Pan Kopfrkingl, zaměstnanec pražského krematoria, milující manžel a pečlivý otec, je jednou z nejděsivějších postav českého filmu, protože se opírá o něco, co všichni známe: banalitu slušnosti. Mluví o soucitu, hygieně, očistě duše, o „kráse života" – a krok za krokem tyto ušlechtilé fráze proměňuje v nástroj likvidace. Jeho přilnutí k ideologii, která mu nabídne společenský vzestup a morální alibi, nepůsobí jako náhlý pád do temnoty, ale jako logické vyústění manické touhy po pořádku a kontrole.

Herz s Ladislavem Fuksem (jehož román film adaptuje) krájí Kopfrkinglův svět na jemné plátky. V práci sterilita a rituál, doma laskavost a „péče", v hospodě uhlazené rozmluvy o duši a tradici. Všude úsměv, nikdy zvednutý hlas. A přitom, záběr po záběru, slyšíme, jak ty samé věty – o milosrdenství, o lásce, o odpovědnosti – získávají jiný náboj: stačí je jen mírně pootočit a už slouží k omluvě pro zradu, násilí a nakonec vraždu. Nejde o monstrum, které se zjevuje zvenčí; jde o monstrum vyrůstající přímo z „normálnosti".

Bez Hrušínského by Spalovač mrtvol nebyl tím, čím je. Jeho výkon je chirurgicky přesný: artikulace tak čistá, že se mění v nůž; pohled tak přátelský, až je urážlivý; dotek tak něžný, že z něj mrazí. Hrušínský nehraje šílence – hraje člověka, jehož jazyk se stal ochranným obalem pro fantazie o moci a o očištění. Každá věta má rytmus, který uklidňuje, a právě proto je toxický. Čím je jeho Kopfrkingl zdvořilejší, tím víc cítíme pach spáleniště.

Vlasta Chramostová v roli manželky dodává filmu trpkou protiváhu: oběť, která nechápe, že je už dávno součástí manželova „plánu". Děti nejsou jen vedlejší postavy; jsou lakmusovým papírkem jeho touhy mít vše pod kontrolou – i jejich budoucnost, jejich těla, jejich čistotu.

Herz nám nedává odstup. Kamera Stanislava Miloty se lepí na tváře, deformuje prostor širokoúhlými skly, aby pokaždé lehce narušila iluzi normálnosti. Obrazy jsou navrstvené montážemi a prolínačkami, jako by se Kopfrkinglovo vědomí skládalo z klouzavých myšlenek a reklamních sloganů – všechno hladké, vše „vysvětlené". Zdeněk Liška pod to podkládá hudbu, která je současně vábivá a funebrální: valčíkový krok vedoucí do krematoria. Tohle je film, kde zvuk skutečně manipuluje prostorem; kde šepot a dech vyplňují kadluby morálních vět.

Když Herz usekne scénu ve chvíli, kdy čekáme vykřiknutí nebo výstřel, není to manýrismus. Je to způsob, jak nám zabránit v katarzi. Neexistuje úlevný moment, kdy by se hrůza dala vydechnout. Místo toho proudí dál v civilních gestech, v úsměvech, v kliknutí dveří, v hřebenu projíždějícím vlasy. Film je choreografie zdvořilosti – tím děsivější, čím je elegantnější.

Fuksův román je především vnitřní řečí, proudem sebeospravedlňování. Herz převádí tuto „vnitřní lež" do vizuální řeči. Kde kniha nabízí myšlenkové monology, film buduje systém znaků: vitríny zoologické zahrady, voskové figuríny, plakáty, zrcadla, ceremonialitu kremační praxe. Kopfrkinglova fascinace tibetskou „očistou" se na plátně mění ve skutečný design jeho reality: exotická představa, která legitimizuje evropskou brutalitu. Nejde o výklad; jde o nákazu obrazem.

Film se odehrává na konci třicátých let, ale natočen byl v roce 1968 a uveden po okupaci – a je to znát ve způsobu, jak mluví o přizpůsobení. Herz neukazuje ideologii jako náhlý zásah zvenčí, ale jako nabídku, která padá do připravené půdy drobných ambicí a malých kompromisů. Žádný velký projev, žádná apoteóza. Jen plynulé sklouznutí: pozdravit správného člověka, přikyvovat u správných slov, „pro dobro rodiny" upravit cit a svědomí.

Právě tato hladkost je důvodem, proč film po premiéře skončil v trezoru. Není to pamflet; je to zrcadlo. A zrcadla autoritářské režimy nesnášejí, zejména když ukazují, jak snadno se množina „slušných" může změnit v aparát zla. Spalovač mrtvol je tak svým způsobem film o české kolaboraci – ne jako velkém činu, ale jako sérii civilních gest.

Jednou z nejsilnějších rovin je ta domácí. Herz nás neustále vrací ke stolu, do ložnice, k dětským pokojům. Místa bezpečí se mění v labyrint manipulací. Kopfrkinglova něha je program: přejmenovává, hladí, chrání – a přitom sbírá moc, až nezbude nic, co by mu nepatřilo. Film tak rozebírá patriarchální fantazii úplné „péče", která je ve skutečnosti ambicí totálního vlastnictví. Proto je zrada tak tichá a vražda tak „logická".

Ano, film je i komedie – černá jako saze. Smějeme se malým trapnostem, slovním hříčkám, společenským rituálům, které se mírně zadrhnou. A ten smích nás okamžitě zasáhne zpět. Herz dokáže z miniaturního faux pas vyždímat etickou pointu: nejen že se chceme smát Kopfrkinglovi, ale zjišťujeme, že jeho jazyk se podobá frázím, které známe z úředních dopisů, reklamních brožur, slavnostních projevů. Humor není úlevou, je demaskováním.

Zatímco velká část nové vlny našla svůj výraz v poetickém realismu, hravosti a drobných dramatických gestech, Herz přináší něco „nehodného" a přitom nevyhnutelného: horor. Ne efektní, žánrový, ale morální a optický. Jeho film vyčnívá svou koncentrovanou obrazností a ochotou být krutý – ne k postavám, ale k našim iluzím. V souboru děl šedesátých let tvoří Spalovač mrtvol temný pól ke světu Menzela a Formana: tam, kde oni milují člověka ve slabosti, Herz ukazuje slabost jako bránu k moci.

Kdyby šlo jen o „film o nacismu", zapadl by do dějepisné výuky. Jenže Spalovač mrtvol je v tom nejnepohodlnějším smyslu nadčasový. Vždycky tu bude někdo, kdo nabídne krásná slova o nápravě světa, očistě a řádu. Vždycky tu bude pokušení přenést odpovědnost na rituál a instituce, které „to udělají za nás". A vždycky tu bude možnost, že laskavý hlas uvnitř nás bude chtít především uklidnit naše svědomí, ne je probudit.

Herzův film nás nutí pozorovat, jak se to děje – bez velkého gesta, bez orchestrálního výbuchu. Kamera přibližuje, zvuk houpá, slova hladí – a my, dřív než si to uvědomíme, stojíme u pece a posloucháme argumenty o blahodárném teple. „Nejkrásnější je život," říká muž, jehož profese i ideologie se živí smrtí. Tohle je přesnost, která pálí.

Obrazová odvaha, Liškova hudba, Hrušínského herectví: to vše dohromady vytvořilo dílo, které přežilo zákaz i dobu. Nevrací se k nám jako relikvie, ale jako test. Jak jsme na tom s vlastní pohodlností? Jak rychle dnes přepínáme mezi soucitem a účelovostí? Kolik kopfrkinglovského jazyka jsme ochotni snést v jménu „normálního života"?

Spalovač mrtvol není film, po kterém se cítíme očištěni. Je to film, po kterém si dáváme pozor na slova, která znějí příliš správně. A možná právě proto patří k těm několika českým dílům, která nezestárla, ale dospěla k neúprosné jasnosti.

Když se na něj díváme dnes, není to návrat do minulosti, ale trénink zraku: učit se rozeznat za maskou slušnosti mechaniku moci, za valčíkem funus, za něhou dispozici k ovládání. Herz nevytváří monstrum, aby nás děsil; vytváří zrcadlo, aby nás přinutil dívat se déle, než je pohodlné. To je jeho největší krutost – a největší služba, kterou nám tenhle film dodnes prokazuje.