Desítky členů mé rodiny byly zabity Izraelem v Gaze a teď i můj bratranec Zijad

25. 4. 2025

Tyto útoky přicházejí většinou v noci, kdy lidé snaží se spát, jak se dá, uprostřed nekonečných výbuchů a výkřiků o pomoc. Od té doby, co Izrael přerušil dodávky elektřiny do Gazy, jejich světlo a hluk pronikají intenzivní temnotou, která nastává po západu slunce. A bylo uprostřed noci, když raketa zasáhla dům Zijadovy rodiny. V několikapatrové budově bylo pět bytů, všechny plné lidí – tři Zijadovi sourozenci s rodinami a několik příbuzných, kteří tam našli útočiště poté, co přišli o své domovy. V táboře Khan Younis našli v roce 1948 po Nakbě útočiště moji prarodiče a od té doby tam žije celá moje rodina. Zijad zřejmě zemřel na místě. Jeho žena Samah a čtyři děti – Abboud, Duha, Leen a Obada – byli zraněni.

Jeho bratr Islam byl těžce zraněn a zůstává v bezvědomí v částečně funkční Násirově nemocnici. Islamova manželka Du'aa byla na místě mrtvá. Jedno z jejich dětí, Ahmed, bylo silou výbuchu vymrštěno z druhého patra na zem – lékaři hovoří o zlomeninách pánve a nohou. Zraněna byla také Zijadova sestra Hala spolu se svými dětmi – Malakem, Nourem a Muhammadem. Muhammadovi byly amputovány tři končetiny. Nikdy nezapomenu na video, které jsem viděla na Telegramu, kde Hala kráčí chodbami Násirovy nemocnice  a její tvář vyjadřuje více smutku, než by srdce mohlo unést.

Další Zijadův bratr Imad a celá jeho rodina – jeho žena Nihal a jejich sedm dětí Muhammad, Muhand, Mu'ayyad, Mu'min a trojčata Dima, Rima a Rita – byli také zraněni. Celkem bylo při tomto jediném útoku zraněno 15 dětí mladších 15 let z mé rodiny. Podle UNICEFu bylo od 7. října 2023 v Gaze zabito 15 600 palestinských dětí; od 18. března, kdy Izrael obnovil útoky, bylo zabito téměř 600 dětí a více než 1 600 jich bylo zraněno. Celé rodiny byly vyhlazeny, domy se proměnily v hroby.

Moji bratranci mi řekli, že mezi dětmi zabitými v pátek byl i 20měsíční Kenan, jediný syn fotožurnalisty Ahmada Adwana, jehož rodina hledala útočiště v Zijadově domě. Kenan se narodil po 18 letech snahy jeho rodičů o početí a nesčetných nákladných lékařských zákrocích. Jeho život byl ukraden, ještě než stačil začít.

Několik měsíců předtím byl Zijad unesen izraelskou armádou z domu, ve kterém nakonec zemřel, a několik měsíců držen v zajetí. Když byl konečně propuštěn, nepoznal Khan Younis, kde vyrůstal. Zničení bylo tak úplné, že zmizely téměř všechny známé orientační body města a tábora. Ulice, které kdysi znal, byly k nepoznání. Poznal však vytrvalost lidí, kteří čelí jakémukoli nebezpečí, aby přinesli naději a uzdravení.

O tom svědčí i okolnosti Zijadovy smrti. Když došlo k útoku, seděl 26letý Mohammed se svým otcem a mladším bratrem Moatsemem (17). Uslyšeli pískání rakety – trvalo to jen pár vteřin – a pak ničivá exploze rozbila okna, dveře a životy. Na střechu pršely kameny a trosky, které Mohammeda zranily na ruce. Mohammed a Moatsem bez váhání vyběhli ven do tmy. Otec na ně křičel, aby zůstali uvnitř, protože se bál druhého útoku – taktiky, která se zaměřuje na první záchranáře.

Chlapci mi vyprávěli, jak běželi směrem k hustému kouři a prachu. Bylo tam už nejméně 20 dalších lidí, kteří zoufale hledali ve tmě s pouhou slabou svítivostí svých mobilních telefonů. K dispozici byly malé lopatky, které pomáhaly při záchraně, ale většina přeživších a sousedů musela prohrabávat trosky holýma rukama. Velké kusy stropu se zřítily a nikdo, kdo pod nimi uvízl, neměl šanci. Lidé se přesto bez váhání vrhali do trosek, vytahovali zraněné z sutin, chovali bezvládná těla dětí a v chaosu volali jména.

Není to poprvé, co byla moje rodina zasažena. 26. října 2023 bez varování dopadly bomby na naši obytnou čtvrť v Khan Younis a zabily více než 60 lidí – 45 z nich byli členové mé rodiny. Tehdy byl Zijad jedním z prvních, kteří se vrhli na záchranu svých příbuzných. Tentokrát už bylo příliš pozdě, aby ho zachránili. Už dávno jsem přestal počítat, kolik lidí jsem ztratil.

Příběh mé rodiny se podobá příběhům nesčetných rodin v Gaze, jejichž životy zahalila temnota této genocidy. Věřím, že vyprávět jejich příběhy znamená vzdorovat temnotě. Požadovat spravedlnost není žádost o milodary – je to morální povinnost. Moje rodina nebyla náhodnou obětí. Byli to učitelé, lékaři, studenti, inženýři, sociální pracovníci, matky a děti – každý z nich zemřel příliš brzy.

Útěchu mi dává to, že tváří v tvář této nepředstavitelné krutosti Palestinci stále běží, aby zachránili jeden druhého. V naprosté tmě, uprostřed padajících trosek a dusivého prachu, světlo palestinské důstojnosti odmítá zhasnout. Tato světla nás všechny volají, abychom byli svědky brutality, a jsou světly naděje, že utrpení Palestinců může být okamžitě ukončeno.