
Večeře Bílého domu s novináři v době eroze demokracie
28. 4. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
6 minut
V honosném sále washingtonského hotelu, pod třpytem lustrů, visel ve vzduchu nezvyklý klid. Večeře Asociace novinářů Bílého domu (WHCA) v roce 2025, kdysi hlučná směsice moci, celebrit a satiry, se proměnila v utlumenou vigilii za svobodu tisku. Chyběly vtipy komiků, oslnivé hvězdy Hollywoodu i povinná účast úřadujícího prezidenta. Místo nich vystoupili novináři, jejichž projevy byly prodchnuty vzdorem a sebereflexí, bojující proti administrativě, která je označila za „nepřátele lidu“. Letošní večeře nebyla jen událostí, ale metaforou - odrazem americké demokracie pod tlakem. LIVE: 2025 White House Correspondents' Dinner
Večeře WHCA, zrozená v roce 1920 jako skromné setkání novinářů a politiků, se postupně stala zvláštním rituálem amerického veřejného života. Koncem 20. století už to byla lesklá show: prezidenti od Reagana po Obamu přijímali pozvání, pronášeli sebeironické vtipy, zatímco komici jako Stephen Colbert je s vtipem i náklonností sekali do živého. Rozpory večera - kritika halená do kamarádství, novináři večeřící s mocnými, které mají hlídat - se často promíjely jako oslava síly Prvního dodatku Ústavy. Best WH Correspondents' Dinner Jokes Of All Time | msnbc - YouTube
Ale étos večeře byl vždy spjat s politickou dobou. V roce 2025 tuto dobu definuje druhé funkční období Donalda Trumpa, poznamenané právními útoky na média, hrozbami proti financování veřejnoprávních médií a vylučováním kritických hlasů z prezidentského doprovodu. WHCA, kdysi fórum pro vzájemné potyčky tisku a prezidenta, se nyní ocitá v otevřeném konfliktu s administrativou, která popírá samotnou legitimitu svobodného tisku.
Eugene Daniels, prezident WHCA, nastolil tón projevem, který připomněl historický účel večeře: připomenout prezidentům všech stran jejich povinnost bránit svobodu tisku. Montáž minulých lídrů - Reaganova šarmu, Bidenova lidového vtipu - zdůraznila Trumpovo nápadné absence. „Nejsme opozice. Nejsme nepřátelé,“ prohlásil Daniels za bouřlivého potlesku. Poselství bylo jasné: v éře sílícího autoritářství musí tisk znovu potvrdit svou roli strážce demokracie.
Slavnost předávání cen podtrhla tuto vážnost. Novináři byli oceněni ne za senzace, ale za odolnost: laureáti mluvili o Prvním dodatku jako o ohroženém druhu. Alex Thompson z Axiosu zasáhl do živého, když připustil selhání médií při vyšetřování úbytku Joea Bidena před volbami v roce 2024. „Přiznání chyb buduje důvěru,“ uznal, jeho upřímnost vytvořila v roztříštěné profesi vzácný okamžik jednoty.
Zrušení vystoupení komičky Amber Ruffinové, původně pozvané, ztělesnilo křehkou rovnováhu večeře. Její sžíravá kritika Trumpovy administrativy - označení za „bandu vrahů“ - se organizátorům zdála příliš provokativní. Její následná narážka, že První dodatek existuje, aby „byli milí k republikánům na večeřích“, odhalila napětí mezi satirou a přežitím v době odplaty. Chyběly i hvězdy první ligy a davy politiků, kteří večeru dodávali lesk. Dorazila jen hrstka, jako senátorka Amy Klobuchar nebo britský herec Jason Isaacs. Klobucharová chválila návrat k „kořenům“ - prostou oslavu novinářské práce bez lesku červeného koberce.
Večeře 2025 vyvolává srovnání s temnějšími kapitolami dějin tisku. Trumpovy taktiky - umlčování médií, zneužívání pomluvových zákonů - připomínají autoritářské manuály na potlačování dissentu. Přesto večer evokoval i starší americké tradice: pamfletáře revoluce, odhalovače korupce z éry pokroku, kteří věděli, že svobodný tisk je zrcadlem i štítem demokracie. V tomto světle střízlivý tón večeře není ústupem, ale přizpůsobením. Odmítnutím komedie a celebrit WHCA konfrontovala drsnou realitu: když jsou sázky existenční, tisk si nemůže dovolit být vnímán jako součást elity, kterou má hlídat.
Stipendia pro začínající novináře, mnohé z nedostatečně zastoupených komunit, naznačovala odhodlání hledět vpřed. Tito mladí reportéři dědí profesi zmítanou úpadkem důvěry a politickou nenávistí. Jejich přítomnost však symbolizovala naději: že příští generace může obnovit nejvznešenější ideály žurnalistiky.
Na závěr večera se nelze ubránit vzpomínce na slova Waltera Lippmanna, který před stoletím varoval, že demokracie upadá, když tisk nedokáže osvětlovat „neviditelné prostředí“. V roce 2025 je toto prostředí stále temnější, formované dezinformacemi a státním zastrašováním. Večeře WHCA, kdysi žoviální rituál, se stala výzvou k odporu - připomínkou, že svobodný tisk není jen kronikářem dějin, ale i jejich tvůrcem.
Je-li
pravda, jak kdysi poznamenal Tocqueville, že demokracie přežívá nikoli
díky dokonalosti svých institucí, ale díky neustálému zápasu mezi jejich
idealismem a lidskou nedokonalostí, pak večeře WHCA roku 2025
představuje symptomatický záblesk této věčné dialektiky. Zde stojíme
před paradoxem: novináři, údajní „strážci pravdy“, musejí nyní bránit
samotné základy své existence proti moci, jež si nárokuje monopol na
definici reality. A přece - jak ironické - že právě v této chvíli
sebezkoumání, kdy tisk přiznává své pochybení v kauze Bidenova úpadku,
se odhaluje jeho největší síla: schopnost sebekritiky, kterou žádný
autoritářský režim nikdy nesnese.
Nezbývá než konstatovat, že tato „střízlivá“ večeře, zbavená komického balastu i iluzí, je vlastně triumfem žurnalistiky v jejím nejčistším stavu. Neboť co je svoboda slova, ne-li neustálé napětí mezi těmi, kdož se snaží odhalovat moc, a těmi, kdož se snaží moc skrývat? Trumpova administrativa, s jejími brutálními výpady proti AP či Voice of America, nevědomky naplňuje Madisonovu varovnou proroctví: „Tyranie se plazí tam, kde přestává svár.“ A svár - ten ušlechtilý, ten konzervativci tolik opěvovaný svár mezi vládou a tiskem - zde přetrvává, byť v tlumeném tónu.
Leč pozor: nelze přehlédout, že samotná asociace novinářů, hostící politiky a celebity v pozlacených sálech, riskuje stát se součástí establishmentu, který má hlídat. Ruffinové výrok o „republikánech na večeřích“ není pouhým vtipem, nýbrž memento. Kde končí zdravá symbióza a začíná kolaborace? Zde leží věčná otázka, již si žurnalistika musí klást, zejména když se její nepřítel dere k moci s ústavou v jedné ruce a kladivem cenzury v druhé.
Nezbývá než konstatovat, že tato „střízlivá“ večeře, zbavená komického balastu i iluzí, je vlastně triumfem žurnalistiky v jejím nejčistším stavu. Neboť co je svoboda slova, ne-li neustálé napětí mezi těmi, kdož se snaží odhalovat moc, a těmi, kdož se snaží moc skrývat? Trumpova administrativa, s jejími brutálními výpady proti AP či Voice of America, nevědomky naplňuje Madisonovu varovnou proroctví: „Tyranie se plazí tam, kde přestává svár.“ A svár - ten ušlechtilý, ten konzervativci tolik opěvovaný svár mezi vládou a tiskem - zde přetrvává, byť v tlumeném tónu.
Leč pozor: nelze přehlédout, že samotná asociace novinářů, hostící politiky a celebity v pozlacených sálech, riskuje stát se součástí establishmentu, který má hlídat. Ruffinové výrok o „republikánech na večeřích“ není pouhým vtipem, nýbrž memento. Kde končí zdravá symbióza a začíná kolaborace? Zde leží věčná otázka, již si žurnalistika musí klást, zejména když se její nepřítel dere k moci s ústavou v jedné ruce a kladivem cenzury v druhé.
Veritas non opprimitur - pravda nelze udusit. A pokud by se tak stalo, nebude to vinou těch, kdož psali, nýbrž těch, kdož přestali číst.
889
Diskuse