Hlavní důvody, proč by měla být dostavba jaderných reaktorů v ČR okamžitě zastavena I
19. 4. 2025
/
Oldřich Maděra
čas čtení
66 minut
0.
Úvod
Již
několik let zde na Britských letech píši o plánované dostavbě
jaderných bloků v ČR. Během poslední doby se podle mne tento
projekt dostal do takových problémů, že nyní je již vhodná
doba, aby veřejnost použila zdravý selský rozum a vynutila si
jeho okamžité zastavení silou veřejného mínění.
Rozhodl
jsem se zde v několika článcích shrnout alespoň ty hlavní
důvody, které občany opravňují k tomu, aby vyvinuli nátlak na
ČEZ, vládu a politické strany, aby tento projekt okamžitě
zastavili.
Mnoho
lidí se zeptá, proč se neustále domáhám zrušení toho
projektu. Většina obyvatelstva ČR je dlouhodobě masírována
sdělovacími prostředky do té míry, že uvěřila vizi, že bez
jaderných elektráren zahyneme v bídě a bez elektrické energie.
Myslím si, že tato podvědomá kampaň je dlouhodobě vedena těmi,
kteří na dostavbě chtějí vydělat a chtějí si z tohoto
projektu udělat penězovod do vlastní kapsy na úkor nás všech.
Jak ukáži dále, existují i jiné, daleko výhodnější,
rychlejší a levnější cesty, jak vyrobit pro ČR dostatek
elektrické energie.
Lidé
se také ptají, jestli jsem oprávněn o těch věcech psát. Tak
tedy zopakuji, že jsem vystudoval nejprve Střední průmyslovou
školu elektrotechnickou v Brně, obor Silnoproudá elektrotechnika.
Následně jsem pak vystudoval obor Výroba, rozvoj a využití
elektrické energie na FE VUT v Brně. Mám zkoušky jak z vodních,
tak i z klasických parních elektráren, ale i z jaderných
elektráren. Dále pak z přenosu, distribuce a z využití
elektrické energie ve formě tepla světla, motorů atd. Byl to asi
nejširší silnoproudý obor na FE VUT vůbec a myslím si, že byl
později rozdělen do několika menších oborů. Naši profesoři
nám dali velmi dobrý, jak teoretický, tak i praktický základ.
Byli to většinou odborníci z praxe, kteří pak přišli učit na
FE VUT.
Po
sametové revoluci jsem si založil svou společnost a asi od roku
1995 jsem začal projektovat pro energetiku zde v ČR. Stihl jsem
udělat asi 50 projektů pro JME Brno, nyní součást EON.
V roce 2001 jsem se odstěhoval i se svou rodinou do Irska. Pracoval
jsem téměř osm let pro ESB International, což je dceřiná
společnost irské státní rozvodné společnosti ESB. Pak jsem
několik let projektoval a řídil projekty sám v několika zemích
EU i mimo ni. Po té jsem bydlel šest let ve Velké Británii a
pracoval zde jako konzultant pro desítky různých firem. Rok jsem
pracoval pro URS, tři roky pro General Electric, rok pro Siemens a
po té pro desítky jiných, menších, firem.
Mými
koncovými zákazníky bylo celkem 26 přenosových a distribučních
společností v 15 státech. Mohu jmenovat JME Brno, ČEZ, ESB a
EirGrid v Irsku, UKPN, WPD, NPG, SSE, ENW, EPN a National Grid ve
Velké Británii, Statkraft v Norsku, Vattenfall ve Švédsku a Dong
/ Oersted v Dánsku. Pracoval jsem i pro EON a RWE v Německu a pro
několik dalších.
Vyprojektoval
jsem a řídil stavby stovek
rozvoden,
přenosových sítí, kabelových tras a distribučních
transformoven. Tyto zkušenosti jsem pak využil
pro připojení desítek velkých obnovitelných zdrojů. Mým vůbec
největším projektem
byl návrh a
realizace harmonického filtru pro první
stupeň větrné farmy Hornsea
1
(2019)
1 200 MW v
moři, asi 100 km od východního pobřeží Velké Británie pro
SMart Wind.
Celá
větrná farma Hornsea
bude mít po dokončení všech čtyřech stupňů elektrický výkon
1 200 + 1 400 + 2 900 + 2 600 = 8 100 MW. Instalace
harmonického
filtru je vidět ze satelitu.
Celkem
jsem se podílel na více než 500 projektech v 15 zemích. Moje
flotila obnovitelných zdrojů velikosti od asi 15 kW do 8 100 MW
čítá dnes již více než 10 000 MW instalovaného výkonu, což
je zhruba instalovaný výkon všech generátorů v ČR.
Vyprojektoval jsem a částečně i dodal například i připojení v
té době největšího britského soláru Owl’s
Hatch (2015) o výkonu 49.9 MW.
Podílel
jsem na projektech i
několika
dalších
velkých větrných farem, jak
postavených na pevnině (onshore) tak i v moři (offshore), jako
Fullabrook
(2011
– kompletní projekt elektrické části), 66 MW,
Ormonde,
(2014),
150 MW, Pen
y Cymoedd
(2016),
288
MW, Dudgeon
(2017),
402
MW,
Burbo
Bank
(2017), 384 MW, Race
Bank
(2018), 573 MW, Galloper
(2018),
353
MW, Beatrice
(2019),
588
MW, Nysäter
(2022),
475,5
MW. Některé
z těchto
projektů jsou v provozu již více než deset let. Nyní
pracuji na dalších podobných projektech v rozsahu několika stovek
MW.
Pracoval
jsem i na projektech HVDC (vysokonapětové stejnosměrné vedení),
jako např. Nemo
Link
(2019), 1 000 MW, mezi Británií a Belgií. Pracoval jsem na
počátečních stádiích projektu výstavby jaderného reaktoru v
Hinkley
Point C
(předp. 2030), 3 200 MW, ve Velké Británii. Pracoval jsem i na
analýze a technický opatřeních pro zmírnění jaderného
zamoření závodu na přepracování vyhořelého jaderného paliva
v Sellafield
ve Velké Británii. Jen v tomto komplexu jaderných závodů došlo
mezi léty 1950 až 2000 k celkem 21 jaderným nehodám stupně 3-5
mezinárodní stupnice, kde stupeň 7 je hodnocen jako výbuch
Černobylu. Radioaktivní
splašky ze všech těchto závodů stále v určité míře (prý
jen 3 m3 denně!) tečou do moře mezi Británií a
Irskem. Spolupracoval jsem i na recenzi studie
radioaktivního zamoření Irského
moře. Fujtajbl 1!
Dalším
velmi zajímavým projektem byla rozsáhlá nabídka ESB na propojení
všech přenosových a distribučních společností v USA do jedné
sítě. To se jak známo dodnes nestalo a v USA je dnes asi 66
rozvodných společností, které jsou někdy propojeny, ale většinou
izolovány do různě velkých lokálních sítí. North
American Power Grid je popsán na Wikipedii a zahrnuje i Kanadu.
Mám
tedy na české poměry velmi rozsáhlé mezinárodní zkušenosti a
to jak z výroby, tak z přenosu, distribuce, ale i využití
elektrické energie. Mám zkušenosti z nekonečné výstavby
jaderných reaktorů a s permanentního navyšování nákladů na
jejich výstavbu. Mám zkušenosti z boje s rozsáhlým jaderným
zamořením. Mohu tedy nezaujatě vyhledávat rizika v energetice (a
to i v jaderné) a navrhovat jejich řešení. Tím se úspěšně
živím cca posledních 30 let. Z této pozice tedy popíši hlavní
rizika spojená s projektem dostavby jaderných reaktorů v ČR.
1. Riziko jaderné katastrofy
Česká veřejnost je po léta přesvědčována, že rizika
provozu jaderných reaktorů jsou velmi malá. Velmi často o tom
mluví paní Dana
Drábová, která je jistě expertem na jadernou reakci samotnou
a pak na jaderné znečištění. Párkrát se o těchto haváriích
fundovaně vyjádřila, ale ve většině případů spíše
spolupracuje s českou vládou na vytvoření dokonalého obrazu
zázračné, velmi stabilní a neškodné jaderné energetiky, která
nám zajistí absolutní blaho. Paní Drábová zřejmě ne tak
úplně rozumí tepelné a elektrické části jaderných elektráren,
jejich elektrickým připojením do sítě a podobně. Vyplývá to z
povahy jejího vzdělání. Je jaderným fyzikem a nikoliv
inženýrem.
Jak vyplyne z mého následujícího popisu je riziko jaderné
havárie u jakéhokoliv reaktoru nemalé. Jaderný reaktor je velmi
složité technické zařízení, které může mít a má poruchy,
jako každé jiné technické zařízení. Velmi důležitým
bezpečnostním faktorem jsou také možné chyby obsluhy reaktoru.
Jaderných havárií, incidentů a kontaminací okolního prostředí
se již událo po celém světě velké množství. Jak ukáži
níže, tak některé z nich jsou dlouhodobé. Jednu z nich máme i
doma, v bývalém Československu.
Seznamy jaderných havárií nejdete například zde
a zde.
Byly jich již stovky. Seznam nejvíce radioaktivních míst na světě
najdete zde.
Porovnání radioaktivity v Baltu a v Irském moři naleznete zde.
Prohlášení Irska o zamoření Irského moře naleznete zde.
Vlády o tom nerady hovoří a ještě méně rády o tom informují
veřejnost. Sellafield je noční můrou vztahů mezi Británií a
Irskem. Irsko se o tom opakovaně s Británií
soudilo.
Soud sice prohrálo, ale to znečištění pokračuje a obě strany
vedou spory i nadále. Poslední nehoda je popsána zde.
1.1 Havárie v jaderné elektrárně Jaslovské Bohunice
Alespoň krátce se zmíním o dvou haváriích v první
československé jaderné elektrárně A1
Jaslovské
Bohunice. Tyto havárie se odehrály dne 5. ledna 1976 a dne 22.
února 1977. Čtenáři si o tom mohou přečíst více zde,
zde
a zde.
Velmi detailní video popisující celou situaci je k dispozici zde.
Všechny Československé, České a Slovenské vlády dodnes tají
následky několika jaderných havárií v Jaslovských Bohunicích a
dokonce opakované, řízené vypouštění jaderných splašků do
místního potoka z této, v té době chlouby, československého
těžkého průmyslu pro výstavbu jaderných elektráren, který v
podstatě z velké části existuje dodnes.
Příčinou obou havárií, jak je vidět z předchozích článků,
byla chyba lidské obsluhy, kdy v té druhé deset deka zapomenutého
silikagelu způsobilo výbuch jednoho z palivových článků,
následné roztavení části paliva a smrt dvou pracovníků
elektrárny. Ta byla odstavena z provozu ihned po té a je
dekontaminována v tajném režimu, dnes již ve Slovenské
republice, po desítky let bez jakýchkoliv informací poskytnutých
vládou jak Československou tak i následně oběma vládami, jak
Českou, tak i Slovenskou, bez jakýchkoliv informací o jaderném
znečištění obou zemí. Fujtajbl 2!
1.2 Havárie v jaderné elektrárně Černobyl
V 26. dubna 1986 došlo k výbuchu 4. bloku jaderné elektrárny
Černobyl.
Uvedu překlad do češtiny ze zdroje zde
(Světová jaderná asociace).
Reaktor 4. bloku měl být odstaven z důvodu běžné údržby
dne 25. dubna 1986. Bylo rozhodnuto využít této odstávky ke
zjištění, zda v případě ztráty výkonu stanice může
zpomalovaná turbína poskytnout dostatek elektrické energie pro
provoz oběhových čerpadel chladicí vody jádra reaktoru, dokud
nebude zprovozněn nouzový zdroj nafty. Cílem tohoto testu bylo
zjistit, zda lze i nadále zajistit chlazení aktivní zóny v
případě výpadku výkonu. (Adekvátní cirkulace chladicí
kapaliny po dokončení zkoušky byla zajištěna zajištěním
napájení čtyř z osmi čerpadel z obslužné energie stanice,
další čtyři čerpadla byla napájena z jednotky.)
Tento typ testu byl proveden v předchozím roce, ale výkon
dodávaný z dobíhající turbíny klesal příliš rychle, takže
bylo rozhodnuto opakovat test s použitím nových regulátorů
napětí, které byly vyvinuty. Bohužel tento test, který se měl
týkat v podstatě nejaderné části elektrárny, byl proveden bez
řádné výměny informací a koordinace mezi týmem odpovědným za
test a personálem odpovědným za bezpečnost jaderného reaktoru.
Do zkušebního programu byla proto zahrnuta neadekvátní
bezpečnostní opatření a provozní personál nebyl upozorněn na
jaderné bezpečnostní důsledky elektrického testu a jeho
potenciální nebezpečí.
Plánovaný program počítal s odstavením systému havarijního
chlazení aktivní zóny reaktoru (ECCS), který zajišťuje vodu pro
chlazení aktivní zóny v případě nouze. Následné události to
sice příliš neovlivnilo, ale vyloučení tohoto systému po celou
dobu trvání testu odráželo laxní přístup k implementaci
bezpečnostních postupů.
Jak odstávka pokračovala, reaktor pracoval na přibližně
poloviční výkon, když dispečer elektrické zátěže odmítl
povolit další odstavení, protože energie byla potřebná pro síť.
V souladu s plánovaným zkušebním programem bylo asi o hodinu
později ECCS vypnuto, zatímco reaktor pokračoval v provozu na
poloviční výkon. Až kolem 23:00 dne 25. dubna správce sítě
souhlasil s dalším snížením výkonu.
Pro tento test měl
být reaktor před odstavením stabilizován na cca 700-1000 MWt, ale
možná kvůli provozní chybě výkon klesl na cca 30 Mwt v 00:28
dne 26. dubna. Snahy o zvýšení výkonu na úroveň původně
plánovanou pro test byly zmařeny kombinací otravy xenonem,
sníženého objemu chladicí kapaliny a chlazení grafitu. Mnoho
řídicích tyčí bylo staženo, aby se kompenzovaly tyto vlivy, což
vedlo k porušení limitu minimální provozní reaktivity (ORM, viz
část Pozitivní koeficient pórovitosti na informační stránce o
reaktorech RBMK) do 01:00 – ačkoli to operátoři možná
nevěděli.
V 01:03 byl reaktor
stabilizován na cca 200 MWt a bylo rozhodnuto, že test bude
proveden na tomto výkonu. Výpočty provedené po nehodě ukázaly,
že ORM v 01:22:30 se rovnala osmi tyčím ručního ovládání.
Minimální přípustná ORM stanovená v provozních předpisech
byla 15 tyčí. Test byl zahájen v 01:23:04; uzavírací ventily
turbíny byly uzavřeny a čtyři čerpadla poháněná zpomalující
se turbínou začala dojíždět. Pomalejší průtok, spolu se
vstupem mírně teplejší napájecí vody do AR, mohl způsobit var
(tvorbu bublin) na dně AR. To spolu s vyhořením xenonu mohlo mít
za následek rychlé zvýšení výkonu. Alternativní názor je, že
výchylka výkonu byla spuštěna zasunutím řídicí tyče po
stisknutí tlačítka odstavení (v 01:23:40).
V 01:23:43 se
rozsvítily signály nouzového ochranného systému rychlosti
vychýlení výkonu a výkon přesáhl 530 MWt a nadále rostl.
Palivové články praskly, což vedlo ke zvýšené tvorbě páry,
což zase dále zvýšilo výkon v důsledku velkého kladného
koeficientu dutin. Poškození i tří nebo čtyř palivových
souborů by stačilo ke zničení reaktoru. Prasknutí několika
palivových kanálů zvýšilo tlak v reaktoru do té míry, že se
oddělila nosná deska 1000 t reaktoru a následně vzpříčila
regulační tyče, které byly v té době pouze v polovině. Když
začaly praskat kanálové trubky, došlo k hromadnému vývinu páry
v důsledku odtlakování chladicího okruhu reaktoru. Poznámka v
provozním deníku hlavního inženýra řízení reaktoru zní:
"01:24: Silné otřesy; tyče RCPS se přestaly pohybovat dříve,
než dosáhly spodních koncových spínačů; vypínač spojkového
mechanismu je vypnutý."
Byly hlášeny dvě
exploze, první byla první exploze páry, po dvou nebo třech
sekundách následovala druhá exploze, pravděpodobně z nahromadění
vodíku v důsledku reakcí zirkonia a páry. Palivo, moderátor a
konstrukční materiály byly vyvrženy, což vyvolalo řadu požárů,
a zničené jádro bylo vystaveno atmosféře. Jeden pracovník,
jehož tělo se nikdy nenašlo, byl zabit při explozích a druhý
pracovník zemřel v nemocnici o několik hodin později na následky
zranění při explozích.
Některá média
hlásila seismický původ nehody, ale vědecká důvěryhodnost
dokumentu, který stál u původu této fámy, byla zavržena.
Důsledky
Oblak kouře,
radioaktivní štěpné produkty a trosky z aktivní zóny a budovy
stoupaly do výšky asi 1 km do vzduchu. Těžší úlomky v oblacích
byly uloženy v blízkosti místa, ale lehčí složky, včetně
štěpných produktů a prakticky veškerý inventář vzácných
plynů, byly převládajícím větrem odváty na severozápad od
elektrárny. Fujtajbl 3!
Požáry začaly v
tom, co zbylo z budovy bloku 4, což způsobilo vznik oblaků páry a
prachu, a požáry také vypukly na přilehlé střeše turbínové
haly (na její konstrukci byl použit bitumen, hořlavý materiál).
První skupina 14 hasičů dorazila na místo nehody v 01:28. Bylo
potřeba více než 100 hasičů z místa a přivolaných z Pripjati
a právě tato skupina byla vystavena nejvyšší radiaci. Posily
byly přistavovány zhruba do 04:00, kdy bylo k dispozici 250 hasičů
a 69 hasičů se účastnilo protipožární činnosti. Zpráva
INSAG-1 uvádí: "Požáry střech bloků 3 a 4 byly
lokalizovány v 02:10 a 02:20 a požár byl uhašen v 05:00." V
tuto dobu byl odstaven 3. blok, který pokračoval v provozu, 1. a 2.
blok ráno 27. dubna.
INSAG-1 pokračuje:
„Hlavními úkoly bylo zabránit rozšíření požáru na blok 3,
lokalizovat požár na střeše společné strojovny bloků 3 a 4,
ochránit nepoškozené části bloku 4 (kontrolní místnost, uvnitř
strojovny, hlavní prostory oběhových čerpadel, kabelové žlaby)
a ochránit hořlavé materiály skladované na místě, naftu a
chemické plyny.
"Hasiči
byli povoláni k uhašení hořících vyvržených grafitových
bloků a segmentů. Základními používanými technikami byly
úspěšné
izolace a hašení grafitových bloků vodou. Voda se používala k
hašení požárů na střechách, kabelovnách a na jiných
površích, k hašení požárů na grafitu a dalších materiálech
a konstrukčních materiálech, jako jsou naftové, hořlavé úlomky,
byly aplikovány hlavně v místnostech obsahujících naftu,
hořlavou hmotu, chemikálie, kabely atd."
Zpočátku byly
pokusy zavést vodu do aktivní zóny reaktoru neúspěšné. Voda
přiváděná nouzovými napájecími čerpadly vstřikovaná
rychlostí 200-300 tun za hodinu šla do dalších částí
poškozeného primárního okruhu. Když se zjistilo, že tato voda
teče směrem k blokům 1 a 2, vstřikování vody bylo po půl dni
zastaveno. Pára a bílý kouř z reaktorového vrtu byly pozorovány
první den havárie, ale druhý den zde již žádná pára nebyla.
Dne 28. dubna byla
zahájena rozsáhlá operace pro zvládání nehod. To zahrnovalo
svržení velkého množství různých materiálů, z nichž každý
byl navržen tak, aby bojoval proti jiné vlastnosti ohně a
radioaktivního úniku. První opatření přijatá k potlačení
požáru a úniků radionuklidů spočívala v nasypání sloučenin
absorbujících neutrony a materiálu proti hoření do kráteru,
který byl důsledkem zničení reaktoru. Celkové množství
materiálů nasypaných do reaktoru bylo asi 5000 t včetně asi 40
tun karbidu boru, 2400 t olova, 1800 t písku a jílu a 800 t
dolomitu. Bylo provedeno asi 1800 letů helikoptér, aby na reaktor
vysypaly materiály.
Během prvních letů
zůstal vrtulník stát nad reaktorem při vysypávání materiálů.
Vzhledem k tomu, že dávkové příkony obdržené piloty vrtulníků
během této procedury byly příliš vysoké, bylo rozhodnuto, že
materiály by měly být vysypány, zatímco vrtulníky cestují nad
reaktorem. Tento postup způsobil další destrukci stojících
konstrukcí a šíření kontaminace. Karbid boru byl vysypán ve
velkém množství z vrtulníků, aby fungoval jako pohlcovač
neutronů a zabránil jakékoli obnovené řetězové reakci. Dolomit
byl také přidán, aby fungoval jako chladič a zdroj oxidu
uhličitého k uhašení ohně. Olovo bylo zahrnuto jako absorbér
záření, stejně jako písek a jíl, o kterých se doufalo, že
zabrání uvolňování částic. I když se později zjistilo, že
mnoho z těchto sloučenin nebylo ve skutečnosti shozeno na cíl,
mohly působit jako tepelné izolátory a urychlit zvýšení teploty
poškozeného jádra, což o týden později způsobilo další
uvolnění radionuklidů.
Do 5. května byl
instalován systém, který přivádí chladný dusík do prostoru
reaktoru, zajišťuje chlazení a chrání před kyslíkem. Do 6.
května teplota jádra klesla a došlo k prudkému snížení
rychlosti uvolňování radionuklidů. Kromě toho začaly práce na
masivní železobetonové desce se zabudovaným chladicím systémem
pod reaktorem. Jednalo se o hloubení tunelu zespodu bloku 3. Na
tomto tunelu, který byl dokončen za 15 dní a umožnil instalaci
betonové desky, pracovalo asi 400 lidí. Tato deska by v případě
potřeby nesloužila pouze k chlazení aktivní zóny, ale také by
fungovala jako bariéra zabraňující pronikání roztaveného
radioaktivního materiálu do podzemní vody.
Kromě dvou
pracovníků, kteří zemřeli při výbuchu v den neštěstí,
zemřelo do konce července na akutní otravu zářením v důsledku
havárie šest hasičů a dalších 22 zaměstnanců elektrárny
(včetně jedné osoby, která byla na místě služebně).
Zasažení
tehdejšího Československa je radioaktivními zplodinami je popsáno
zde,
zde
a zde.
Nikdy jsem neviděl tak podrobný model
zamoření ČR jako zde.
Dole na grafu běží čas. Podívejte se,
jak vypadalo
Československo
1. května 1986. Podívejte se, jak
vypadalo Brno 30. dubna večer a 1. května ráno.
Hodně nás starších
na tom prvomájovém
průvodu bylo. Já jsem na na něm byl také. Fujtajbl
4!
1.3
Moje vlastní
zdravotní problémy
Již si přesně nepamatuji, co jsem v
době výbuchu dělal a kde jsem se nacházel. Nicméně si dobře
pamatuji, že 1. května 1986 jsem byl na prvomájovém průvodu v
Brně jako tisíce ostatních „poslušných“ zaměstnanců. Cca 1
rok po havárii se mi objevil otok na krku. Navštívil jsem lékaře
a byly mi diagnostikovány dva malé nádory na obou stranách štítné
žlázy. Krátce na to jsem byl operován. Byla mi odstraněna jedna
celé štítná žláza a z druhé asi 1/3.
Za několik let po té, mi při
pooperační kontrole byla diagnostikována recidiva ve zbytku štítné
žlázy. Byl jsem operován po druhé a byl mi odstraněn celé
zbytek druhé štítné žlázy. Jsem tak na pilulkách do konce
života. Zajisté pochopíte, že mám další závažný důvod
jakékoliv další pokusy o budování jaderných elektráren
důkladně prověřit.
Nikdy jsem nebyl kontaktován vládou
ČR, aby se mi omluvila za to, že její předchůdkyně nás nechala
chodit po venku, pít mléko a konzumovat čerstvou zeleninu v době
ďábelského radioaktivního zamoření. Nikdy jsem nedostal za
tento jaderný úraz žádnou kompenzaci. Kolik takových lidí v ČR
je? Žádné statistiky nejsou k dispozici.
1.4 Havárie v jaderné elektrárně
Fukušima Daiichi
11. března 2011 došlo k jaderné
havárii v elektrárně Fukušima
Daiichi. Uvedu překlad
do češtiny ze zdroje zde
(Světová jaderná asociace).
> Po velkém zemětřesení vyřadila
15metrová vlna tsunami napájení a chlazení tří reaktorů
Fukušima Daiichi a způsobila jadernou havárii, která začala 11.
března 2011. Všechna tři jádra se během prvních tří dnů z
velké části roztavila.
> Nehoda byla ohodnocena stupněm 7
na Mezinárodní stupnici jaderných a radiologických událostí
kvůli vysokým radioaktivním únikům během 4. až 6. dne, nakonec
celkem asi 940 PBq (I-131 ekv.).
> Všechny čtyři reaktory Fukušima
Daiichi byly kvůli poškození při havárii odepsány – 2719 MWe
netto.
> Po dvou týdnech byly tři
reaktory (bloky 1-3) stabilní s doplňováním vody a do července
byly chlazeny recyklovanou vodou z nové úpravny. Oficiální
„podmínka studeného odstavení“ byla oznámena v polovině
prosince.
> Základním průběžným úkolem
bylo kromě chlazení zabránit úniku radioaktivních materiálů,
zejména v kontaminované vodě uniklé ze tří bloků. Tento úkol
se stal aktuálním v srpnu 2013.
> Nedošlo k žádnému úmrtí ani
případům nemoci z ozáření v důsledku jaderné havárie, ale
více než 100 000 lidí bylo evakuováno ze svých domovů jako
preventivní opatření. Vládní nervozita zdržela návrat mnoha z
nich.
> Oficiální údaje ukazují, že
mezi evakuovanými z prefektury Fukušima zemřelo v důsledku
katastrofy 2313 lidí. A to navíc k přibližně 19 500 úmrtím
souvisejícím s katastrofou při zemětřesení a tsunami.
Velké zemětřesení ve východním
Japonsku o síle 9,0 Richterovy mezinárodní stupnice ve 14:46 v
pátek 11. března 2011 způsobilo v regionu značné škody a velká
vlna tsunami, kterou vytvořila, způsobila mnohem více. Zemětřesení
bylo soustředěno 130 km od pobřeží města Sendai v prefektuře
Miyagi na východním pobřeží ostrova Honšú (hlavní část
Japonska) a bylo vzácným a komplexním dvojitým zemětřesením,
které trvalo asi 3 minuty. Oblast mořského dna rozprostírající
se 650 km od severu k jihu se pohybovala typicky o 10-20 metrů
horizontálně. Japonsko se posunulo o pár metrů na východ a tamní
pobřeží pokleslo o půl metru. Tsunami zaplavilo asi 560 km2
a mělo za následek asi 19 500 lidských obětí a velké škody na
pobřežních přístavech a městech, přičemž více než milion
budov bylo zničeno nebo se částečně zřítilo.
V té době fungovalo jedenáct reaktorů
ve čtyřech jaderných elektrárnách v regionu a všechny se
automaticky vypnuly, když zemětřesení začalo. Následná
kontrola neprokázala žádné významné škody způsobené
zemětřesením. Provozní bloky, které byly odstaveny, byly
Fukušima Daiichi 1, 2, 3 společnosti Tokyo Electric Power Company
(Tepco) a 1, 2, 3, 4 Fukušima Daini, Tohoku Onagawa 1, 2, 3 a Tokai
společnosti Japco, celkem 9377 MWe čistého energetického výkonu.
Jednotky 4, 5 a 6 Fukušima Daiichi v té době nebyly v provozu, ale
byly postiženy. Hlavní problém se zpočátku soustředil na
Fukušima Daiichi 1-3. Čtvrtý blok se stal problémem až pátý
den po zemětřesení.
Reaktory se ukázaly být seismicky
odolné, ale zranitelné vůči tsunami. Energie ze sítě nebo
záložních generátorů byla k dispozici pro provoz chladicích
čerpadel systému odvodu zbytkového tepla (RHR) u osmi z jedenácti
bloků a přes některé problémy dosáhly „studeného odstavení“
během přibližně čtyř dnů. Další tři, ve Fukušimě Daiichi,
ztratily napájení v 15:42, téměř hodinu po zemětřesení, kdy
celou lokalitu zaplavila 15metrová vlna tsunami. To deaktivovalo 12
ze 13 záložních generátorů na místě a také výměníky tepla
pro odvádění odpadního tepla z reaktoru a rozpadového tepla do
moře. Tři bloky ztratily schopnost udržovat správné funkce
chlazení reaktoru a cirkulace vody. Deaktivován byl i elektrický
rozvaděč. Poté se mnoho týdnů soustředěné práce soustředilo
na obnovení odvodu tepla z reaktorů a řešení přehřátých
nádrží s vyhořelým palivem. To provedly stovky zaměstnanců
Tepco a také někteří dodavatelé, podporovaní hasiči a
vojenským personálem. Někteří zaměstnanci společnosti Tepco
ztratili při tsunami domovy a dokonce i rodiny a zpočátku žili v
dočasném ubytování ve velkých potížích a nedostatku, s
určitým osobním rizikem. Při řešení této složité havarijní
situace nebylo možné přímo na místě použít kvůli
radioaktivní kontaminaci speciální zpevněné havarijní centrum.
Tři zaměstnanci Tepco v elektrárnách
Daiichi a Daini byli zabiti přímo zemětřesením a tsunami, ale
jaderná havárie si nevyžádala žádné přímé oběti.
Mezi stovkami následných otřesů bylo
7. dubna zaznamenáno zemětřesení o síle 7,1 Richterovy
mezinárodní stupnice, blíže k Fukušimě než to z 11. března,
ale bez dalšího poškození elektrárny. Dne 11. dubna zemětřesení
o síle 7,1 a 12. dubna o síle 6,3, obě s epicentrem ve
Fukušimě-Hamadori, nezpůsobily žádné další problémy.
Dvě elektrárny ve Fukušimě a
jejich umístění
Závody Daiichi (první) a Daini (druhý)
ve Fukušimě jsou umístěny asi 11 km od sebe na pobřeží, Daini
na jihu.
Zaznamenaná seismická data pro obě
elektrárny – asi 180 km od epicentra – ukazují, že 550 Gal
(0,56 g) bylo maximální zrychlení otřesů země pro Daiichi a 254
Gal bylo maximální pro Daini. Jednotky 2, 3 a 5 Daiichi překročily
svou návrhovou základnu maximálního zrychlení odezvy ve směru
východ-západ asi o 20 %. Záznam trval přes 130-150 sekund.
(Všechny jaderné elektrárny v Japonsku jsou postaveny na skále –
zrychlení otřesů země bylo maximálně kolem 2000 Gal v epicentru
několik kilometrů na sever, na sedimentech).
Původní návrhová výška tsunami
byla 3,1 m pro Daiichi na základě hodnocení tsunami v Chile v roce
1960, takže elektrárna byla postavena asi 10 metrů nad mořem s
čerpadly mořské vody 4 m nad mořem. Závod Daini byl postaven 13
metrů nad mořem. V roce 2002 byla projektová základna revidována
na 5,7 metru výše a čerpadla na mořskou vodu byla utěsněna. V
tomto případě byly výšky tsunami přicházející na břeh asi
15 metrů a turbínové haly Daiichi byly 5 metrů pod hladinou
vzedmuté mořské vody, a to dokud hladiny neopadly. Daini byl
zasažen méně. Maximální amplituda této tsunami byla 23 metrů v
místě původu, v epicentru, asi 180 km od Fukušimy.
V minulém století se v oblasti
vyskytlo osm tsunami s maximálními amplitudami na počátku nad 10
metrů (některé mnohem více), vznikly ze zemětřesení o síle
7,7 až 8,4 Richterovy mezinárodní stupnice, a to v průměru
jednou za 12 let. Ty v roce 1983 a v roce 1993 byly posledními,
které postihly Japonsko, s maximálními výškami na počátku 14,5
metru a 31 metrů, obě byly způsobeny zemětřesením o síle 7,7
Richterovy mezinárodní stupnice. Zemětřesení v červnu 1896 o
síle 8,3 stupně Richterovy škály vyvolalo v oblasti Tohoku vlnu
tsunami o výšce 38 metrů, která zabila více než 27 000 lidí.
Protiopatření proti tsunami přijatá
při navrhování a umístění Fukušimy Daiichi v 60. letech 20.
století byla považována za přijatelná ve vztahu k tehdejším
vědeckým poznatkům, s nízkými zaznamenanými náběhovými
výškami pro toto konkrétní pobřeží. Ale asi 18 let před
katastrofou v roce 2011 se objevily nové vědecké poznatky o
pravděpodobnosti velkého zemětřesení a následného velkého
tsunami o výšce asi 15,7 metru v lokalitě Daiichi. To však
nevedlo k žádným zásadním opatřením ze strany provozovatele
elektrárny, společnosti Tepco, ani vládních regulačních orgánů,
zejména Agentury pro jadernou a průmyslovou bezpečnost (NISA).
Diskuse probíhala, ale akce byla minimální. Protiopatření proti
tsunami mohla být také přezkoumána v souladu s pokyny Mezinárodní
agentury pro atomovou energii (MAAE), které vyžadovaly zohlednění
vysokých úrovní tsunami, ale NISA i nadále umožňovala
elektrárně ve Fukušimě provoz bez dostatečných protiopatření,
jako je přesunutí záložních generátorů do zvýšené polohy,
utěsnění spodní části budov a zálohování čerpadel mořské
vody, a to navzdory jasným varováním.
Zpráva výboru pro výzkum zemětřesení
japonské vlády o zemětřesení a tsunami u tichomořského pobřeží
severovýchodního Japonska v únoru 2011 měla být zveřejněna v
dubnu a mohla konečně přinést změny. Dokument obsahuje analýzu
zemětřesení o síle 8,3 stupně, o kterém je známo, že zasáhlo
region před více než 1140 lety a vyvolalo obrovské tsunami, které
zaplavily rozsáhlé oblasti prefektur Mijagi a Fukušima. Zpráva
dochází k závěru, že region by měl být upozorněn na riziko,
že podobná katastrofa znovu zasáhne. Zemětřesení z 11. března
mělo magnitudu 9,0 a zahrnovalo podstatné posunutí několika částí
mořského dna ve zdrojové oblasti 200 x 400 km. Vlny tsunami
zdevastovaly rozsáhlé oblasti prefektur Mijagi, Iwate a Fukušima.
(Viz také pozadí zemětřesení a
seismické ochrany pro jaderné elektrárny v Japonsku zde)
Události ve Fukušima Daiichi 1-3 a
4
Zdálo by se, že zemětřesení
neudělalo na reaktorech žádné vážné škody a provozní bloky
1-3 byly automaticky odstaveny v reakci na to, jak to vše bylo
navrženo. Zároveň však došlo v důsledku poškození
zemětřesením ke ztrátě všech šesti externích zdrojů
napájení, a tak byly spuštěny nouzové dieselové generátory
umístěné v suterénech budov turbín. Zpočátku bylo chlazení
udržováno prostřednictvím hlavního parního okruhu obcházejícího
turbínu a procházejícího kondenzátory.
O 41 minut později, v 15:42, zasáhla
první vlna tsunami, následovaná druhou o 8 minut později. Ty
ponořily a poškodily čerpadla mořské vody jak pro hlavní okruhy
kondenzátoru, tak pro pomocné chladicí okruhy, zejména chladicí
systém pro odvod zbytkového tepla (RHR). Potopily také dieselové
generátory a zaplavili elektrické rozvaděče a baterie, vše
umístěné v suterénech budov turbín (jeden dochovaný vzduchem
chlazený generátor obsluhoval bloky 5 a 6). Takže došlo k výpadku
stanice a reaktory byly izolovány od jejich konečného chladiče.
Tsunami také poškodila a zablokovala silnice, což znesnadnilo
venkovní přístupy.
To vše dostalo reaktory 1-3 do kritické
situace a vedlo úřady k nařízení a následnému prodloužení
evakuace, zatímco inženýři pracovali na obnovení napájení a
chlazení. 125 voltové stejnosměrné záložní baterie pro bloky 1
a 2 byly zaplaveny a selhaly, takže zůstaly bez přístrojového
vybavení, ovládání nebo osvětlení. Jednotka 3 měla baterie s
energií asi na 30 hodin.
V pátek 11. března v 19:03 byl
vyhlášen jaderný stav nouze a ve 20:50 vydala prefektura Fukušima
příkaz k evakuaci lidí v okruhu 2 km od elektrárny. Ve 21:23 to
premiér rozšířil na 3 km a 12. března v 5:44 na 10 km. Brzy poté
závod navštívil. Později v sobotu 12. března rozšířil
evakuační zónu na 20 km.
Uvnitř reaktorů Fukušima Daiichi
Reaktory Fukušima Daiichi byly varné
vodní reaktory GE (BWR) rané konstrukce (60. léta 20. století)
dodávané společnostmi GE, Toshiba a Hitachi, s tím, co je známé
jako kontainment Mark I. Reaktory 1-3 byly uvedeny do komerčního
provozu v letech 1971-75. Výkon reaktoru byl 460 MWe pro blok 1, 784
MWe pro bloky 2-5 a 1100 MWe pro blok 6.
Při výpadku napájení v 15:42, asi
hodinu po odstavení štěpných reakcí, aktivní zóny reaktorů
stále vyráběly asi 1,5 % svého nominálního tepelného výkonu z
rozpadu štěpného produktu – asi 22 MW v 1. bloku a 33 MW v 2. a
3. bloku. Bez odvodu tepla cirkulací do vnějšího výměníku to
produkovalo velké množství páry v tlakových nádobách reaktoru
(RPV) s aktivními zónami, která byla přes pojistné ventily
vypouštěna do suchého primárního kontainmentu (PCV). Později to
bylo doprovázeno vodíkem, produkovaným interakcí velmi horkého
zirkoniového pláště paliva s párou po poklesu hladiny vody.
Jak zde tento tlak začal stoupat, pára
byla směrována do tlumicí komory/mokré jímky pod reaktorem,
uvnitř kontainmentu, ale vnitřní teplota a tlak přesto poměrně
rychle stoupaly. Bylo zahájeno vstřikování vody pomocí různých
systémů zajišťujících toto a nakonec systém nouzového
chlazení aktivní zóny (ECCS). Během následujících tří dnů
tyto systémy postupně selhaly , takže od začátku soboty bylo
vstřikování vody do RPV prováděno pomocí požárních čerpadel,
ale to vyžadovalo, aby byly vnitřní tlaky zpočátku uvolněny
odvzdušněním do tlumicí komory/mokré studny. Vstřikování
mořské vody do bloku 1 začalo v 19:00 v sobotu 12, do bloku 3 v
neděli 13 a bloku 2 v pondělí 14. Vedení společnosti Tepco
ignorovalo pokyn premiéra zastavit vstřikování mořské vody do
bloku 1 a tento pokyn byl krátce po té stažen.
Uvnitř bloku 1 klesla hladina vody až
k horní části paliva asi tři hodiny po odstavení (asi v 18:00) a
ke spodní části paliva o 1,5 hodiny později (19:30). Teplota
exponovaného paliva stoupla na nějakých 2800°C, takže centrální
část se po několika hodinách začala tavit a do 16 hodin po
odstavení (7:00 v sobotu) většina roztaveného kovu odtekla do
vody na dně RPV. Poté teploty RPV trvale klesaly.
Jak tlak stoupal, byly provedeny pokusy
o odvětrání kontainmentu, byly zapojeny externí zdroje energie a
stlačeného vzduchu, což bylo úspěšné, asi ve 14:30 v sobotu,
když asi v 10:17 bylo zřejmě dosaženo určitého ručního
odvzdušnění. Odvětrání bylo navrženo tak, aby bylo vedeno přes
externí komín, ale při absenci energie se jeho velká část
zjevně vrátila zpět do servisního patra v horní části budovy
reaktoru, což představuje vážné selhání tohoto systému
(ačkoli další možností je únik ze suchého vrtu). Vypouštěná
pára, vzácné plyny a aerosoly byly doprovázeny vodíkem. V sobotu
12. v 15:36 došlo v servisním patře budovy nad kontainmentem
reaktoru 1. bloku k výbuchu vodíku, který po smíchání vodíku
se vzduchem a vznícení utrhl střechu a opláštění v horní
části budovy. (Oxidace zirkoniového povlaku při vysokých
teplotách v přítomnosti páry exotermicky produkuje vodík, což
zhoršuje problém rozpadového tepla paliva.)
V bloku 1 se předpokládalo, že
většina aktivní zóny – jako tlustá vrstva, složená z
roztaveného paliva a regulačních tyčí – se nachází ve dně
RPV, ale později se ukázalo, že většina prošlo dnem RPV a
erodovala asi 65 cm do betonu suché studny pod ním (který má
tloušťku 2,6 m). To snížilo intenzitu tepla a umožnilo hmotě
ztuhnout.
Velká část paliva v blocích 2 a 3 se
také zjevně do určité míry roztavila, ale v menší míře než
v 1. bloku, a to o den nebo dva později. V polovině května 2011 by
jádro 1. bloku ještě vyrábělo 1,8 MW tepla a bloky 2 a 3 asi 3,0
MW každý.
V polovině roku 2013 Úřad pro
jadernou regulaci (NRA) potvrdil, že samotné zemětřesení
nezpůsobilo žádné škody na bloku 1.
V bloku 2 selhalo vstřikování vody
pomocí parou poháněného záložního systému vstřikování vody
v pondělí 14. a trvalo asi šest hodin, než požární čerpadlo
začalo vstřikovat mořskou vodu do RPV. Před použitím požárního
čerpadla bylo nutné uvolnit tlak RPV přes mokrou šachtu, což
vyžadovalo energii a dusík, a proto to zpoždění. Mezitím
hladina vody v reaktoru po ztrátě záložního chlazení rychle
klesla, takže poškození aktivní zóny začalo kolem 20:00 a nyní
je zřejmé, že velká část paliva se poté roztavila a
pravděpodobně odtekla do vody na dně RPV asi 100 hodin po
odstavení. Reaktor byl odvzdušněn v neděli 13. a znovu v úterý
15. a mezitím byl otevřen přetlakový ventil v horní části
budovy, aby se zabránilo opakování výbuchu vodíku na bloku 1.
Brzy v úterý 15. se zdálo, že komora pro potlačení tlaku pod
skutečným reaktorem praskla, pravděpodobně kvůli výbuchu vodíku
tam, a tlak uvnitř suchého vrtu klesl. Následná prohlídka
tlumicí komory však interpretaci prasknutí nepotvrdila. Pozdější
analýza naznačila, že k úniku primárního kontainmentu došlo v
úterý 15. Většina radioaktivních úniků z lokality zřejmě
pocházela z bloku 2.
V bloku 3 selhal hlavní záložní
systém vstřikování vody v sobotu 12. hodiny kolem 11:00 a brzy v
neděli 13. hodiny také selhal vstřik vody pomocí vysokotlakého
systému a hladina vody dramaticky klesla. Tlak RPV byl snížen
odvzdušněním páry do mokré studny, což umožnilo vstřikování
mořské vody pomocí požárního čerpadla těsně před polednem.
Brzy v neděli bylo úspěšně provedeno odvzdušnění potlačovací
komory a kontainmentu. Nyní je zřejmé, že poškození aktivní
zóny začalo asi v 5:30 a mnoho nebo všechno palivo se roztavilo v
neděli 13. ráno a odteklo na dno RPV, přičemž část
pravděpodobně prošla dnem tlakové nádoby reaktoru na beton pod
ním.
V pondělí brzy ráno se opakovalo 14
odvětrání PCV, které bylo evidentně nasměrováno zpět do
servisního patra budovy, takže v 11:00 velmi velká exploze vodíku
zde nad kontainmentem reaktoru 3. bloku odnesla velkou část střechy
a stěn a zdemolovala horní část budovy. Tato exploze vytvořila
spoustu trosek a některé z nich, na zemi poblíž jednotky 3, byly
velmi radioaktivní.
Ve vypuštěném bloku 4 došlo v úterý
15. března kolem 6:00 k výbuchu, který zničil horní část
budovy a dále poškodil nástavbu 3. bloku. Zjevně to bylo z vodíku
vznikajícího v jednotce 3 a dosahujícího jednotky 4 zpětným
tokem ve sdílených kanálech, když byl odvětráván z jednotky 3.
Bloky 1-3: Voda byla vstřikována
do každého ze tří reaktorových bloků víceméně nepřetržitě
a při absenci normálního odvodu tepla prostřednictvím externího
tepelného výměníku se tato voda několik měsíců vyvařovala.
Ve vládní zprávě pro MAAE z června se odhadovalo, že do konce
května se asi 40 % vstřikované vody odpařilo a 60 % uniklo ze
dna. V červnu 2011 to znamenalo nárůst kontaminované vody na
místě o cca 500 m3 za den. V lednu 2013 bylo do každé RPV
přidáváno 4,5 až 5,5 m3/h prostřednictvím systémů
rozstřikování jádra a napájecí vody, tedy 370 m3 za den, a
teploty na dně RPV byly 19 °C v 1. bloku a 32 °C v 2. a 3. bloku,
mírně nad atmosférickým tlakem.
V úterý 15. února došlo k vrcholu
radioaktivního úniku, zřejmě většinou z bloku 2, ale přesný
zdroj zůstává nejistý. Kvůli těkavým a snadno unášeným
štěpným produktům, které jsou přenášeny s vodíkem a párou,
ventilace a exploze vodíku vypustily do atmosféry mnoho
radioaktivního materiálu, zejména jód a cesium. NISA v červnu
uvedla, že odhaduje, že v každé z jednotek bylo vyrobeno 800-1000
kg vodíku.
Do PCV všech tří reaktorů se vháněl
dusík, aby se odstranily obavy z dalších výbuchů vodíku, v
prosinci to bylo zahájeno i u tlakových nádob. U všech tří
bloků byly zprovozněny systémy regulace plynu, které odvádějí
a čistí plyn z PCV, aby se zabránilo úniku cesia.
V průběhu celého roku 2011 bylo
vstřikováním vody cirkulující přes novou úpravnu vody do RPV
dosaženo poměrně účinného chlazení a teploty na dně RPV byly
na konci října stabilní v rozmezí 60-76 °C a v polovině ledna
2012 27-54 °C. Tlaky RPV se pohybovaly v lednu od atmosférického
do mírně přetlakového (102 - 106 kPa) díky vstřikování vody a
dusíku.
Protože však částečně unikaly,
běžná definice „studeného odstavení“ neplatila a společnost
Tepco čekala, až dostane radioaktivní úniky pod kontrolu, než v
polovině prosince se souhlasem NISA vyhlásila „podmínku
studeného odstavení“. Tím, když to premiér oznámil, byla
formálně uzavřena „nehodová“ fáze všech událostí.
Napájení střídavým proudem z
externího zdroje bylo do všech bloků připojeno do 22. března. Do
25. března bylo obnoveno napájení přístrojového vybavení všech
bloků kromě 3. bloku. Úroveň radiace uvnitř elektrárny však
byla tak vysoká, že normální přístup byl nemožný až do
června.
Do března 2016 kleslo celkové
rozpadové teplo v blocích 1-3 u všech tří na 1 MW, asi 1 %
původní úrovně, což znamená, že vstřikování chladicí vody
– tehdy 100 m3/den – mohlo být přerušeno až na dva
dny.
Výsledky měření mionů na 2. bloku v
roce 2016 ukazují, že většina zbytků paliva v 2. bloku je na dně
nádoby reaktoru.
Tepco odepsalo čtyři reaktory
poškozené havárií a vyřazuje je z provozu.
Shrnutí:
Ve všech třech blocích došlo brzy k velkému natavení
paliva, i když palivo samo zůstalo
v v blocích v podstatě
obsaženo, kromě některých těkavých štěpných produktů, které
byly brzy odvětrávány nebo uvolněny z bloku 2 v polovině března,
a některých rozpustných, které unikaly s vodou, zejména z bloku
2, kde je kontainment evidentně porušen. Chlazení je zajištěno z
externích zdrojů, pomocí upravené recyklované vody, se stabilní
cestou odvodu tepla z vlastních reaktorů do externích chladičů.
Byl získán přístup do všech tří reaktorových budov, ale
dávkové příkony radioaktivity zůstávají
uvnitř vysoké. Společnost Tepco vyhlásila v polovině prosince
2011 (9 měsíců od začátku havárie –
pozn. překladatele) „podmínku studeného
odstavení“, když se radioaktivní úniky snížily na minimální
úroveň. Fujtajbl 5!
2. Poločasy rozpadu radionuklidů
Dále uvádím přehled nejdůležitějších radioaktivních zplodin
uvedený zde.
Radioaktivita
Radioaktivní úniky
se měří množstvím (radio)aktivity v materiálu a uvádějí se v bekerelech. Ať už je to ve vzduchu nebo usazené na zemi, může
vystavit lidi ionizujícímu záření a jeho účinky se měří v sievertech nebo typičtěji v miliSievertech (mSv). Vystavení
ionizujícímu záření může být také přímým zářením z
rostlin a samotných paliv, i když není uvolněno do životního
prostředí. To je nebezpečí pouze pro ty, kteří se nacházejí
na místě elektrárny, a hladina se se vzdáleností od
radioaktivního zdroje snižuje. Je to hlavní nebezpečí pro
pracovníky elektrárny, kteří nosí filmové odznaky, aby bylo
možné sledovat dávku radioaktivity, kterou dostali. Krátkodobá
dávka 1000 mSv (1 Sv) je na hranici akutního radiačního syndromu
(nemoci). Okamžitá dávka 100-250 mSv může mírně zvýšit
riziko pozdějšího rozvoje rakoviny, ale pokud se tato dávka
rozloží v čase, riziko jakéhokoli účinku je menší. Dne 17.
března NISA stanovila 250 mSv jako maximální povolenou dávku pro
pracovníky obnovující Fukušimu pod kontrolou zdravotníků. Na
konci října byla tato hladina pro nové pracovníky snížena na
100 mSv. Mezinárodní komise pro radiologickou ochranu (ICRP)
povoluje až 500 mSv pro pracovníky v nouzových záchranných
operacích.
Radioaktivita v
chladicí vodě protékající aktivní zónou je především
aktivační produkt dusík-16, vznikající záchytem neutronů z
kyslíku. Dusík N-16 má poločas rozpadu pouhých 7
sekund, ale během rozpadu produkuje vysokoenergetické gama záření.
(To je důvod, proč je během skutečného provozu omezen přístup
do turbínové haly BWR.) Často také dochází k úniku z
palivových článků štěpných produktů, včetně vzácných
plynů a jódu-131.
Pokud jde o úniky
do vzduchu a vody z Fukušimy, hlavním radionuklidem z mnoha druhů
štěpných produktů v palivu byl těkavý jód-131, který
má poločas rozpadu 8 dní. Jód-131 se rozkládá na inertní a
stabilní xenon-131. Jód je tělem rychle přijímán a hromadí se
ve štítné žláze. Tři měsíce po nehodě ve Fukušimě (po
zastavení jeho štěpení) I-131 prakticky vymizel jako problém.
Dalším
hlavním radionuklidem je cesium-137,
které má poločas rozpadu 30 let. Snadno se přenáší v oblacích
a když přistane, může nějakou dobu kontaminovat půdu. Je to
silný gama zářič ve svém rozpadu. Cesium
Cs-134
se také vytváří
a rozptyluje a má poločas rozpadu 2 roky. Cesium je rozpustné a
může být přijato do těla, ale nekoncentruje se v žádných
konkrétních orgánech a má biologický poločas asi 70 dní. Při
hodnocení významnosti úniků do atmosféry se číslo Cs-137
vynásobí 40 a přičte se k číslu I-131, čímž se získá údaj
„ekvivalent jódu-131“. Fujtajbl 6!
3. Neinformovanost nebo lži v
případě havárií
Z výše uvedeného je zřejmé, že
tradiční západní vlády, jako třeba japonská, v případě
Fukušimy, sice informovaly veřejnost, ale se značným zpožděním.
Japonská vláda provedla poněkud chaotickou evakuaci obyvatelstva
ze zasažené oblasti, nicméně zabránila tím masivnímu
zdravotnímu poškození obyvatelstva. Sledovala dávky ozáření
pracovníků na odstranění následků havárie. Snažila se je
měřit a nějakým způsobem limitovat.
Vlády směrem na východ na rozdíl od
toho obyvatelstvo neinformovaly vůbec nebo jen velmi omezeně a
dlouho po vzniku nehod.
Ruská vláda v případě Černobylu
sice provedla také evakuaci obyvatelstva, ale na likvidaci havárie
nahnala stovky lidí bez jakékoliv ochrany a bez ohledu na dávky
radiace, které dostali. Mnoho z nich po té zemřelo. Přesná čísla
se nikdy nedozvíme. Fujtajbl 7!
Husák a jeho kamarila nás nahnala do
prvomájového průvodu 1. května 1986 jen 4 dny po výbuchu
Černobylu, kdy celé území Československa, a mimo jiné i Brno,
bylo zasaženo radioaktivním mrakem nejvyšší intenzity. To jsme
samozřejmě nevěděli a ani nesměli vědět. Fujtajbl
8!
O jaderné havárii v Jaslovských
Bohunicích jsme se od Československé a později i České a
Slovenské vlády dozvěděli absolutní minimum. Fujtajbl
9!
Dále cituji z článku Roberta Břešťana
viz zde:
Strach z kontaminace potravin
radioaktivitou se znovu připomněl v souvislosti s havárií
v japonské Fukušimě. Tam do ovzduší uniklo vedle jodu 131
právě i cesium 137 a zvýšená radioaktivita byla
naměřena například ve špenátu, mléce i pitné vodě.
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je také
kontaminace vody či půdy z dlouhodobého hlediska mnohem
závažnější než obavy z radioaktivního mraku. »Opakovaná
konzumace konkrétních zasažených produktů zvyšuje zdravotní
riziko. Naopak radiace ve vzduchu je krátkodobá a jen do
chvíle, než poprvé zaprší,« nechal se slyšet mluvčí WHO
Gregory Hartl.
Mezinárodní agentura pro atomovou energii ovšem minulý
týden oznámila, že poslední údaje o úrovni kontaminace
vzorků zeleniny, ovoce, masa, mořských plodů a mléka v osmi
prefekturách u fukušimské elektrárny splňují požadavky na
zdravotní nezávadnost.
Například Alexej Jablokov,
ex-poradce Michaila Gorbačova, ale u takových slov nabádá ke
skepsi: »Když slyšíte, že z radiace nehrozí bezprostřední
nebezpečí, pak byste měli utíkat tak rychle a tak daleko, jak je
to jen možné.« Fujtajbl
10!
4. Většina vlád zlehčuje nebo
ignoruje jaderná rizika
Většina vlád bývalého tzv.
východního bloku má tendenci zlehčovat nebo dokonce ignorovat
jaderná rizika. Nejlepším dokladem toho je fakt, že první
reaktor v Dukovanech byl uveden do provozu v únoru 1985, výbuch v
Černobylu nastal koncem dubna 1986 a poslední, čtvrtý, blok v
Dukovanech byl uveden do provozu v červenci 1987. To by
pravděpodobně nebylo možné v žádné jiné zemi na světě, jen
v ČR. Lze to považovat za mistrovský výsledek permanentního
vymývání mozků obyvatelstva ČR, včetně té mé generace.
Fujtajbl 11!
Na rozdíl od toho celá řada západních
vlád tato rizika pečlivě prozkoumala, zvážila jejich dopad na
jimi spravovaná území a na jejich obyvatelstvo a v mnoha případech
pak rezolutně zastavila nejen všechny budoucí jaderné projekty,
ale nechala odstavit i téměř nové jaderné bloky krátce po
jejich uvedení do provozu. Dobrým příkladem tohoto
nekompromisního postupu je Německo. Jeho Federální úřad pro
bezpečnost nakládání s jadernými odpady zformuloval jednoznačný
postup pro odchod Německa od všech jaderných technologií – viz
zde.
Současná česká vláda nyní dále a
dlouhodobě vytváří obraz absolutně bezpečné jaderné
technologie bez jakýchkoliv rizik. To je lež. To máme své sousedy
Němce, kteří mají jednu z nejvyspělejších EU ekonomik,
považovat za hlupáky a ignorovat jejich závěry zformulované v té
zprávě? Podílely se na ní desítky předních osobností
německého průmyslu, výzkumných center, univerzit a dalších
odborných center. Pro Němce jsme zřejmě naopak jadernými
hazardéry, kteří, bohužel, sousedí s jejich zemí. Něco velmi
podobného si o nás asi myslí další naši přímí sousedé,
Rakušané. Ti také zastavili svou jadernou elektrárnu těsně před
uvedením do provozu. To jsou tedy také hlupáci? Nebo prostě jen
dospěli ke stejným závěrům jako Němci a prostě jadernou
energetiku vědomě odpískali?
Z mého pohledu člověka žijícího 25
let na západě musím souhlasit s těmito pohledy na ČR a na Čechy.
Malá ekonomika ovládaná malou skupinkou vyvolených, kteří se
dlouhodobě nějakou formou přisáli na státní rozpočet a
nedovolí slabému veřejnému mínění, aby je od toho sladkého
cecíku odehnalo, a to ani za cenu enormních rizik spojených s
projekty, které této úzké skupince vyvolených otevírají
nekonečné penězovody ze státního rozpočtu přímo do jejich
privátních kapes. Dnes se ovšem situace značně změnila a občané
ČR by měli procitnout ze svého staletého snění a začít se
tvrdě dožadovat své vlastní (jaderné a radiační) bezpečnosti.
5. Riziko teroristického útoku
Dalším velmi závažným rizikem,
které doposud nebylo nikdy a nikde v českém prostředí příliš
diskutováno, je riziko teroristického útoku na jaderné
elektrárny. Musíme si uvědomit, že stabilní západní systém
vytvořený po druhé světové válce byl do značné míry
rozvalen. Dnes si nejsme jisti prakticky ničím. Existuje ještě
vůbec NATO? Je naše území chráněno proti útoku zvenčí? Do
jaké míry?
Do jaké míry jsou chráněny proti
teroristickému útoku, jak z našeho území, tak z území cizích
států naše dvě jaderné elektrárny a jaderná úložiště,
které jsou nyní v provozu? Můžeme se zeptat ministrů stávající
vlády, kolik systémů včasné výstrahy před útoky na šest
jaderných reaktorů a tři jaderná úložiště, které máme, je
nyní v provozu? Kolik bojových letadel okamžitě vzlétne na
ochranu jaderných elektráren a těchto úložišť na základě
signálů jednoho z těchto systémů? Kolik protiraketových systémů
máme k dispozici a jaké množství nepřátelských raket jsou
schopny sestřelit? Máme jistotu že jedna neproletí a nezasáhne
byť jeden reaktor nebo jedno úložiště? Udělali jsem si někdy
alespoň hrubou představu, o tom co by se v tomto případě stalo?
Jak ochráníme každý z reaktorů a úložišť jaderného odpadu
proti jednomu pěšákovi s pancerfaustem, který by se někdy v noci
potichu přiblížil na dostřel k reaktoru? Uvažoval vůbec někdy
někdo o tomto riziku?
Máme na našem území devět
tikajících špinavých jaderných bomb. Výbuch kterékoliv z nich
by smetl naši republiku i s jejím obyvatelstvem z povrchu zemského.
To by byla jaderná havárie osmého stupně mezinárodní stupnice,
která se dosud nestala, ale samozřejmě se stát může. Mělo by
to samozřejmě katastrofální dopad i na všechny naše sousedy, na
celou EU i na celý svět. O výstavbu dalších podobných
tikajících jaderných bomb se vehementně snažíme. A to vše v
rozporu s názory našich sousedů. Nedivme se tedy, že v očích
našich prozíravějších sousedů jsme za hlupáky my. Fujtajbl
12!
6. Nulová informace o postiženích
v souvislosti s Černobylem
Všechny naše slovutné vlády se za 39
let od výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu nezmohly ani na to,
aby vydaly nějakou souhrnnou zprávu o dopadu toho výbuchu a
následného radiačního zamoření na naše území a na naše
obyvatelstvo. Kolik takových operativních odstranění štítné
žlázy, jako té mé, muselo být v ČR v důsledku Černobylu
provedeno? Kolik lidí od té doby zbytečně zemřelo na rakovinu,
protože to zamoření zde stále je? Poločas rozpadu cesia 137 je
30 let. Pořád je ho tedy v té půdě skoro polovina, jako pár dní
po výbuchu. Musíme si uvědomit, že za dalších 30 let ho tam
bude pořád ještě polovina z poloviny, tedy jedna čtvrtina a tak
dále každých třicet let. Na deset procent to klesne asi za sto
let od výbuchu. Je deset procent pořád hodně nebo málo?
České vlády ze za těch 39 let ani
nezmohly k tomu, aby se těm postiženým (štítné žlázy,
nádory, rakoviny, leukemie) a jejich rodinám nějakým způsobem
omluvily za tato zdravotní postižení a v mnoha případech i za
zbytečná úmrtí. Dalo se v tom udělat mnohem více. Ty následky
na obyvatelstvo mohly být v případě rychlé reakce vlád do
značné míry omezeny. To se bohužel nestalo.
Dále je to vše zametáno pod koberec.
Obyvatelstvo je dále zřejmě vystavováno dlouhodobé konzumaci
mírně radioaktivních potravin a mírně radioaktivní vody. Nikdo
nic neví a ani nechce vědět. Jen občas zapláčeme nad rakvemi
těch mladých, zemřelých na rakovinu.
Příslušní ministři mohou toto mé
tvrzení velmi jednoduše vyvrátit. Prosím zveřejněte zprávu,
jaké hodnoty obsahu cesia 137 jsou dnes ve 100 reprezentativních
vzorcích lesní a zemědělské půdy plošně rozmístěných po
celém území ČR a ve 100 vzorcích pitné vody z měst a obcí
podle počtu obyvatel tak, aby jeden vzorek byl odebrán ze zdroje
přibližně pro 100 tisíc obyvatel ČR. Pak se můžeme bavit dále.
Prosím nelhat a nepodvádět. Fujtajbl
13!
7. Omezené zdroje jaderného
paliva
Jaderné palivo do jaderných reaktorů
je strategický materiál, který dodává pouze velmi omezené
spektrum dodavatelů z velmi omezeného počtu zemí. Vzhledem k
dnešnímu rozvalení všech hodnot a vztahů vybudovaných po druhé
světové válce si nemůžeme být jisti, kdo jsou naši skuteční
přátelé a kdo jsou naši nepřátelé, i když třeba jen
potenciální. Tyto otázky si musíme klást v horizontu celé
předpokládané životnosti případně vybudovaných nový
jaderných reaktorů, tj. minimálně 50 let, ale spíše až 70 let
od jejich uvedení do provozu. Pokud tedy budeme jaderné reaktory
stavět dejme tomu 15 let, tak se ptáme, kdo bude naším přítelem
/ spojencem v roce 2110 a kdo ne.
Na základě jasné odpovědi na tuto
otázku si pak můžeme nyní, tedy v roce 2025, vybrat
potenciálního, pro nás bezpečného, dodavatele jaderného paliva
a podle toho uzpůsobit vývoj reaktoru. Ne každý výrobce je
schopen dodat palivo do všech typů reaktorů. Všichni chápeme, že
to nebude jednoduché. Spíše se to jeví jako nemožné. Fujtajbl
14!
8. Co s vyhořelým jaderným palivem
Máme v provozu dvě jaderné
elektrárny. Temelín a Dukovany. Vyhořelé jaderné palivo ukládáme
do jednoho meziskladu vyhořelého paliva v Temelíně a do dvou v
Dukovanech. Ten první v Dukovanech je od roku 2006 již plný - viz
zde.
Byl vybudován již nový, se stejnou kapacitou, a nyní se zaváží
do něj. Ta jeho kapacita je údajně na celý provoz elektrárny.
Nikde však není uvedeno, kdy vlastně skončí . Ten původní
mezisklad pokryl provoz Dukovan jen po dobu asi dvaceti let.
Mezisklad v Temelíně je již také zaplněn téměř z poloviny.
Budeme muset jeho kapacitu rychle navýšit o 100%. Nelíbí se to
sousednímu Rakousku - viz zde.
Co s tím dalším vyhořelým palivem?
Mluvíme o čtyřech blocích. Nevíme dosud ani jaký bude jejich
výkon. Nevíme kolik toho vyhořelého paliva tedy bude. Nevíme ani
kdy vybudujeme další kapacitu meziskladů jaderného paliva. Kolik
tisíc tun toho jaderného sajrajtu budeme tedy nakonec chladit a
„meziskladovat“ na věčné časy? Kolik supertoxického a
superradiokativního plutonia to tedy představuje?
Určitě víme jen jedno, a to, že jsme
za 40 let od zahájení provozu prvního jaderného bloku v
Dukovanech nedokázali zatím ani vybudovat konečné úložiště
radioaktivního odpadu z tohoto prvního reaktoru. To ještě asi
nějakou dobu potrvá. Nebude to zřejmě ani jednoduché, ani
rychlé, ani levné. Pěkný článek o radioaktivních odpadech je
zde.
Jak je napsáno zde,
tak vyhořelé palivo obsahuje sice jen asi 1% plutonia 239Pu,
jedná se však o množství v desítkách až stovkách kilogramů
za rok. Jak známo, plutonium 239Pu je nejen silně
radioaktivní, ale i extrémně toxické. Cituji z textu uvedeného
zde:
Plutonium je jako těžký kov
extrémně toxický, v praxi lze však u něho těžko rozlišit
škodlivé účinky způsobené radiací od škodlivých účinků
chemických; je často pokládáno za jednu z nejtoxičtějších
anorganických látek. Podle některých údajů mohou být už
mikrogramová množství tohoto prvku smrtelně jedovatá pro
člověka, pokud se dostanou do krevního oběhu.
K tomu se již nedá nic dodat. Opravdu
nám při těch tunách vyhořelého paliva nikde neunikne ani dvacet
mikrogramů plutonia nezbytných na zabití jednoho člověka alias
jeden kilogram nezbytný na vyhubení krajského města? Fujtajbl
15!
Jsme si jen jisti, že těch odhadem asi
3 000 tun vyhořelého paliva, alias na 30 tun plutonia, které
skladujeme nyní, by jen svou toxicitou dokázalo zabít asi 150
miliard lidí! O radiačním zamoření celého světa to platí
obdobně. Fujtajbl
16!
18437
Diskuse