Václav Havel byl dramaturg nejen divadelní, ale i politický. Rozuměl tomu, co mnohým technokratům unikalo - že v době hluboké transformace se veřejné mínění formuje především prostřednictvím obrazů, symbolů a performativních gest. Jeho ikonický vzhled, jeho jazyk, jeho morální důraz - to vše působilo v postkomunistickém středoevropském prostoru jako katalyzátor nového občanského vědomí. Kohl se domníval, že Havel "politice nerozumí", ale možná to byl právě Kohl, kdo nerozuměl politice nového věku.

Helmut Kohl byl bezesporu jedním z klíčových architektů poválečné Evropy, mužem, který měl historickou zásluhu na znovusjednocení Německa a rozšíření Evropské unie směrem na východ. Ale v roce 1990, ve víru přelomových událostí, nebyl sám ještě plně připraven na to, co bude následovat. Viděl v Havlovi nepolitického básníka, spisovatele sice uctívaného, ale z jeho pohledu nevhodného pro technickou, pragmatickou disciplínu vládnutí. Havel mu připadal jako dočasný, přechodný prezident - jakási kulturní ikona, kterou postavili na piedestal revoluce, ale kterou bude třeba záhy nahradit „skutečným politikem“.

Jenže Havel nebyl dekorací sametové revoluce. Nebyl ani jejím výstupem, nýbrž jedním z jejích hlavních tvůrců - nejen jako disident a filozof, ale i jako autor veřejného dramatu, které zasáhlo publikum nejen doma, ale i za hranicemi. Jeho politický styl nebyl technokratický, ale dramatický - v tom nejlepším slova smyslu. Věděl, že politika není jen správa věcí veřejných, ale i způsob, jak předávat sdělení, jak vytvářet obraz státu, který vchází do nové epochy. Jeho slavné projevy, jeho symbolická gesta, jeho mravní důrazy - to vše tvořilo performanci nového prezidentství. Nehledal si popularitu, nýbrž smysl.

V tomto ohledu připomínal Jimmyho Cartera - dalšího vůdce, jehož popularita možná v průběhu mandátu slábla, ale jehož morální integrita zůstala nedotčena. Havel byl připraven činit nepopulární rozhodnutí, která považoval za správná, ať už šlo o ekonomické reformy, kontroverzní prezidentské milosti, či podporu vojenských intervencí v bývalé Jugoslávii nebo později Iráku. Tyto postoje vyvolávaly vášnivé debaty - a měly vyvolávat. Ale v jejich jádru byla vždy konzistence a hluboké přesvědčení, nikoli oportunismus. Havel nebyl bezchybný, ale byl autentický. A to bylo v postsovětské éře nevyčíslitelné.

Podobně jako Jimmy Carter byl Havel vůdcem, který si nedělal iluze o popularitě coby měně ve volném trhu politického zisku. Nesl břemeno nepopulárních rozhodnutí - ať už to bylo v souvislosti s kontroverzní privatizací Lucerny, nepochopenými milostmi či podporou západních vojenských intervencí. Ale nikdy nezradil svou základní hodnotovou orientaci. A právě to z něj učinilo výjimečného státníka.

Často opakuji interakci, kterou jsem jednou měl s Havlem na jednom z Fór 2000. Protože jsem byl v českých médiích známý svým nápadným a neobvyklým stylem, vždycky jsem se snažil klást otázky, na které by Češi - kvůli kulturnímu kódu, v němž byli vychováni - s největší pravděpodobností nikdy nezeptali. Proto jsem se Havla zeptal, proč nosí na tiskové konferenci make-up. Vysvětlil, že drtivá většina lidí vnímá politický svět primárně skrze obrazy, které vidí, ne skrze projevy nebo programy. Že v paměti zůstane jedna dvě věty z jeho novoročních projevů, podobně jako reklamní slogany. A protože byl tehdy nemocný a bledý, potřeboval make-up, aby ho veřejnost nezačala považovat za nezpůsobilého úřadu. 

Když se podíváme zpět, vidíme, jak hluboce se Kohl mýlil. Havel nebyl „přechodným“ prezidentem - stal se zakladatelskou postavou nové české státnosti a jedním z mála evropských vůdců, jejichž jméno rezonovalo i daleko za hranicemi kontinentu. Zatímco Kohl opouštěl úřad v roce 1998 po ztrátě politické podpory a vleklých aférách, Havel zůstal v čele státu až do roku 2003. Ale co je důležitější - po svém odchodu z politiky zůstal i nadále morálním hlasem, který byl slyšet. Ztělesňoval hodnoty, které byly a jsou v Evropě stále aktuální: úctu k pravdě, obranu lidských práv a víru v sílu občanské společnosti.

Kohlova slova o „neprofesionálovi“ tak působí nejen jako výraz určité blahosklonnosti, ale také jako ztracená příležitost - okamžik, kdy státník formátu Kohla mohl zahlédnout v Havlovi to, co mnozí jiní, včetně Mitterranda, Gorbačova či Clintona, viděli: člověka, který dokázal vnést lidskost do struktury moci. Možná že právě v tom tkvěl onen „neprofesionalismus“ - ve schopnosti odmítnout cynismus jako výchozí politickou emoci a nahradit jej soucitem, odpovědností a určitou trpělivou vírou v možnost lepšího světa.

Ironie dějin je o to silnější, že Havel, který byl vnímán jako slabý ve „věcech detailní politiky“, obstál ve zkoušce dějin právě tím, že nikdy neztratil ze zřetele velký obraz. V zemi, kde byl komunismus poražen ne násilím, ale slovy, se nemohl stát prezidentem nikdo jiný. A zatímco Helmut Kohl pečlivě upravoval archivní dokumenty, aby nebyly zveřejněny výroky, které se zpětně mohly jevit nevhodně, Havel zůstával věrný své filozofii otevřenosti - i za cenu kritiky.

Historie má své způsoby, jak se vypořádává s nánosem nepochopení. A tak dnes, když se vracíme k těmto záznamům z roku 1990, nečteme jen o tom, co si jeden kancléř myslel o jednom prezidentovi. Čteme o střetu dvou světů, dvou pojetí politiky - a o tom, jak ten „neprofesionální“ prezident zůstává inspirací i v době, kdy se důvěra v politiku opět otřásá v základech.

Když tedy čteme o tom, jak si Kohl přál Havla jen jako „přechodnou“ figuru, je těžké nevnímat v tom ironií dějin. Havel, ten údajně „neprofesionální“ prezident, zůstal v čele státu déle než většina západních státníků té doby - a na rozdíl od mnohých z nich zanechal po sobě něco, co není měřitelné hlasovacími lístky či volebními průzkumy: trvalý étos. Právě tím se stal vůdcem, kterého si dějiny pamatují nejen jako prezidenta, ale jako svědomí národa.