Sociální práce a filmové dokumenty, které přispívají k stále většímu rozdělení společnosti a dalším traumatům klientů
28. 8. 2025 / Pavel Veleman
„Rád přistupuji ke každému tématu s otevřenou myslí, protože pro mě nemá smysl natáčet film, pokud už mám mám nějakou tezi. Nemám rád, když jsou filmy orientované na teze.“
(Frederick Wiseman)
Již dlouho čekám, že někdo daleko fundovanější v obou oborech toto téma zvedne ze země. Leč nikdo se tzv. k tomu nemá, a tak z pozice profesionálního sociálního pracovníka a celoživotního kulturního autodidakta se pokusím vymezit k stále většímu „vytěžení“ (policejní termín) klientů v sociální a zdravotní oblasti ve filmovém dokumentu.
A tak jsem předem smířen, že bude tento text nejen panem Kartousem opětovně posouzen jako nesmyslný blábol pacienta postiženého nevyléčitelným syndromem FOMO (strach ze zmeškání).
Jako obrovský příznivec stále žijící americké dokumentaristické legendy Fredericka Wisemana, 95 let, tvůrce převážně popisu amerických institucí od nemocnice a střední školy, policejní služebnu nebo bostonskou radnici, neustále čekám právě na tento typ popisu institucí, jelikož jej považuji za základ pochopení systémového problému nejen šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století, ale i dnešní doby. Zdá se, že cesta k pochopení současného chování jednotlivců již nevede přes stále opakované popisování, individuálních osudů občanů, jejich emočního křiku, skrytého zoufalství, které nejsme ani u sebe sama často chápat, natož u druhých.
Zejména, když často přes castingové, herecké agentury se filmové týmy snaží vybrat ty „správné typy“.
Leč cesta českého sociálního dokumentu se vyvíjí v posledních desetiletích spíše cestou individuálního osudu jednotlivců a jejich myšlení, které převládá nad popisem mocenských institucí, které jsou spíše upozaďovány.
Zde je již dopředu velmi často viditelná dramaturgická stopa, která často mnohdy je určující předem a vlastně se hledají jen vhodné typy, aby existující poptávku splnily.
Dostat se v této situaci k širší pravdě je již dopředu skoro nemožné a zejména po odvysílání těchto dokumentů vznikají obrovské konflikty mezi tvůrci a protagonisty. Výsledkem je ještě více vyhrocenější pozice obou skupin ve veřejném prostoru.
Vše je tak podobné dokríně individuálnosti v sociální práci. Zde také převládá případová, klientská práce, kdy se kritická škola sociální práce a analýza často skrytých, stálých, neosobních, tuhých mechanismů institucí tak málo využívá při sociální práci v terénu.
Tyto mechanismy však z mé mnohaleté zkušenosti určují chování klientů mnohdy více než jejich individuální, typologické možnosti.
Ve svém profesním životě jsem několikrát pozoroval klienty, kteří se stali vteřinovými hrdiny, celebritami (zde se jedná zejména o hrdinky a hrdiny tzv. časosběrných dokumentů paní Heleny Třeštíkové) a musím se smutkem sdělit, že tato “herecká sláva” těmto osobám spíše ublížila. Změnila jim často jejich vnímání o sobě samých spíše k horšímu.
Ta jejich „sláva“ se stala v jejich složitých životních situacích často kontraproduktivní, jejich pozice v sociálním okruhu osob, se kterými se stýkala, se stala toxickou, umělou celebritální náhražkou a vytěsněním skutečné pozice. Práce s takto chvilkově vynesenou osobou někam mimo její sociální roli byla pro ně a také pro práci s těmito klienty velmi obtížná.
Vlastně se často muselo pracovat ještě dalším syndromem „filmové hrdinky“. Nevím, zda se to čeští filmaři a dokumentaristé plně uvědomují.
Proto se nemohu ubránit určitým obavám o stále více se přibližující směr tzv. filmového dokumentu k určitému (často nezamýšlenému) parazitování na sociálních problémech klientů, jak to můžeme vidět v obludných pořadech jako je „Pošta pro tebe“ nebo Výměna manželek“. To však je na úplně jiný text.
Držme při sobě, srpen 2025
Diskuse