Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Palestinci nejsou hosté

21. 4. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 5 minut

Dvě pravdy se tříští o sebe v kopcích Palestiny a Izraele, obě nasáklé historií, mýtem a lidským zmarem. Ale Palestinci nejsou hosty ve svém vlastním domě. Nespadli z nebe v roce 1948. Byli tam - orali pole v Galileji, modlili se ve stínu jeruzalémských kamenů, vychovávali děti pod olivovníky staršími než český jazyk. Nepřišli s puškami, nikoho nevyhnali. Žili. Trpěli. A když přišla bota, nebyla to bota těch, které pronásledovali - ale kocovina z genocidního století Evropy.

Řekněme si to jasně: holocaust byl největším zločinem moderních dějin. Ale nebyli to Palestinci, kdo postavil Osvětim. Nebyli to Palestinci, kdo nakládal lidi do dobytčáků nebo psal norimberské zákony. A přesto to byli oni, kdo za to zaplatil - vyhnáni novým státem, který se zrodil z hrůzy jiného kontinentu. To není argument proti existenci Izraele. Ne. Tato otázka byla vyřešena dávno - tanky a smlouvami. Jde o paměť. O právo truchlit nad tím, co bylo ztraceno, aniž by byl člověk obviněn z nenávisti k tomu, co bylo získáno. Připomínka Nakby není hod bombou – je to lidský výkřik.

Ale stejně - když řeknete tuto pravdu, zatlačí vás do kouta. „Podporuješ Hamás?“ zeptají se, jako by každý Palestinec měl kalašnikov v kolébce. Tak buďme upřímní: vraždění civilistů je odporné. Ať už jsou to židé, muslimové, křesťané, Izraelci, Palestinci nebo Marťani - je to jedno. Terorismus není odpor. Je to morální selhání v masce pomsty.

Ale zvládneme dvě myšlenky zároveň. Musíme. Že nevinné izraelské životy jsou posvátné - a stejně tak nevinné palestinské. Že Hamás nemluví za národ toužící po míru - ani tak okupace. Že můžeme odsoudit rakety a přesto slyšet pláč dítěte v Rafáhu, jehož domov se změnil v popel, protože někdo řekl, že to byl „cíl příležitosti“.

Už nejde o strany. Jde o příběhy. O babičku, která se nemůže vrátit do domu, kde se narodila. O vojáka, který je ještě na tváři holý, ale už dostal rozkaz střílet slzný plyn na kluka s kamenem v ruce. O duchy - ty, kteří bloudí Hebronem, Haifou a každým zakletým koutem mezi tím, šeptající: „Byli jsme tady, a záleželo na nás.“ Ale tady to nekončí. Tady to teprve začíná - protože zatímco my tady debatujeme o idejích a historii, lidé v Gaze umírají pomalu. Hlad, říká jeden muž, hlad je to, co ho zabije. Ne nálet. Ne tank. Hlad.

Od 2. března Izrael zablokoval veškerou humanitární pomoc - vodu, jídlo, léky, palivo. V Gaze nehoří světla, ale světlo života. Amnesty International tomu říká zločin proti lidskosti. Já tomu říkám: civilizace se právě dívala jinam. A česká vláda? Mlčí, jakoby její morální kompas ztichl pod tíhou loajality, která nevidí dál než do Washingtonu.

Sedm týdnů trvající blokáda: sedm týdnů pekla bez přestávky, uvrhla dva miliony lidí do zoufalství, které nezná paralelu. Nemocnice bez anestetik, dětská bříška nafouklá hladem, lékaři, kteří musejí třetinu pacientů poslat pryč už dopoledne, protože už nemají čím léčit. A v této době Izrael suverénně prohlašuje, že to není hladomor jako zbraň. Ne, to je „bezpečnostní opatření“.

To slovo - bezpečnost - stalo se novým božstvem. V jeho jménu se krade voda, v jeho jménu se ničí nemocnice, v jeho jménu se země mění v koncentrační zónu. Izrael, podporovaný Spojenými státy s tváří Donalda Trumpa, si je jistý, že může dál dusit Gazu bez vážnějšího odporu. A má pravdu.

Na jihu, v Rafáhu, se mezitím tvoří nové bezpečnostní zóny. Zabírání půdy, které má chránit Izrael, ve skutečnosti slouží k jinému účelu - vymazat Palestinu. Vyhnat lidi do „humanitárních zón“, které pak stejně bombardují. A když se zeptáte proč, dostanete obvyklou odpověď: Hamás. Ale Hamás není každé dítě, co teď jí jedno jídlo za den. Hamás nejsou zničené inkubátory v nemocnici. Hamás nejsou ruce, které se třesou, když drží ešus u polní kuchyně, kde není co nalít.

Tohle není válka proti terorismu. Tohle je válka proti přežití. Lidé se víc bojí hladu než leteckých útoků. Matky dávají poslední kousek chleba svým dětem. Humanitární organizace mizí, protože v podmínkách systematické destrukce už nejde pomáhat. Přístup mezinárodním pracovníkům - zablokován. Zásoby - pryč. A tělo? Tělo bez vody, bez jídla, bez naděje: to už není politika. To je poprava.

A přesto svět zívá. V nejlepším případě pošle tweet. V horším, mlčí. A v tom mlčení roste cynismus - že prý si za to můžou sami. Že to je důsledek radikalizace. Ale co očekáváte od lidí, kteří dýchají prach svých zbořených domů a pohřbívají děti v igelitových pytlích? Že budou číst Nietzscheho? Ne. Budou křičet. Budou zuřit. A my, místo abychom slyšeli jejich bolest, slyšíme jen výmluvu pro bombardování.