Večeře WHCA, zrozená v roce 1920 jako skromné setkání novinářů a politiků, se postupně stala zvláštním rituálem amerického veřejného života. Koncem 20. století už to byla lesklá show: prezidenti od Reagana po Obamu přijímali pozvání, pronášeli sebeironické vtipy, zatímco komici jako Stephen Colbert je s vtipem i náklonností sekali do živého. Rozpory večera - kritika halená do kamarádství, novináři večeřící s mocnými, které mají hlídat - se často promíjely jako oslava síly Prvního dodatku Ústavy.   Best WH Correspondents' Dinner Jokes Of All Time | msnbc - YouTube

Ale étos večeře byl vždy spjat s politickou dobou. V roce 2025 tuto dobu definuje druhé funkční období Donalda Trumpa, poznamenané právními útoky na média, hrozbami proti financování veřejnoprávních médií a vylučováním kritických hlasů z prezidentského doprovodu. WHCA, kdysi fórum pro vzájemné potyčky tisku a prezidenta, se nyní ocitá v otevřeném konfliktu s administrativou, která popírá samotnou legitimitu svobodného tisku.  

Eugene Daniels, prezident WHCA, nastolil tón projevem, který připomněl historický účel večeře: připomenout prezidentům všech stran jejich povinnost bránit svobodu tisku. Montáž minulých lídrů - Reaganova šarmu, Bidenova lidového vtipu - zdůraznila Trumpovo nápadné absence. „Nejsme opozice. Nejsme nepřátelé,“ prohlásil Daniels za bouřlivého potlesku. Poselství bylo jasné: v éře sílícího autoritářství musí tisk znovu potvrdit svou roli strážce demokracie.  

Slavnost předávání cen podtrhla tuto vážnost. Novináři byli oceněni ne za senzace, ale za odolnost: laureáti mluvili o Prvním dodatku jako o ohroženém druhu. Alex Thompson z Axiosu zasáhl do živého, když připustil selhání médií při vyšetřování úbytku Joea Bidena před volbami v roce 2024. „Přiznání chyb buduje důvěru,“ uznal, jeho upřímnost vytvořila v roztříštěné profesi vzácný okamžik jednoty.  

Zrušení vystoupení komičky Amber Ruffinové, původně pozvané, ztělesnilo křehkou rovnováhu večeře. Její sžíravá kritika Trumpovy administrativy - označení za „bandu vrahů“ - se organizátorům zdála příliš provokativní. Její následná narážka, že První dodatek existuje, aby „byli milí k republikánům na večeřích“, odhalila napětí mezi satirou a přežitím v době odplaty. Chyběly i hvězdy první ligy a davy politiků, kteří večeru dodávali lesk. Dorazila jen hrstka, jako senátorka Amy Klobuchar nebo britský herec Jason Isaacs. Klobucharová chválila návrat k „kořenům“ - prostou oslavu novinářské práce bez lesku červeného koberce.  

Večeře 2025 vyvolává srovnání s temnějšími kapitolami dějin tisku. Trumpovy taktiky - umlčování médií, zneužívání pomluvových zákonů - připomínají autoritářské manuály na potlačování dissentu. Přesto večer evokoval i starší americké tradice: pamfletáře revoluce, odhalovače korupce z éry pokroku, kteří věděli, že svobodný tisk je zrcadlem i štítem demokracie. V tomto světle střízlivý tón večeře není ústupem, ale přizpůsobením. Odmítnutím komedie a celebrit WHCA konfrontovala drsnou realitu: když jsou sázky existenční, tisk si nemůže dovolit být vnímán jako součást elity, kterou má hlídat.  

Stipendia pro začínající novináře, mnohé z nedostatečně zastoupených komunit, naznačovala odhodlání hledět vpřed. Tito mladí reportéři dědí profesi zmítanou úpadkem důvěry a politickou nenávistí. Jejich přítomnost však symbolizovala naději: že příští generace může obnovit nejvznešenější ideály žurnalistiky.  

Na závěr večera se nelze ubránit vzpomínce na slova Waltera Lippmanna, který před stoletím varoval, že demokracie upadá, když tisk nedokáže osvětlovat „neviditelné prostředí“. V roce 2025 je toto prostředí stále temnější, formované dezinformacemi a státním zastrašováním. Večeře WHCA, kdysi žoviální rituál, se stala výzvou k odporu - připomínkou, že svobodný tisk není jen kronikářem dějin, ale i jejich tvůrcem.