A zde se dotýkáme tabuizovaného tématu: rozdílu mezi pedofilií a pederastií. Mnoho obětí byli dospívající chlapci, nikoli malé děti. Klinicky jde často spíše o pederastii než pedofilii. Někteří pachatelé mohli být muži s potlačovanou homosexuální orientací, kteří nacházeli v celibátu úkryt. Represe pak vyústila v explozi násilí - namířenou nikoli nutně na děti, ale na ty, kteří byli dostupní, poslušní a bezbranní. To není výmluva. Je to snaha o přesnost. Ne každý pachatel byl pedofil, ale všichni byli predátoři. Tato nuance je důležitá - nikoli k ospravedlnění, ale k hlubšímu pochopení.

A zdaleka se nejedná jen o problém moderní doby, vzorec sahá hluboko do minulosti, pod vitráže evropských kaplí i do koloniálních výsp misijního zápalu. Dvacáté století nevyrobilo  zneužívání od kněžích; jen odkrylo to, co po staletí leželo pohřbené pod posvátnou imunitou.

První náznaky, přehlušené úctou a rituálem, byly patrné již dávno. V Belgii 30. let byl kněz Louis Réaux obviněn ze zneužívání desítek chlapců. Obvinění, jako tolik jiných v té době, byla rychle potlačena. Oběti byly označeny za lháře, svůdce nebo prostě hříšníky. Kanonické právo, kodifikované v roce 1917, považovalo takové činy spíše za hříchy než zločiny  „crimen sollicitationis“, hřích svádění při zpovědi - sice trestuhodné, ale řešené výlučně uvnitř církve. Instinkt instituce nebyl ochránit zranitelné, ale zachovat svatost církve. A důsledkem bylo stále narůstající moře bolesti, uzamčené v mlčení.

To mlčení nejhrozivěji rezonovalo v Irsku a Kanadě, kde katolické instituce měly téměř absolutní autoritu nad marginalizovanými skupinami. V irských Magdaleniných prádelnách, provozovaných řeholními řády pod rouškou mravní nápravy, byly fakticky zotročeny ženy, považované za sexuálně deviantní či společensky nepohodlné. Mnohé z nich byly dospívající dívky. Ve „fabrikách pokání“ se fyzické, sexuální a psychické týrání stalo normou.

V Kanadě byl internátní školský systém nástrojem kulturní a tělesné likvidace. Katolické řády, které školy spravovaly, oddělovaly děti původních obyvatel od rodin a vystavovaly je zneužívání, jež naplnilo všechny definice krutosti. Vatikán se omluvil až ve 21. století, a i to pouze pod silným tlakem.

Tato institucionální krutost později metastázovala. Když se církev v polovině 20. století pokoušela vypořádat s modernitou, skrze aggiornamento druhého vatikánského koncilu, nedokázala se postavit temným pravdám ukrytým ve vlastních sakristiích.

Tato neschopnost se naplno projevila během pontifikátu Karola Wojtyły, papeže Jana Pavla II., jehož vláda v letech 1978–2005 patřila k nejparadoxnějším v dějinách církve. Byl papežem-globálním poutníkem, jehož charisma plnilo stadiony. Zároveň však byl architektem reakčního zpevnění doktríny, který umlčoval teologické disidenty a snažil se potlačit osvobozující impulsy koncilu.

Pontifikát papeže Jana Pavla II. se vyznačoval pevným postojem proti teologii osvobození, hnutí, které si v 70. a 80. letech 20. století získalo popularitu v Latinské Americe. Jeho spojení s marxistickou ideologií, zejména důraz na třídní boj, považoval za zásadní ohrožení katolické doktríny. Jeho přístup zahrnoval jmenování konzervativnějších biskupů v Latinské Americe, napomínání významných představitelů teologie osvobození a prosazování alternativních sociálních nauk. Ačkoli uznával zájem církve o chudé, Jan Pavel II. se snažil odvést církev od toho, co vnímal jako nebezpečný politický radikalismus, a vrátit ji k tradičnějšímu zaměření na duchovní spásu.

Zažil jsem zblízka jak potlačování teologie osvobození, tak rozsáhlé zneužívání dospívajících kněžími v Brazílii, protože většina soukromých škol v době a místě mého dospívání byla provozována katolickou církví. Přestože pocházím z jedné z velmi vzácných ateistických domácností v naší zemi a můj otec šel k soudu, aby mi vybojoval právo neúčastnit se sobotního dopoledního devadesátiminutového vyučování náboženství (které učilo pouze o katolicismu), chodil jsem do katolických škol.

Slyšel jsem svědectví mnoha chlapců z mých škol, kteří vyprávěli o sexuálních pokusech kněží. Nejméně jeden kněz byl doslova chycen se staženými kalhotami na školních záchodech, kde měl sex s teenagerem. Z nějakého důvodu byla znalost homosexuality kněží a jejich predátorských sklonů vůči dětem tak bagatelní, že můj otec žertoval pokaždé, když se místní kněz z malého města, kam jsme jezdili na zimní dovolenou do hor, blížil k naší chatě na návštěvu (jak je v takových malých městech zvykem): "Schovejte děti, přijíždí otec Antonio..." Nemám tušení, proč byla tato úchylka brána tak na lehkou váhu.

Co se týče teologie osvobození, viděl jsem kněze, kteří ji praktikovali, jak byli náhle nahrazeni a posláni do vzdálených měst v džungli uprostřed Amazonie na přímý rozkaz Jana Pavla II.

Jeho dědictví však nejvíce zatěžuje to, co nechtěl vidět - nebo co se rozhodl ignorovat. Podpora Marciala Maciela Degollada, zakladatele Legionářů Kristových, zosobňuje tragickou slepotu jeho pontifikátu. Maciel, sériový zneuživatel seminaristů, násilník a otec nejméně šesti dětí, byl po desítky let chráněn Vatikánem. Navzdory obviněním sahajícím až do 50. let ho papež nazýval „účinným průvodcem mládeže“.

Když Kongregace pro nauku víry pod vedením kardinála Ratzingera v roce 1998 předložila důkazní spis, byl uložen k ledu. Důvod byl prostý: Maciel byl příliš užitečný. Přitahoval povolání, financoval semináře, ideologicky ladil s papežem. Spravedlnost byla obětována pragmatismu.

Podobný vzorec se opakoval napříč kontinenty. Ve Spojených státech se arcidiecéze v Bostonu stala epicentrem totálního zhroucení důvěry, když v roce 2002 tým investigativních novinářů The Boston Globe odkryl systematické utajování zneužívání. Kněží jako John Geoghan byli překládáni z farnosti do farnosti i po desítkách obětí. Arcibiskup Bernard Law nebyl potrestán - naopak, Jan Pavel II. ho povýšil do Říma jako arcikněze baziliky Santa Maria Maggiore. Pro přeživší to nebyla jen zrada - byl to  výsměch od církve.

V Irsku biskupové jako Brendan Comiskey ignorovali zločiny mužů jako Sean Fortune, jehož stopa destrukce vedla napříč hrabstvím Wexford. Církev, kdysi páteř národní identity, přišla o veškerý morální kredit. Ryanova a Murpyho zpráva odkryly kulturu beztrestnosti tak hlubokou, že málem zlomila i politickou páteř země. A přesto Vatikán otálel s omluvami, pečlivě je formuloval, aby se vyhnul právní odpovědnosti.

Po smrti Jana Pavla II. se papežem stal Joseph Ratzinger - Benedikt XVI. - jehož pontifikát byl od počátku pronásledován hříchy minulosti. Jako někdejší prefekt Kongregace pro nauku víry měl přehled o rozsahu problémů, které většina jeho kolegů raději ignorovala. K jeho cti nutno říct, že v pozdějších letech suspendoval téměř 400 kněží a vydával ostré výzvy. Ale bylo to málo a pozdě. Jeho odmítnutí schválit soudní proces s Lawrencem Murphym - knězem, který zneužil přes 200 neslyšících chlapců ve Wisconsinu - ukázalo limity jeho odhodlání. Benedikt byl teolog, ne manažer. A církevní mašinérie zůstala nedotčená.

Jeho abdikace v roce 2013 nebyla jen pokorným gestem, ale přiznáním institucionální únavy. Jeho nástupce, Jorge Mario Bergoglio, první papež z globálního Jihu, zdědil nejen zlomenou byrokracii, ale i církev na pokraji morální bezvýznamnosti. František sliboval revoluci. A do určité míry ji přinesl. Jeho jmenování kardinálů z Afriky, Asie a Latinské Ameriky proměnilo geografii moci. Jeho encykliky Laudato Si’ a Fratelli Tutti přesměrovaly katolickou sociální nauku k ekologické spravedlnosti a ekonomické rovnosti.

Ale právě v oblasti reformy zneužívání je František nejambicióznější - i nejrozporuplnější. Laicizoval exkardinála McCarricka, predátora chráněného nejvyššími kruhy. Svrhl Fernanda Karadimu v Chile. V roce 2019 svolal celosvětový summit a vydal Vos Estis Lux Mundi, nový právní rámec pro vyšetřování i biskupů.

A přesto výsledky zůstávají nejednoznačné. V Chile František nejprve obhajoval biskupa Juana Barrose a obviněné označil za „levičáky“. Ve Francii chválil kardinála Avelina navzdory zprávě Sauvé, jež hovoří o 330 000 obětech od roku 1950. V Německu, kde Synodální cesta odhalila tisíce případů, Vatikán odmítá reformy jako příliš radikální.

V České republice čelila katolická církev značné kritice ohledně svého řešení případů sexuálního zneužívání ze strany duchovních. Jeden z nejvýznamnějších případů se týká Františka Merty, kněze z olomoucké arcidiecéze, který byl v roce 2000 odsouzen za nemravné napadení 20 chlapců, k němuž docházelo od roku 1995. Navzdory svému odsouzení Merta nadále pracoval pro církev, zpočátku v administrativních funkcích, a později bylo zjištěno, že se vrátil k duchovenským povinnostem. Tato situace trvala, dokud na ni v roce 2025 neupozornili investigativní novináři, což vedlo k jeho odvolání z veřejné služby.

Církevní vedení, zejména arcibiskup Jan Graubner, bylo kritizováno za svou reakci na tyto případy. Graubner, který působil jako olomoucký arcibiskup v době Mertova působení a v roce 2022 byl jmenován pražským arcibiskupem, byl obviněn z přeložení Merty do různých farností navzdory znalosti jeho zneužívajícího chování. Tato údajná nečinnost přiměla oběti a zastánce k výzvě k Graubnerově rezignaci, s argumentem, že selhal v ochraně dětí a v prosazování odpovědnosti uvnitř církve.

Kardinál Dominik Duka, který působil jako arcibiskup pražský v letech 2010 až 2022, má za sebou složitý a kontroverzní přístup k řešení případů sexuálního zneužívání v rámci české katolické církve. V roce 2019 vyjádřil „lítost a šok“ nad zprávami o zneužívání v českobudějovické diecézi a uznal nutnost zásadních změn jak v církevních, tak ve státních soudních procesech. Podal také trestní oznámení na pachatele zmiňované v investigativních reportážích a podporoval legislativní změny, které by učinily ohlašování těchto trestných činů povinným.

Duka se však sám stal terčem obvinění z krytí zneužívání v době, kdy působil jako provinciál dominikánského řádu počátkem 90. let. Jedna z obětí uvedla, že Dukovi tehdy sdělila informace o zneužívání, ale on údajně nijak nezasáhl, což vedlo k policejnímu vyšetřování. Ale co čekat od muže, který se stal radikálním krajně pravicovým šiřitelem nenávisti, .a jehož nejbližší přítel, Milan Badal (rovněž krajně pravicový zastánce), bydlel s Josefem Nerušilem (nyní členem SPD a velmi, velmi, velmi blízkým partnerem Tomia Okamury) už od Josefových teenagerských let.

V lednu 2025 byl olomoucký arcibiskup Josef Nuzík zvolen předsedou České biskupské konference, kde nahradil arcibiskupa Jana Graubnera. Nuzík, kterého papež František jmenoval arcibiskupem olomouckým v únoru 2024, klade důraz na řešení případů sexuálního zneužívání v rámci církve.

Pod jeho vedením vznikla Rada pro prevenci a ochranu před zneužíváním a Centrum proti násilí a zneužívání v církvi. Tyto instituce se zaměřují na rozvoj preventivních programů, poskytování podpory a poradenství obětem a posilování informovanosti a spolupráce mezi církevními institucemi za účelem ochrany nezletilých a zranitelných osob.

Přístup arcibiskupa Nuzíka svědčí o jeho odhodlání k systémové reformě a větší transparentnosti při řešení případů zneužívání. Ve své dřívější službě působil jako pomocný biskup a generální vikář v Olomouci a také jako prorektor Arcibiskupského kněžského semináře. Upřednostňováním preventivních opatření a podpůrných struktur se snaží obnovit důvěru ve schopnost církve chránit své věřící a zajistit odpovědnost za minulé i budoucí pochybení.

Jádrem problému není jen rozsah, ale ontologie. Teologie kněžské výlučnosti - víra, že kněz se při svěcení ontologicky proměňuje - vytvořila kastu imunní vůči kontrole. Tento klerikalismus je prapůvodním hříchem celé krize. V kombinaci s celibátem vzniká tlakový hrnec potlačených vášní a sakralizované moci.

Dnes stojí církev na křižovatce. František otevřel dveře, ale ponechal mnohé zavřené. O budoucnosti rozhodne příští konkláve. Ale bez globální konzistence a skutečné pokory se může celá reforma zhroutit pod tíhou vlastní váhavosti.