Na shledanou, Františku!

21. 4. 2025 / Boris Cvek

čas čtení 2 minuty
30750
Když papež Benedikt XVI. v roce 2013 rezignoval, což byla revoluční událost sama o sobě, jíž veřejně uznával, že papež je jen člověk a má své biologické meze (pro lidi jako Dante, jenž dokonce posílal některé papeže do pekla, by to až tak překvapivé nebylo, ale pro katolickou kulturu posledních několika století ano), netušil jsem, že existuje nějaký kardinál Bergoglio.

Jaké bylo mé překvapení, když si nový papež Bergoglio zvolil jméno František – jako úplně první v dějinách církve! – po vzoru Františka z Assisi a když bezprostředně po svém zvolení předstoupil před lidi a pozdravil je: dobrý večer. Civilní, pro všechny lidi společný pozdrav, pozdrav spojující lidi napříč konfesemi, sociálními vrstvami, národy. Dobrý večer.

František z Assisi prosazoval na začátku 13. století (Dante píše svou Božskou komedii o sto let později) chudobu církve, mystickou lásku k přírodě, pokoru a prostotu (obrovský protiklad k tehdejší církvi jako mocné feudální instituci s pompou, mučidly a učením o trojím lidu). Jeho příklad měl tak obrovský vliv, že byl kanonizován záhy po své smrti. Samozřejmě na povaze církve to nic nezměnilo a Dante i Boccaccio (v Dekameronu) ukazovali hrůzy církevního života, které by nebyly možné, kdyby František se svým pojetím víry uspěl.

Proměna západoevropských společností ale feudalismu a vrchnosti nepřála. Katolická církev se pokusila o poslední, zoufalou obranu tradičního pojetí hierarchie, proti Františkově prostotě, v 19. století v reakci na růst svobody a demokracie. Radikální obrat pak přišel v 60. letech 20. století s Druhým vatikánským koncilem, k němuž se hlásili Pavel VI., Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Svoboda a demokracie jsou najednou dobro. A Bergoglio chtěl jít zjevně dále stejným směrem. Ještě dříve než moderní svoboda a demokracie tu byl svatý František přece, který ztělesňuje církev bez politické moci, bez majetku, bez pompy, prostě radikální opak toho, co chránila křečovitá reakce Vatikánu v 19. století.

Proto první papež, který si vzal jméno František, v dějinách církve. Celý jeho pontifikát byl hledání cest, jak v realitě byrokratického molochu církve a jejích různých mocenských i názorových frakcí, dědictví svatého Františka naplnit. Možná se to spíše nepodařilo. Ale podle mě tento pokus, toto jméno vstoupí do dějin církve i civilizace (katolická církev představuje téměř půl druhé miliardy věřících napříč planetou) jako takové. Je a bude inspirací a vodítkem. Snad jej na jeho odchodu do náruče Boží můžeme pozdravit: na shledanou, Františku! Civilně, prostě, a přitom s velikou nadějí ve spásu a život věčný.

0
Vytisknout
2097

Diskuse

Obsah vydání | 24. 4. 2025