mostu – nebudu je jmenovat – jsou snadno dohledatelné).

Zásadním argumentem pro nasazení nízkých svislých turbín je paradoxní situace s ohledem na rozmístění větrných parků, kdy jsou klasické obří elektrárny kvůli ochraně biotopu tetřívka obecného přesouvány z největrnějších hřebenových partií Krušných hor (okolo 800 m n. m.) do závětří v hnědouhelných pánvích a opuštěných dolech v nadmořských výškách kolem 300 m n. m. Podle větrných map Akademie věd ČR přitom na návětrných stranách hor dochází k výraznému zrychlení proudění, takže svislá turbína umístěná v pouhých 15–35 metrech na hřebenu Krušných hor dokáže díky stabilnímu severozápadnímu větru vyrobit celoročně na jeden instalovaný MW až o 25 % více elektrické energie než technologicky mnohem „vyspělejší“ 250metrová vrtule „utopená“ v závětří pod horami.

V důsledku toho svislá turbína na hřebenu, ač technologicky jednodušší, vyrobí na jeden instalovaný MW přibližně 2 500 MWh ročně, zatímco obří VtE „utopená“ v závětří pod horami vyprodukuje kvůli nižší rychlosti větru a turbulencím pouze 1 900 MWh. V horizontu pětadvacetileté životnosti tak hřebenová varianta vygeneruje tržby ve výši cca 180–190 milionu korun na každý MW, což je asi o 40 milionů více než u varianty v podhůří. Pokud k tomuto vyššímu výnosu přičteme o 27 milionů nižší náklady na investici a servis, zjistíme, že svislá turbína na správném místě přinese za svou životnost o 66 milionů korun vyšší hodnotu na MW (tedy více než dvojnásobný čistý zisk) než „monstrózní“ vrtule v „závětří“ Krušných hor.

Zatímco vysoké obří stroje v nížinách bojují s turbulencemi a nižší hustotou energie větru, nízké instalace na hřebenech využívají přirozenou kompresi vzduchu nad horským masivem, čímž se eliminuje jejich zdánlivá nevýhoda. V kombinaci s již zmíněnými nižšími investičními a provozními náklady se tak svislé turbíny na hřebenech stávají ekonomicky nejefektivnějším řešením, které navíc jako jediné respektuje zákonné limity ochrany přírody a umožňuje smysluplné využití větrného potenciálu přímo tam, kde je v ČR nejvyšší.

Souboj o Krušné hory nemusí mít vítěze a poražené. Pokud přestaneme slepě kopírovat model obřích věží, který vyhovuje jen dotačním úředníkům a velkým výrobcům, můžeme zachránit tetřívka obecného i klima zároveň. Nízké svislé turbíny by tak mohly být symbolem respektu – k přírodě, ke krajinnému rázu i k lidem. Je čas, aby se česká energetika přestala řídit jen podle katalogů a nabídek nadnárodních firem a začala se dívat na vlastní hřebeny hor a do českých strojírenských podniků.