Ó Kanado, kde jsi?

1. 9. 2025 / Derek Sayer

 

Před dlouhou dobou

„Byl to mimořádný okamžik,“ vzpomíná Stephen Lewis, kanadský velvyslanec při OSN v letech 1984 až 1988. „Byl jsem v OSN čtyři slavné roky. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděl a nikdy poté jsem nic podobného neviděl ...“

23. října 1985 pronesl kanadský premiér Brian Mulroney „elektrizující“ projev před Valným shromážděním OSN, ve kterém nejen odsoudil zlo jihoafrického apartheidu, ale také slíbil, že Kanada udělá vše, co je v jejích silách, aby jej ukončila:

Pokud nedojde k zásadním změnám v Jižní Africe, je Kanada připravena uvalit na tuto zemi a její represivní režim úplné sankce. Navíc, pokud nedojde k pokroku v odstraňování apartheidu, bude možná nutné vztahy s Jižní Afrikou zcela přerušit.

Na následující konferenci Commonwealthu ve Vancouveru Mulroney slavně čelil britské premiérce Margaret Thatcherové kvůli jejímu odporu vůči sankcím a ostře se jí zeptal, zda by reagovala stejně, „kdyby měla co do činění se zemí s 25 miliony bílých obyvatel, kterou vládnou čtyři miliony černochů“.

Méně než čtyři roky poté, co Mulroney hodil rukavici OSN, začal jihoafrický prezident F. W. de Klerk pod silným mezinárodním tlakem sankcí odstraňovat nenáviděnou strukturu apartheidu, legalizoval Africký národní kongres a 11. února 1990 propustil jeho vůdce Nelsona Mandelu po 27 letech vězení.

Mandela a de Klerk společně získali v roce 1993 Nobelovu cenu míru a Nelson Mandela se v roce 1994 stal prvním demokraticky zvoleným prezidentem Jižní Afriky. To však USA nezabránilo v tom, aby ho až do několika dní před jeho 90. narozeninami v roce 2013, několik týdnů před jeho smrtí, uváděly na seznamu „teroristů“. To by nám mělo napovědět, jakou důvěryhodnost máme obecně přikládat takovým označením, zejména pokud pocházejí z USA, ale pravděpodobně tomu tak nebude.

„K 10. výročí naší demokracie,“ napsal Mandela v osobním dopise Brianovi Mulroneyovi v roce 2004,

vzpomínáme na významný okamžik našich změn a na lidi, kteří se na nich podíleli jak v Jižní Africe, tak mimo ni. Jako premiér Kanady a v rámci Commonwealthu jste poskytl silné a principiální vedení v boji proti apartheidu. Nejednalo se o populární postoj ve všech kruzích, ale Jihoafričané dnes uznávají význam vašeho přínosu k našemu konečnému osvobození a úspěchu.

V daleké, daleké galaxii

Několik měsíců po svém propuštění vystoupil Nelson Mandela před kanadským parlamentem. Při představování svého hosta Mulroney s hrdostí připomněl „postoj kanadského premiéra Johna Diefenbakera na konferenci Commonwealthu v roce 1961, který vedl k vystoupení Jižní Afriky z této organizace“:

Premiér Diefenbaker přiměl Společenství národů, aby jednoznačně prohlásilo, že rasová diskriminace je zcela v rozporu s jeho základními principy, a pokud Jihoafrická republika nezmění svůj postoj, musí podle Diefenbakera odejít. Učinil tak navzdory značnému odporu, ale s pevným přesvědčením a jistotou, že je to správné. Diefenbakerovo jednání znamenalo začátek mezinárodního tlaku na apartheidový režim.

Odpor pocházel hlavně z Velké Británie, Austrálie a Nového Zélandu – zemí, které byly kdysi společně s Jihoafrickou republikou, Kanadou a Newfoundlandem označovány jako „bílé dominium“ Britského impéria. USA také nebyly nadšené z toho, že Kanada rozvířila vody apartheidu, protože Jihoafrickou republiku považovaly za důležitého spojence v globálním boji proti komunismu a ANC za nebezpečně prokomunistickou organizaci. Nebylo to poprvé ani naposledy v americké historii, kdy geopolitika převážila nad morálními zájmy.

Diefenbaker i Mulroney byli konzervativní politici a Mulroney vedl kampaň na platformě zlepšení vztahů s USA po napjatých letech za vlády Lestera Pearsona a Pierra Trudeaua – slib, který nám přinesl NAFTA. To však ani jednomu z nich nezabránilo vzdorovat Spojeným státům, když to považovali za nutné. Nepovažovali členství Kanady v NATO (nebo „svobodném světě“) za automatickou povinnost podřídit se prioritám Washingtonu nebo přehlížet zjevné zlo, jako byl apartheid, v zájmu udržení jednotné západní fronty v studené válce.

Kanadské liberální vlády se také shodly na nutnosti nezávislé kanadské zahraniční politiky a nebály se rozejít se slonem na jihu (jak Pierre Trudeau charakterizoval USA), když to bylo nutné. To lze dokonce považovat za charakteristický rys kanadské identity – a to za zásadní, pokud musíme spát vedle této bestie.

Diefenbaker odmítl umístit americké jaderné hlavice na kanadské území a během kubánské raketové krize poskytl Johnu F. Kennedymu pouze vlažnou podporu. Lester Pearson kritizoval americkou válku ve Vietnamu (což údajně vedlo Lyndona B. Johnsona k tomu, že ho popadl za klopy a zařval: „Nechoď do mého domu a nečurej mi na koberec!“) a Pierre Trudeau poskytl útočiště americkým odpůrcům vojenské služby. Jean Chrétien odmítl následovat „koalici ochotných“ vedenou USA do války v Iráku bez souhlasu OSN.

To neznamená, že chování Kanady na světové scéně bylo nekritizovatelné. Jak poukázal Yves Engler a další, Kanada je kolonií osadníků, jejíž zacházení s domorodým obyvatelstvem – dnes stejně jako tehdy – je velmi neuspokojivé. Kanada se k odporu proti apartheidu v Jižní Africe přidala pozdě a její prosazování sankcí bylo polovičaté. Tisíce Kanaďanů se mohly přihlásit do americké armády a bojovat ve Vietnamu, zatímco kanadské vlády obou stran poskytovaly USA různé formy skryté podpory, i když se oficiálně nezapojily do válečného úsilí.

Přesto existuje propastný morální rozdíl mezi tehdejší a současnou kanadskou politikou.

Kanada a Mezinárodní trestní soud – tehdy

Hlavním principem kanadské zahraniční politiky v druhé polovině dvacátého století byl multilateralismus. Vlády obou stran vykreslovaly roli Kanady ve světě jako prosazování univerzálních lidských práv, nikoli jako obranu úzce pojatých národních zájmů. Jejich preferovaným obrazem Kanady bylo, že je globálním mírotvůrcem.

V některých případech – jako v případě apartheidu – vyžadovala agenda lidských práv zásah, a vhodným prostředkem k tomu byly mezinárodní organizace jako OSN, protože pouze ony mohly takovým akcím poskytnout legitimitu. Důsledkem toho byla pevná kanadská podpora institucionálního a právního rámce vytvořeného po druhé světové válce, především OSN a jejích agentur, Ženevských úmluv a mezinárodního humanitárního práva.

Důležitým doplňkem tohoto právního rámce byl Mezinárodní trestní soud (ICC), který byl zřízen Římským statutem v roce 1998, částečně jako reakce na genocidy ve Rwandě a Bosně. ICC měl být

nezávislým, stálým soudem poslední instance s pravomocí vyšetřovat a stíhat nejzávažnější zločiny mezinárodního významu, konkrétně genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a agresi.

Kanada hrála „klíčovou roli“ – cituji zde oficiální webové stránky kanadské vlády – při založení ICC.

Kanada předsedala „skupině podobně smýšlejících“, koalici států, „která pomohla motivovat širší mezinárodní společenství k přijetí Římského statutu“. Kanadský vysoký diplomat Philippe Kirsch byl zvolen předsedou konference v Římě, která „pod vedením Kanady“ vyjednala a vypracovala návrh statutu. Kirsch byl následně v únoru 2003 zvolen soudcem ICC a do roku 2009 působil jako první předseda ICC.

Kanada se stala „první zemí na světě, která přijala komplexní legislativu provádějící Římský statut“ v podobě zákona o zločinech proti lidskosti a válečných zločinech (CAHWCA), který kanadský parlament přijal v červnu 2002. Tento zákon poprvé „oficiálně kriminalizuje genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny na základě zvykového a smluvního mezinárodního práva, včetně Římského statutu“.

V prosinci 2017 byla druhá Kanaďanka, Kimberly Prost, zvolena soudkyní ICC na devítileté funkční období. Prostová měla předchozí zkušenosti z 18 let působení na kanadském ministerstvu spravedlnosti a z pozic v sekretariátu Commonwealthu a Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu. V roce 2006 byla jmenována soudkyní Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v významném procesu souvisejícím s genocidou ve Srebrenici.

Opozice vůči ICC

Ne všechny státy uvítaly zřízení ICC. Na konci římské konference v roce 1998 hlasovalo pro smlouvu 120 zemí (včetně téměř všech spojenců Spojených států). Sedm zemí se proti ní postavilo – USA, Čína, Libye, Irák, Katar, Jemen a Izrael. 21 zemí se zdrželo hlasování.

125 zemí podepsalo a ratifikovalo Římský statut a jako takové jsou právně zavázány spolupracovat s tribunálem, včetně zatýkání a předávání obviněných osob nebo poskytování důkazů a svědků pro stíhání ICC.

Všechny členské státy EU jsou členy ICC (ačkoli Maďarsko nyní signalizovalo svůj záměr z tribunálu vystoupit), stejně jako Austrálie, Nový Zéland a všechny členské státy G7 – s výjimkou Spojených států. USA podepsaly Římský statut za vlády Billa Clintona, ale neratifikovaly jej, a John Bolton informoval OSN v květnu 2003 jménem vlády George W. Bushe, že „Spojené státy nemají v úmyslu stát se smluvní stranou této smlouvy“ a „nemají žádné právní závazky vyplývající z jejího podpisu dne 31. prosince 2000“.

Mezi další státy, které Římský statut nikdy nepodepsaly a/nebo neratifikovaly, patří Rusko, Čína a Indie, tj. stávající nebo aspirující regionální supervelmoci, které stejně jako USA nejsou ochotny nechat multilaterální soud zasahovat do své suverenity, a Izrael. Mezi důvody, které Izrael uvádí pro své odstoupení, patří definice ICC „přemístění části civilního obyvatelstva okupační moci na okupované území“ jako válečného zločinu.

Bush, Obama a Trump

Vztahy USA s ICC zůstaly během Bushovy administrativy napjaté. Zákon o ochraně amerických vojáků (ASPA) přijatý v lednu 2002 zakázal spolupráci USA s ICC, zablokoval financování ICC ze strany USA a vyžadoval, aby USA „uzavřely dohody se všemi signatářskými státy ICC s cílem chránit americké občany v zahraničí před jurisdikcí ICC“, přičemž v případě neuposlechnutí hrozily sankce.

Ve stejném roce USA pohrozily vetem proti obnovení všech mírových misí OSN, pokud jejich vojákům nebude udělena imunita před stíháním ICC. Tuto podmínku stáhly v roce 2004, poté co se objevily fotografie amerických vojáků týrajících irácké vězně v Abu Ghraib.

Bushova administrativa spolupracovala s ICC různými způsoby, včetně podpory postoupení Libye Mezinárodnímu trestnímu soudu Radou bezpečnosti OSN v roce 2011 a sdílení zpravodajských informací o uprchlících obviněných ICC. Nikdy však smlouvu neratifikovala ani nezrušila zákon ASPA.

První Trumpova administrativa se vrátila k nepřátelskému postoji. Když v březnu 2019 požádala kancelář prokurátora ICC o zahájení vyšetřování možných válečných zločinů v Afghánistánu, USA reagovaly hrozbou zrušení víz pro všechny zaměstnance ICC, kteří by se snažili vyšetřovat nejen Američany, ale i Izraelce a další spojence USA.

ICC si přála „prošetřit metody, které americká armáda a CIA používaly při výsleších zadržených“ v Afghánistánu, protože

existují důvodná podezření, že od května 2003 se členové amerických ozbrojených sil a CIA dopustili válečných zločinů mučení a krutého zacházení, porušování lidské důstojnosti, znásilnění a jiných forem sexuálního násilí v souladu s politikou schválenou americkými úřady.

USA reagovaly bezprecedentním krokem, když uvalily individuální sankce na dva vysoké představitele ICC, prokurátorku Fatou Bensoudu a vedoucího jurisdikce Phakiso Monochoka.

Biden a Mezinárodní soudní dvůr

2. dubna 2021 americký prezident Joe Biden napsal Kongresu oznámení, že ruší Trumpova vízová omezení a sankce vůči úředníkům ICC. Když ICC v březnu 2023 vydal zatykač na Vladimira Putina za válečné zločiny na Ukrajině, Biden komentoval: „No, myslím, že je to oprávněné... Myslím, že to je velmi silný argument.“

Navzdory těmto známkám uvolnění napětí „neúprosná“ obrana izraelských akcí v Gaze ze strany Bidenovy administrativy opět přivedla USA do otevřeného konfliktu jak s ICC, tak s Mezinárodním soudním dvorem (ICJ) – hlavním soudním orgánem Organizace spojených národů, který je považován za nejvyšší soud na světě v otázkách mezinárodního práva.

29. prosince 2023 podala Jihoafrická republika k ICJ žádost, v níž obvinila stát Izrael ze spáchání genocidy v Gaze, a požádala soud, aby nařídil prozatímní opatření k „ochraně před dalším závažným a nenapravitelným poškozením práv palestinského lidu podle Úmluvy o genocidě“.

Dne 26. ledna 2024 soud rozhodl, že riziko genocidy v Gaze je „pravděpodobné“, a nařídil Izraeli přijmout okamžitá opatření, aby se situace dále nezhoršovala. Tato a další opatření nařízená Mezinárodním soudním dvorem dne 28. března a 24. května byla Izraelem porušena a ve Washingtonu a dalších západních hlavních městech v podstatě ignorována. USA mezitím využily svého práva veta v Radě bezpečnosti OSN, aby zabránily jakémukoli závaznému návrhu na příměří.

V reakci na rozsudek ze dne 26. ledna americké ministerstvo zahraničí zdůraznilo, že „Izrael má právo přijmout opatření, aby se teroristické útoky ze 7. října nemohly opakovat“, a znovu potvrdilo své přesvědčení, že „obvinění z genocidy jsou neopodstatněná“.

Kanadská ministryně zahraničí Mélanie Joly vydala prohlášení, ve kterém formálně ocenila „klíčovou roli Mezinárodního soudního dvora v mírovém řešení sporů a jeho práci při prosazování mezinárodního řádu založeného na pravidlech“, ale zároveň zdůraznila, že „naše podpora Mezinárodního soudního dvora neznamená, že přijímáme premisu případu předloženého Jihoafrickou republikou“. Stejně jako USA věnovala Joly více času diskusi o „právu Izraele na existenci a obranu“ a brutalitách Hamásu ze 7. října než na příkazy Mezinárodního soudního dvora, k nimž neměla co říct.

Zatykače Mezinárodního trestního soudu

Vztahy mezi mezinárodními soudy a USA dosáhly svého dna 21. listopadu, kdy ICC vydal zatykače na Benjamina Netanjahua a izraelského ministra obrany Yoava Gallanta za „válečný zločin hladovění jako metody vedení války“ a „zločiny proti lidskosti, vraždy, pronásledování a jiné nelidské činy“.

Západní politici vybuchli. „Vydání zatykačů ICC na izraelské vůdce je pobuřující,“ hřímal Biden. „Dovolte mi ještě jednou jasně říci: ať už ICC naznačuje cokoli, mezi Izraelem a Hamásem neexistuje žádná rovnocennost – žádná. Vždy budeme stát po boku Izraele proti hrozbám jeho bezpečnosti.“1

Ačkoli se Justin Trudeau zavázal dodržovat rozhodnutí ICC, shledal „pocit rovnocennosti mezi demokraticky zvolenými vůdci Izraele a krvežíznivými teroristy, kteří vedou Hamas“, „znepokojivým“.

Oba zřejmě přehlédli, že rovnocennost spočívala ve válečných zločinech, které údajně spáchaly obě strany a které byly stejným způsobem v rozporu s mezinárodním právem.

6. února 2025, pouhé dva týdny po zahájení svého druhého funkčního období jako prezident USA, podepsal Donald Trump výkonný příkaz s názvem Uvalení sankcí na Mezinárodní trestní soud.

První osobou, na kterou byly uvaleny individuální sankce, byl hlavní žalobce ICC Karim Khan, muž zodpovědný za přípravu zatykačů na Netanjahua a Gallanta. Dalších čtyři soudci byli sankcionováni 5. června. Další dva soudci a dva asistenti žalobce ICC byli sankcionováni 20. srpna. Jedním z nich byla Kanaďanka Kimberly Prost.

Kanada a ICC – nyní

ICC odsoudil tento nejnovější krok USA jako „flagrantní útok na nezávislost nestranné soudní instituce, která působí na základě mandátu 125 smluvních států ze všech regionů“. Belgie, Dánsko, Francie, Finsko, Estonsko, Nizozemsko, Norsko, Senegal, Slovinsko, Španělsko a Švédsko odsoudily sankce USA, stejně jako Amnesty International, Human Rights Watch, Mezinárodní advokátní komora a Podvýbor Evropského parlamentu pro lidská práva.

Ale z Kanady – ticho po pěšině. Přesněji řečeno, 20. srpna kanadský velvyslanec při OSN Bob Rae v reakci na zprávu CTV News o sankcích rozhořčeně napsal na „X“:

Tento útok USA na Mezinárodní trestní soud a jeho soudce je hanebný. Soudkyně Kim Prostová vykonává své veřejné povinnosti. Útoky na ni ze strany Ruska, Izraele a USA mají za cíl oslabit a zastrašit mezinárodní právní systém. Nesmí uspět.

Ale z jakéhokoli důvodu – někteří naznačují, že k tomu byl donucen kanadskou vládou – Rae příspěvek rychle smazal. A tím to skončilo.

Od chvíle, kdy USA uvalily sankce na kanadskou mezinárodní soudkyni, uplynulo pět dní a kanadská vláda dosud nevydala žádné oficiální prohlášení.

Mark Carney údajně vedl 21. srpna s Trumpem „plodnou a rozsáhlou diskusi“, během níž „jsme se zaměřili na obchodní výzvy, příležitosti, budování nových ekonomických a bezpečnostních vztahů mezi Kanadou a USA a podporu dlouhodobého míru a bezpečnosti na Ukrajině a v Evropě“. Ani jeho příspěvek na „X“, ani oficiální zápis z hovoru neobsahují žádnou zmínku o Kimberly Prostové. Carney od té doby vydal veřejná prohlášení o ekonomice, obchodu mezi Kanadou a USA, Ukrajině a novém strategickém partnerství mezi Kanadou a Polskem, ale k otázce ICC se nevyjádřil.

Ministryně zahraničí Anita Anandová, která má tuto záležitost jistě na starosti, údajně vyjádřila znepokojení nad sankcemi proti Prostové při svém setkání s Marcem Rubiem 21. srpna, ale ve svém vlastním popisu setkání se o tom nezmiňuje. Její krátký příspěvek na „X“ zní:

Dnes jsem měla produktivní schůzku s ministrem @SecRubio ve Washingtonu. Diskutovali jsme o spolupráci na společných prioritách, včetně: podpory Ukrajiny, posílení bezpečnosti v Arktidě, řešení bezpečnostní krize na Haiti a pokračování v poskytování humanitární pomoci v Gaze.

Pokud je mi známo, žádná jiná kanadská vládní agentura ani žádný vysoký úředník nevydali žádné další prohlášení týkající se amerického nátlaku na ICC – soud, na jehož založení Kanada kdysi tak tvrdě pracovala – ani sankcí proti Kimberly Prostové.

Lokty dolů

V pátek 22. srpna, dva dny poté, co Marco Rubio uvalil sankce na Kimberly Prostovou, vyhlásila organizace Integrated Food Security Phase Classification (IPC), která sleduje hladomor ve světě, stav hladomoru v Gaze a jejím okolí. Ve své zprávě zdůraznila, že „tento hladomor je zcela způsoben člověkem a lze jej zastavit a zvrátit“.

To se jeví jako velmi nepravděpodobné, protože Izrael je nyní v rané fázi nové ofenzívy s cílem znovu dobýt město Gaza a je v procesu vyklízení odhadem 1 milionu obyvatel.

I když to ještě není všeobecně uznávaná pravda, je jistě stále více uznávanou skutečností, že od roku 1967 Izrael prosazuje krutý apartheidový režim na okupovaných palestinských územích a že od 8. října 2023 se IDF dopouští válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a pravděpodobně genocidy v Gaze.

Mnoho Palestinců by tvrdilo, že genocida je pouze vyvrcholením sionistického programu etnických čistek, který začal založením státu Izrael a s ním spojenou Nakbou ve válkách v letech 1947–1948.

Bylo by hezké, i v této velmi pozdní fázi, kdyby nějaký západní vůdce elektrizoval OSN projevem, v němž by vyzval k úplným sankcím proti Izraeli a jeho represivnímu režimu a pohrozil absolutním přerušením vztahů s Izraelem – nebo dokonce mírovou vojenskou intervencí pod vedením OSN –, pokud nedojde k pokroku v rozebrání apartheidového režimu nebo zastavení etnických čistek a genocidy.

Jednoho si můžeme být jisti. Tím lídrem nebude Mark Carney. Stejně tak si můžeme být jisti, že Anita Anand nebude následovat příkladu nizozemského ministra zahraničí Caspara Veldkampa a několika jeho kolegů z kabinetu, kteří odstoupili z vlády na protest proti jejímu odmítnutí zavést přísnější sankce proti Izraeli.

Nemám žádné zvláštní sympatie k Brianovi Mulroneyovi – ani k Johnu Diefenbakerovi, Lesteru Pearsonovi, Pierru Elliottovi Trudeauovi nebo Jeanovi Chrétienovi. Všichni měli své chyby. Ale ve srovnání s morálními liliputány, kteří dnes vládnou Kanadě, byli titáni. Nedokážu si představit, že by někdo z nich obětoval Kim Prost, aby získal „nejlepší obchodní dohodu se Spojenými státy... lepší než jakákoli jiná země“. Dokonce i jazyk připomíná Trumpa.

Pochybuji také, že by dva roky nečinně přihlíželi, zatímco Izrael ničil Gazu a bombardoval, ostřeloval a nakonec vyhladověl stovky tisíc palestinských mužů, žen a dětí – ať už z jakéhokoli důvodu. Nikdy více znamená nikdy více.

1

Bohužel již nemohu poskytnout odkaz na toto ani žádné jiné oficiální prohlášení Bidena, jak jsem to udělal v dřívějších článcích na Substacku a v Canadian Dimension. Po kliknutí na odkaz se zobrazí hlášení „Chyba 404“. Mohu se jen domnívat, že tato prohlášení byla mezitím odstraněna z webových stránek Bílého domu Trumpovou administrativou a odeslána do toho, co George Orwell ve svém románu 1984 nazval „paměťovou dírou“.

Zdroj v angličtině ZDE