Takže tu máme pokračování venezuelské frašky. Pamatujete na Venezuelu? Velké osvobození? Pád Madura? Šampaňské tryskající v Doralu? A co to přineslo? Nikoli demokracii. Nikoli spravedlnost. Dokonce ani žádnou zvlášť funkční ekonomiku. Přineslo to Delcy Rodríguezovou. Ženu, která se usmívá do kamer a říká „úsporná opatření" tónem, který naznačuje, že nikdy nevynechala jídlo. Stejná armáda. Stejné tajné služby. Stejné ropné kontrakty. Jen jiná tvář na plakátu. Odstranili klauna a nechali cirkus.

Teď to chtějí zopakovat. Na Kubě. S Castrovými.

A Castrovi, ti cynici proklatí, tomu zadání dokonale porozuměli. Nebojují s Američany. Konkurují jim.

Kdo se najednou objevuje v televizi? Raúl Guillermo Rodríguez Castro. Jedenačtyřicetiletý. Na jedné ruce šest prstů, odtud ta rozkošná přezdívka „El Cangrejo" – Krab. Krabi chodí bokem. Krabi se šourají do děr, když na ně posvítíte. Kraby je těžké chytit a ještě těžší je zabít. Raulito byl osobním strážcem svého dědečka. Teď je diplomat. Potřásl si rukama s lidmi Marca Rubia. Seděl v místnostech, kde se probíral osud jeho země. Není to vůdce. Je to posel. Ale poslové jsou ti, kdo přežijí

Pak je tu Alejandro Castro Espín. Šedesátiletý. Brigádní generál. Zpravodajské pozadí. Muž, který napsal knihu s názvem „Říše teroru" a pak odletěl do Kanady vyjednávat s tou samou říší v tajnosti. To není pokrytectví. To je přežití. Pokrytectví vyžaduje morální kompas. Přežití nevyžaduje nic než tep.

A konečně, pomyslná třešnička na dortu. Óscar Pérez‑Oliva Fraga. Čtyřiapadesátiletý. Prasynovec Fidela a Raúla. Bez příjmení Castro. Čisté ruce. Tichý hlas. Inženýr. Oznámil, že Kuba nyní má umožnit exulantům investovat. Exulantům. Lidem, které revoluce nazývala gusanos – červy. Nyní jsou zváni zpět s otevřenými peněženkami. Tohle není reforma. Tohle je video s rukojmím, kde se rukojmí usmívá.

Otázka, která se šeptá v Havaně, Miami i Madridu, je stejná: Bude tohle ta kubánská Delcy? Je Pérez‑Oliva přijatelnou tváří pokračující vlády Castrových? A odpověď, kterou nikdo nechce slyšet, zní ano. Samozřejmě že ano. Protože alternativou není demokracie. Alternativou je chaos. A chaos škodí byznysu.

Trumpova administrativa dala najevo své priority. Nikoli svobodu. Poslušnost. Nikoli lidská práva. Stabilitu. Nikoli volby. Telefonní číslo, na které mohou zavolat.

A exulanti? Ti, kteří šedesát let snili o Kubě bez Castrových? Je jim nabídnuto, aby investovali. Koupili. Stavěli hotely na půdě, která byla zkonfiskována jejich prarodičům. Revoluce se neomluví. Prostě jim pošle fakturu.

Přistihnu se, že myslím na rozhovor, který jsem vedl v Havaně před mnoha lety, když Raúl ještě zastával funkci diktátora. Pil jsem kávu, která chutnala jako spálené pneumatiky, a přisedl si ke mně starý muž. Býval profesor. V devadesátých letech byl vězněný za to, že rozdával kopie Všeobecné deklarace lidských práv. Nebyl zastáncem Castrových. Nebyl ani disent, protože to slovo se stalo značkou. Byl to prostě muž, který přežil své iluze.

Zeptal jsem se ho, co si myslí, že se stane, až Raúl zemře. Zasmál se. Byl to suchý smích, ten druh, který vychází z krku, jenž spolkl příliš mnoho prachu. Řekl: „Nic. Nic se nestane. Jméno se změní. Hra ne."

Pak ukázal na kraba na zdi Malecónu. Ti krabi jsou v Havaně všude. V noci vylézají z moře, bokem, pořád bokem. „Vidíš to?" řekl. „To je Kuba. Myslíš si, že na něj můžeš šlápnout. Ale on už je jinde."

Spojené státy se chystají šlápnout na kraba. A krab se chystá pohnout. Ne do moře. Do nové ulity. Do nové kanceláře. Do nového století se stejně starou krví. A liberálové budou tleskat. Exulanti budou investovat. Novináři budou psát své pečlivé články o „tranzicích", „reformách" a „otevření".