Přerostlé dítě za volantem a jeho obhájce: motoristé sobě
24. 4. 2025 / Matěj Metelec
„Ale myslím, že zrovna v jeho případě je dvousetkilometrová rychlost určitě bezpečnější než třeba parkování Danuše Nerudové, protože on je zkušený závodní jezdec,“ komentoval předseda strany Motoristé sobě Petr Macinka rychlostní excesy Filipa Turka, k nimž došlo nejspíš nakonec na české a nikoli německé dálnici. Doživotní čestný prezident (ač nečlen) Motoristů se jimi pochlubil sám a potvrdil tak, že trpí nutkavou potřebou vizuálně zachycovat vlastní nepřijatelné jednání, což už dříve dokázal fotkami hajlování a fetišistickým upozorňováním na svou zálibu v neonacistických artefaktech.
Je jen málo věcí, které jsou tak běžné a zároveň si zaslouží více opovržení než arogantní, bezohledné a nebezpečné (což jsou v podstatě synonyma) chování za volantem. Dodržování dopravních předpisů představuje cosi jako společenskou smlouvu v malém – ten kdo je nerespektuje, se svým způsobem vyřazuje z lidské společnosti. Že se to Macinka, který touží po volbách zasednout v Poslanecké sněmovně, pokouší bagatelizovat s poukazem na Danuši Nerudovou a parkování jen ukazuje, do jaké míry je jeho projekt reliktem devadesátek – ostatně „blondýny a parkování“ představují humor, který byl stařecký už v té době. Navíc je jeho argument podobně hloupý, jako by říkal, že Ole Einar Bjørndalen může klidně střílet na Václavském náměstí z automatické pušky, protože je to přece zkušený biatlonista (nemluvě o tom, že Bjørndalen byl na rozdíl od Turka skutečně úspěšný závodník). Samozřejmě se nabízí myšlenka, jak moc by si Petr Macinka přál, aby po dálnici podobnou rychlostí projížděl kdokoli, když by po ní zároveň cestovala třeba i jeho rodina.
V celé kauze Turkovy rychlé jízdy je infantilní europoslanec jen jedním problémů. Reakce předsedy Motoristů totiž vzbuzuje podezření, že tento projekt starých i mladých klausistů není o moc víc než cosplay politické strany, v němž jde tak nanejvýš o to, aby skupinka věčných dětí dostala „propustky z vězení“ v podobě poslaneckých (a europoslaneckých) imunit.
Pocit beztrestnosti (nejen) za volantem často souvisí s bohatstvím. V naší společnosti se jedná o modelový příklad arogance, zpupnosti a pýchy, který je nejen vysoce rizikový sám o sobě, ale navíc rozežírá společenskou tkáň. Čím častěji se totiž podobné delikty odbudou bez trestu, tím víc je narušována důvěra v instituce i bazální rovnost před zákonem. Navíc podobné chování funguje pro slabé a ovlivnitelné jedince jako příklad a pak přibývá těch, kteří jsou přesvědčeni, že ohrožovat druhé je bezmála základní lidské právo, pravidla jsou tu pro ostatní, a že když náhodou někoho zabijí, tak je to prostě smůla.
Podobné jednání by se zvlášť u volených představitelů mělo trestat co nejpřísněji. Z praktického hlediska je skvělý například finský model progresivního pokutování, kdy ti bohatší dostávají výrazně vyšší pokuty, než ti chudí. Samozřejmě, pokud by byly Filip Turek nebo Petr Macinka zodpovědné a vyzrálé osobnosti, bylo by na místě po nich chtít, aby vyvodily také politickou odpovědnost. To ale ani v jednom případě nehrozí.
Diskuse