„Šokující pro smysl pro svobodu, který je Američanům drahý": vášnivě vyargumentovaný soudní příkaz amerického soudu v případu Ábrego García
19. 4. 2025
Soudci amerického odvolacího soudu čtvrtého obvodu J Harvie Wilkinson III, Robert B King a Stephanie D Thackerová vydali pozoruhodný soudní příkaz, v němž požadují návrat Kilmara Ábrega Garcíi a oddělení vládních pravomocí. Zde je jeho text
Po přezkoumání návrhu vlády soud zamítá návrh na mimořádné přerušení řízení do doby, než bude podáno odvolání. Úleva, kterou vláda požaduje, je mimořádná a předčasná. Přestože plně respektujeme důrazné prosazování pravomocí podle článku II ze strany výkonné moci, nebudeme mikromanipulovat úsilí jemného okresního soudce, který se snaží provést nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V některých případech je obtížné proniknout k samotnému jádru věci. V tomto případě to však není vůbec těžké. Vláda si osobuje právo ukrývat obyvatele této země v zahraničních věznicích bez zdání řádného procesu, který je základem našeho ústavního pořádku. Dále v podstatě tvrdí, že protože se sama zbavila zadržování této osoby, nelze s tím nic dělat.
To by mělo být šokující nejen pro soudce, ale i pro intuitivní smysl pro svobodu, který je Američanům daleko od soudních síní stále drahý.
Vláda tvrdí, že Abrego Garcia je teroristou a členem MS-13. Vláda se domnívá, že se jedná o teroristu. Možná, ale možná také ne. Bez ohledu na to má stále právo na spravedlivý proces. Pokud je vláda přesvědčena o svém postoji, měla by si být jista, že tento postoj zvítězí v řízení o ukončení příkazu k zadržení vyhoštění. Vláda navíc připustila, že Abrego Garcia byl vyhoštěn neprávem nebo „omylem“. Proč by tedy neměla napravit to, co bylo nesprávné?
Rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstává jako vždy naším vodítkem. Toto rozhodnutí správně vyžaduje, aby nižší federální soudy „náležitě zohledňovaly úctu, která náleží výkonné moci při výkonu zahraničních záležitostí“. To by umožnilo odstranit citlivá diplomatická jednání z dohledu veřejnosti. Uznalo by také, že „usnadnění“ návratu Abrega Garcii ponechává výkonné moci možnosti při provádění, ke kterým by soudy v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu měly projevit skutečnou úctu. Toto rozhodnutí zajistilo rovnováhu, která nedovoluje soudům nižších stupňů ponechat článek II stranou.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu však neumožňuje vládě nedělat v podstatě nic. Ukládá vládě, aby „usnadnila“ propuštění Abrega Garcii z vazby v Salvadoru a zajistila, aby se jeho případem zabývala tak, jak by se jím zabývala, kdyby nebyl neoprávněně poslán do Salvadoru“. „Usnadnit“ je činné sloveso. Vyžaduje, aby byly podniknuty kroky, jak Nejvyšší soud zcela jasně uvedl. Prostý a aktivní význam tohoto slova nemůže být rozmělněn jeho zúžením, jak by to chtěla vláda, na úzký pojem. V této souvislosti nejsme vázáni definicí vytvořenou správním orgánem a obsaženou v pouhé politické směrnici. Argument vlády, že jediné, co musí udělat, je „odstranit veškeré vnitrostátní překážky bránící návratu [Abrego Garcii]“, tedy není ve světle příkazu Nejvyššího soudu, aby vláda usnadnila propuštění Abrego Garcii z vazby v Salvadoru, správný.
„Usnadnění“ neumožňuje přiznaně chybnou deportaci jednotlivce do věznic jedné země, kterou zakazuje příkaz k zadržení, a navíc tak učinit bez ohledu na soudní příkaz, který vláda ne tak jemně popírá. „Usnadnění“ nesankcionuje zrušení habeas corpus prostřednictvím přesunu vazby do zahraničních detenčních center způsobem, o který se zde pokoušíme. Povolení toho všeho by „usnadnilo“ zahraniční zadržení více než domácí návrat. Snížilo by právní stát na bezpráví a pošpinilo by samotné hodnoty, za kterými Američané různých názorů a přesvědčení vždy stáli.
Vláda je zjevně frustrovaná a nespokojená s rozhodnutími soudu. Nechť je jasné jedno. Rozhodnutí soudu nejsou mimo kritiku. Kritika nás udržuje ve střehu a pomáhá nám odvádět lepší práci. Rozhodnutí soudu mohou překračovat meze a mohou dále zasahovat do výsadních práv ostatních složek. Soudy tak hovoří s vědomím své nedokonalosti, ale také s pocitem, že vštěpují věrnost právu, která by v jejich nepřítomnosti velmi chyběla.
„Energie v [e]xekutivě“ si zaslouží velkou úctu. Může zachránit vládu z její ochablosti a překalibrovat nerovnováhu, která příliš dlouho zůstávala neprozkoumaná. Vědomí, že energie v exekutivě je pomíjivou vlastností, pochopitelně plodí netrpělivost se soudy. Soudy jsou zase často naladěny na opatrnost a jsou často nespokojeny s překotným tempem výkonné moci.
A tím rozdíly nekončí. Výkonná moc je ze své podstaty zaměřena na cíle, soudní moc mnohem více na prostředky. Cíle jsou výkonné moci propůjčovány volebními výsledky. Prostředky jsou svěřeny celé vládě, ale především soudní moci samotnou ústavou.
Výkonná moc má obrovské pravomoci stíhat a deportovat, ale s pravomocemi přicházejí i omezení.
Výkonná moc má obrovské pravomoci stíhat a deportovat, ale s pravomocemi přicházejí i omezení. Pokud si dnes výkonná moc osobuje právo deportovat bez řádného procesu a bez ohledu na soudní příkazy, jaká bude zítra záruka, že nebude deportovat americké občany a pak se zřekne odpovědnosti za jejich návrat domů? A jaká bude jistota, že výkonná moc nebude uplatňovat svou širokou diskreční pravomoc vůči svým politickým nepřátelům? Hrozba, i když ne skutečnost, by byla vždy přítomna a povinnost exekutivy „dbát na věrné provádění zákonů“ by ztratila svůj význam.
Dnes jak vláda Spojených států, tak salvadorská vláda odmítají jakoukoli pravomoc a/nebo odpovědnost za navrácení Abrega Garcii. Bylo nám řečeno, že ani jedna z vlád nemá pravomoc jednat. Výsledkem bude, že věci obecně a Abrego Garcia konkrétně zůstanou v nekonečném limbu bez možnosti odvolání se na jakýkoli druh práva.
Základní rozdíly mezi oběma větvemi vyžadují vážné úsilí o vzájemný respekt. Respekt, který musí soudy přiznat výkonné moci, musí být opětován respektem výkonné moci vůči soudům. To se dnes příliš často neděje, jak smutně dokládají výzvy k obžalobě soudců za rozhodnutí, která se exekutivě nelíbí, a výzvy k nerespektování soudních příkazů.
V této atmosféře si připomínáme moudrý příklad prezidenta Eisenhowera. Ponechal-li prezident Eisenhower stranou své „osobní názory“, ctil svou „nevyhnutelnou“ povinnost prosadit rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Brown v. Board of Education II o desegregaci škol „se vší rozvahou“. Tento velký muž vyjádřil své neochvějné přesvědčení, že „základem našich individuálních práv a svobod je jistota, že prezident a výkonná složka vlády podpoří a [zajistí] provedení rozhodnutí federálních soudů“. Vskutku, slovy našeho zesnulého výkonného ředitele, „[p]okud by tak prezident neučinil, vznikla by anarchie“.
Nyní se obě větve dostávají příliš blízko k tomu, aby se neodvolatelně semlely v konfliktu, který slibuje oslabení obou. Je to prohra na celé čáře. Soudní moc ztratí hodně na neustálých narážkách na její nelegitimitu, na které můžeme podle zvyklostí a odstupu odpovídat jen střídmě. Výkonná moc ztratí mnoho z toho, že veřejnost bude vnímat její nezákonnost a všechny její průvodní nákazy. Exekutivě se může na čas podařit oslabit soudy, ale časem historie napíše tragickou propast mezi tím, co bylo, a vším, co mohlo být, a právo se časem podepíše na jejím epitafu.
Jak jsme již poznamenali, v tomto případě je až příliš možné spatřovat počínající krizi, ale může představovat i příležitost. Stále se držíme naděje, že není naivní věřit, že naši dobří bratři ve výkonné moci vnímají právní stát jako zásadní součást amerického étosu. Tento případ představuje jejich jedinečnou šanci tuto hodnotu obhájit a povolat to nejlepší, co v nás je, dokud je ještě čas.
Souhrnně a z výše uvedených důvodů návrh na přerušení řízení do doby, než bude podáno odvolání, a na vydání soudního příkazu v této věci zamítáme. Takto bylo rozhodnuto.
Zdroj v angličtině ZDE
Diskuse