Hlavní důvody, proč by měla být dostavba jaderných reaktorů v ČR okamžitě zastavena I

19. 4. 2025 / Oldřich Maděra

Po sametové revoluci jsem si založil svou společnost a asi od roku 1995 jsem začal projektovat pro energetiku zde v ČR. Stihl jsem udělat asi 50 projektů pro JME Brno, nyní součást EON. V roce 2001 jsem se odstěhoval i se svou rodinou do Irska. Pracoval jsem téměř osm let pro ESB International, což je dceřiná společnost irské státní rozvodné společnosti ESB. Pak jsem několik let projektoval a řídil projekty sám v několika zemích EU i mimo ni. Po té jsem bydlel šest let ve Velké Británii a pracoval zde jako konzultant pro desítky různých firem. Rok jsem pracoval pro URS, tři roky pro General Electric, rok pro Siemens a po té pro desítky jiných, menších, firem.

Mými koncovými zákazníky bylo celkem 26 přenosových a distribučních společností v 15 státech. Mohu jmenovat JME Brno, ČEZ, ESB a EirGrid v Irsku, UKPN, WPD, NPG, SSE, ENW, EPN a National Grid ve Velké Británii, Statkraft v Norsku, Vattenfall ve Švédsku a Dong / Oersted v Dánsku. Pracoval jsem i pro EON a RWE v Německu a pro několik dalších.

Vyprojektoval jsem a řídil stavby stovek rozvoden, přenosových sítí, kabelových tras a distribučních transformoven. Tyto zkušenosti jsem pak využil pro připojení desítek velkých obnovitelných zdrojů. Mým vůbec největším projektem byl návrh a realizace harmonického filtru pro první stupeň větrné farmy Hornsea 1 (2019) 1 200 MW v moři, asi 100 km od východního pobřeží Velké Británie pro SMart Wind.

Celá větrná farma Hornsea bude mít po dokončení všech čtyřech stupňů elektrický výkon 1 200 + 1 400 + 2 900 + 2 600 = 8 100 MW. Instalace harmonického filtru je vidět ze satelitu.

Celkem jsem se podílel na více než 500 projektech v 15 zemích. Moje flotila obnovitelných zdrojů velikosti od asi 15 kW do 8 100 MW čítá dnes již více než 10 000 MW instalovaného výkonu, což je zhruba instalovaný výkon všech generátorů v ČR. Vyprojektoval jsem a částečně i dodal například i připojení v té době největšího britského soláru Owl’s Hatch (2015) o výkonu 49.9 MW.

Podílel jsem na projektech i několika dalších velkých větrných farem, jak postavených na pevnině (onshore) tak i v moři (offshore), jako Fullabrook (2011 – kompletní projekt elektrické části), 66 MW, Ormonde, (2014), 150 MW, Pen y Cymoedd (2016), 288 MW, Dudgeon (2017), 402 MW, Burbo Bank (2017), 384 MW, Race Bank (2018), 573 MW, Galloper (2018), 353 MW, Beatrice (2019), 588 MW, Nysäter (2022), 475,5 MW. Některé z těchto projektů jsou v provozu již více než deset let. Nyní pracuji na dalších podobných projektech v rozsahu několika stovek MW.

Pracoval jsem i na projektech HVDC (vysokonapětové stejnosměrné vedení), jako např. Nemo Link (2019), 1 000 MW, mezi Británií a Belgií. Pracoval jsem na počátečních stádiích projektu výstavby jaderného reaktoru v Hinkley Point C (předp. 2030), 3 200 MW, ve Velké Británii. Pracoval jsem i na analýze a technický opatřeních pro zmírnění jaderného zamoření závodu na přepracování vyhořelého jaderného paliva v Sellafield ve Velké Británii. Jen v tomto komplexu jaderných závodů došlo mezi léty 1950 až 2000 k celkem 21 jaderným nehodám stupně 3-5 mezinárodní stupnice, kde stupeň 7 je hodnocen jako výbuch Černobylu. Radioaktivní splašky ze všech těchto závodů stále v určité míře (prý jen 3 m³ denně!) tečou do moře mezi Británií a Irskem. Spolupracoval jsem i na recenzi studie radioaktivního zamoření Irského moře. Fujtajbl 1!

Dalším velmi zajímavým projektem byla rozsáhlá nabídka ESB na propojení všech přenosových a distribučních společností v USA do jedné sítě. To se jak známo dodnes nestalo a v USA je dnes asi 66 rozvodných společností, které jsou někdy propojeny, ale většinou izolovány do různě velkých lokálních sítí. North American Power Grid je popsán na Wikipedii a zahrnuje i Kanadu.

Mám tedy na české poměry velmi rozsáhlé mezinárodní zkušenosti a to jak z výroby, tak z přenosu, distribuce, ale i využití elektrické energie. Mám zkušenosti z nekonečné výstavby jaderných reaktorů a s permanentního navyšování nákladů na jejich výstavbu. Mám zkušenosti z boje s rozsáhlým jaderným zamořením. Mohu tedy nezaujatě vyhledávat rizika v energetice (a to i v jaderné) a navrhovat jejich řešení. Tím se úspěšně živím cca posledních 30 let. Z této pozice tedy popíši hlavní rizika spojená s projektem dostavby jaderných reaktorů v ČR.

1. Riziko jaderné katastrofy

Česká veřejnost je po léta přesvědčována, že rizika provozu jaderných reaktorů jsou velmi malá. Velmi často o tom mluví paní Dana Drábová, která je jistě expertem na jadernou reakci samotnou a pak na jaderné znečištění. Párkrát se o těchto haváriích fundovaně vyjádřila, ale ve většině případů spíše spolupracuje s českou vládou na vytvoření dokonalého obrazu zázračné, velmi stabilní a neškodné jaderné energetiky, která nám zajistí absolutní blaho. Paní Drábová zřejmě ne tak úplně rozumí tepelné a elektrické části jaderných elektráren, jejich elektrickým připojením do sítě a podobně. Vyplývá to z povahy jejího vzdělání. Je jaderným fyzikem a nikoliv inženýrem.

Jak vyplyne z mého následujícího popisu je riziko jaderné havárie u jakéhokoliv reaktoru nemalé. Jaderný reaktor je velmi složité technické zařízení, které může mít a má poruchy, jako každé jiné technické zařízení. Velmi důležitým bezpečnostním faktorem jsou také možné chyby obsluhy reaktoru. Jaderných havárií, incidentů a kontaminací okolního prostředí se již událo po celém světě velké množství. Jak ukáži níže, tak některé z nich jsou dlouhodobé. Jednu z nich máme i doma, v bývalém Československu.

Seznamy jaderných havárií nejdete například zde a zde. Byly jich již stovky. Seznam nejvíce radioaktivních míst na světě najdete zde. Porovnání radioaktivity v Baltu a v Irském moři naleznete zde. Prohlášení Irska o zamoření Irského moře naleznete zde. Vlády o tom nerady hovoří a ještě méně rády o tom informují veřejnost. Sellafield je noční můrou vztahů mezi Británií a Irskem. Irsko se o tom opakovaně s Británií soudilo. Soud sice prohrálo, ale to znečištění pokračuje a obě strany vedou spory i nadále. Poslední nehoda je popsána zde.

1.1 Havárie v jaderné elektrárně Jaslovské Bohunice

Alespoň krátce se zmíním o dvou haváriích v první československé jaderné elektrárně A1 Jaslovské Bohunice. Tyto havárie se odehrály dne 5. ledna 1976 a dne 22. února 1977. Čtenáři si o tom mohou přečíst více zde, zde a zde. Velmi detailní video popisující celou situaci je k dispozici zde. Všechny Československé, České a Slovenské vlády dodnes tají následky několika jaderných havárií v Jaslovských Bohunicích a dokonce opakované, řízené vypouštění jaderných splašků do místního potoka z této, v té době chlouby, československého těžkého průmyslu pro výstavbu jaderných elektráren, který v podstatě z velké části existuje dodnes.

Příčinou obou havárií, jak je vidět z předchozích článků, byla chyba lidské obsluhy, kdy v té druhé deset deka zapomenutého silikagelu způsobilo výbuch jednoho z palivových článků, následné roztavení části paliva a smrt dvou pracovníků elektrárny. Ta byla odstavena z provozu ihned po té a je dekontaminována v tajném režimu, dnes již ve Slovenské republice, po desítky let bez jakýchkoliv informací poskytnutých vládou jak Československou tak i následně oběma vládami, jak Českou, tak i Slovenskou, bez jakýchkoliv informací o jaderném znečištění obou zemí. Fujtajbl 2!

1.2 Havárie v jaderné elektrárně Černobyl

V 26. dubna 1986 došlo k výbuchu 4. bloku jaderné elektrárny Černobyl. Uvedu překlad do češtiny ze zdroje zde (Světová jaderná asociace).

Reaktor 4. bloku měl být odstaven z důvodu běžné údržby dne 25. dubna 1986. Bylo rozhodnuto využít této odstávky ke zjištění, zda v případě ztráty výkonu stanice může zpomalovaná turbína poskytnout dostatek elektrické energie pro provoz oběhových čerpadel chladicí vody jádra reaktoru, dokud nebude zprovozněn nouzový zdroj nafty. Cílem tohoto testu bylo zjistit, zda lze i nadále zajistit chlazení aktivní zóny v případě výpadku výkonu. (Adekvátní cirkulace chladicí kapaliny po dokončení zkoušky byla zajištěna zajištěním napájení čtyř z osmi čerpadel z obslužné energie stanice, další čtyři čerpadla byla napájena z jednotky.)

Tento typ testu byl proveden v předchozím roce, ale výkon dodávaný z dobíhající turbíny klesal příliš rychle, takže bylo rozhodnuto opakovat test s použitím nových regulátorů napětí, které byly vyvinuty. Bohužel tento test, který se měl týkat v podstatě nejaderné části elektrárny, byl proveden bez řádné výměny informací a koordinace mezi týmem odpovědným za test a personálem odpovědným za bezpečnost jaderného reaktoru. Do zkušebního programu byla proto zahrnuta neadekvátní bezpečnostní opatření a provozní personál nebyl upozorněn na jaderné bezpečnostní důsledky elektrického testu a jeho potenciální nebezpečí.

Plánovaný program počítal s odstavením systému havarijního chlazení aktivní zóny reaktoru (ECCS), který zajišťuje vodu pro chlazení aktivní zóny v případě nouze. Následné události to sice příliš neovlivnilo, ale vyloučení tohoto systému po celou dobu trvání testu odráželo laxní přístup k implementaci bezpečnostních postupů.

Jak odstávka pokračovala, reaktor pracoval na přibližně poloviční výkon, když dispečer elektrické zátěže odmítl povolit další odstavení, protože energie byla potřebná pro síť. V souladu s plánovaným zkušebním programem bylo asi o hodinu později ECCS vypnuto, zatímco reaktor pokračoval v provozu na poloviční výkon. Až kolem 23:00 dne 25. dubna správce sítě souhlasil s dalším snížením výkonu.

Pro tento test měl být reaktor před odstavením stabilizován na cca 700-1000 MWt, ale možná kvůli provozní chybě výkon klesl na cca 30 Mwt v 00:28 dne 26. dubna. Snahy o zvýšení výkonu na úroveň původně plánovanou pro test byly zmařeny kombinací otravy xenonem, sníženého objemu chladicí kapaliny a chlazení grafitu. Mnoho řídicích tyčí bylo staženo, aby se kompenzovaly tyto vlivy, což vedlo k porušení limitu minimální provozní reaktivity (ORM, viz část Pozitivní koeficient pórovitosti na informační stránce o reaktorech RBMK) do 01:00 – ačkoli to operátoři možná nevěděli.

V 01:03 byl reaktor stabilizován na cca 200 MWt a bylo rozhodnuto, že test bude proveden na tomto výkonu. Výpočty provedené po nehodě ukázaly, že ORM v 01:22:30 se rovnala osmi tyčím ručního ovládání. Minimální přípustná ORM stanovená v provozních předpisech byla 15 tyčí. Test byl zahájen v 01:23:04; uzavírací ventily turbíny byly uzavřeny a čtyři čerpadla poháněná zpomalující se turbínou začala dojíždět. Pomalejší průtok, spolu se vstupem mírně teplejší napájecí vody do AR, mohl způsobit var (tvorbu bublin) na dně AR. To spolu s vyhořením xenonu mohlo mít za následek rychlé zvýšení výkonu. Alternativní názor je, že výchylka výkonu byla spuštěna zasunutím řídicí tyče po stisknutí tlačítka odstavení (v 01:23:40).

V 01:23:43 se rozsvítily signály nouzového ochranného systému rychlosti vychýlení výkonu a výkon přesáhl 530 MWt a nadále rostl. Palivové články praskly, což vedlo ke zvýšené tvorbě páry, což zase dále zvýšilo výkon v důsledku velkého kladného koeficientu dutin. Poškození i tří nebo čtyř palivových souborů by stačilo ke zničení reaktoru. Prasknutí několika palivových kanálů zvýšilo tlak v reaktoru do té míry, že se oddělila nosná deska 1000 t reaktoru a následně vzpříčila regulační tyče, které byly v té době pouze v polovině. Když začaly praskat kanálové trubky, došlo k hromadnému vývinu páry v důsledku odtlakování chladicího okruhu reaktoru. Poznámka v provozním deníku hlavního inženýra řízení reaktoru zní: "01:24: Silné otřesy; tyče RCPS se přestaly pohybovat dříve, než dosáhly spodních koncových spínačů; vypínač spojkového mechanismu je vypnutý."

Byly hlášeny dvě exploze, první byla první exploze páry, po dvou nebo třech sekundách následovala druhá exploze, pravděpodobně z nahromadění vodíku v důsledku reakcí zirkonia a páry. Palivo, moderátor a konstrukční materiály byly vyvrženy, což vyvolalo řadu požárů, a zničené jádro bylo vystaveno atmosféře. Jeden pracovník, jehož tělo se nikdy nenašlo, byl zabit při explozích a druhý pracovník zemřel v nemocnici o několik hodin později na následky zranění při explozích.

Některá média hlásila seismický původ nehody, ale vědecká důvěryhodnost dokumentu, který stál u původu této fámy, byla zavržena.

Důsledky

Oblak kouře, radioaktivní štěpné produkty a trosky z aktivní zóny a budovy stoupaly do výšky asi 1 km do vzduchu. Těžší úlomky v oblacích byly uloženy v blízkosti místa, ale lehčí složky, včetně štěpných produktů a prakticky veškerý inventář vzácných plynů, byly převládajícím větrem odváty na severozápad od elektrárny. Fujtajbl 3!

Požáry začaly v tom, co zbylo z budovy bloku 4, což způsobilo vznik oblaků páry a prachu, a požáry také vypukly na přilehlé střeše turbínové haly (na její konstrukci byl použit bitumen, hořlavý materiál). První skupina 14 hasičů dorazila na místo nehody v 01:28. Bylo potřeba více než 100 hasičů z místa a přivolaných z Pripjati a právě tato skupina byla vystavena nejvyšší radiaci. Posily byly přistavovány zhruba do 04:00, kdy bylo k dispozici 250 hasičů a 69 hasičů se účastnilo protipožární činnosti. Zpráva INSAG-1 uvádí: "Požáry střech bloků 3 a 4 byly lokalizovány v 02:10 a 02:20 a požár byl uhašen v 05:00." V tuto dobu byl odstaven 3. blok, který pokračoval v provozu, 1. a 2. blok ráno 27. dubna.

INSAG-1 pokračuje: „Hlavními úkoly bylo zabránit rozšíření požáru na blok 3, lokalizovat požár na střeše společné strojovny bloků 3 a 4, ochránit nepoškozené části bloku 4 (kontrolní místnost, uvnitř strojovny, hlavní prostory oběhových čerpadel, kabelové žlaby) a ochránit hořlavé materiály skladované na místě, naftu a chemické plyny.

"Hasiči byli povoláni k uhašení hořících vyvržených grafitových bloků a segmentů. Základními používanými technikami byly úspěšné izolace a hašení grafitových bloků vodou. Voda se používala k hašení požárů na střechách, kabelovnách a na jiných površích, k hašení požárů na grafitu a dalších materiálech a konstrukčních materiálech, jako jsou naftové, hořlavé úlomky, byly aplikovány hlavně v místnostech obsahujících naftu, hořlavou hmotu, chemikálie, kabely atd."

Zpočátku byly pokusy zavést vodu do aktivní zóny reaktoru neúspěšné. Voda přiváděná nouzovými napájecími čerpadly vstřikovaná rychlostí 200-300 tun za hodinu šla do dalších částí poškozeného primárního okruhu. Když se zjistilo, že tato voda teče směrem k blokům 1 a 2, vstřikování vody bylo po půl dni zastaveno. Pára a bílý kouř z reaktorového vrtu byly pozorovány první den havárie, ale druhý den zde již žádná pára nebyla.

Dne 28. dubna byla zahájena rozsáhlá operace pro zvládání nehod. To zahrnovalo svržení velkého množství různých materiálů, z nichž každý byl navržen tak, aby bojoval proti jiné vlastnosti ohně a radioaktivního úniku. První opatření přijatá k potlačení požáru a úniků radionuklidů spočívala v nasypání sloučenin absorbujících neutrony a materiálu proti hoření do kráteru, který byl důsledkem zničení reaktoru. Celkové množství materiálů nasypaných do reaktoru bylo asi 5000 t včetně asi 40 tun karbidu boru, 2400 t olova, 1800 t písku a jílu a 800 t dolomitu. Bylo provedeno asi 1800 letů helikoptér, aby na reaktor vysypaly materiály.

Během prvních letů zůstal vrtulník stát nad reaktorem při vysypávání materiálů. Vzhledem k tomu, že dávkové příkony obdržené piloty vrtulníků během této procedury byly příliš vysoké, bylo rozhodnuto, že materiály by měly být vysypány, zatímco vrtulníky cestují nad reaktorem. Tento postup způsobil další destrukci stojících konstrukcí a šíření kontaminace. Karbid boru byl vysypán ve velkém množství z vrtulníků, aby fungoval jako pohlcovač neutronů a zabránil jakékoli obnovené řetězové reakci. Dolomit byl také přidán, aby fungoval jako chladič a zdroj oxidu uhličitého k uhašení ohně. Olovo bylo zahrnuto jako absorbér záření, stejně jako písek a jíl, o kterých se doufalo, že zabrání uvolňování částic. I když se později zjistilo, že mnoho z těchto sloučenin nebylo ve skutečnosti shozeno na cíl, mohly působit jako tepelné izolátory a urychlit zvýšení teploty poškozeného jádra, což o týden později způsobilo další uvolnění radionuklidů.

Do 5. května byl instalován systém, který přivádí chladný dusík do prostoru reaktoru, zajišťuje chlazení a chrání před kyslíkem. Do 6. května teplota jádra klesla a došlo k prudkému snížení rychlosti uvolňování radionuklidů. Kromě toho začaly práce na masivní železobetonové desce se zabudovaným chladicím systémem pod reaktorem. Jednalo se o hloubení tunelu zespodu bloku 3. Na tomto tunelu, který byl dokončen za 15 dní a umožnil instalaci betonové desky, pracovalo asi 400 lidí. Tato deska by v případě potřeby nesloužila pouze k chlazení aktivní zóny, ale také by fungovala jako bariéra zabraňující pronikání roztaveného radioaktivního materiálu do podzemní vody.

Kromě dvou pracovníků, kteří zemřeli při výbuchu v den neštěstí, zemřelo do konce července na akutní otravu zářením v důsledku havárie šest hasičů a dalších 22 zaměstnanců elektrárny (včetně jedné osoby, která byla na místě služebně).

Zasažení tehdejšího Československa je radioaktivními zplodinami je popsáno zde, zde a zde. Nikdy jsem neviděl tak podrobný model zamoření ČR jako zde. Dole na grafu běží čas. Podívejte se, jak vypadalo Československo 1. května 1986. Podívejte se, jak vypadalo Brno 30. dubna večer a 1. května ráno. Hodně nás starších na tom prvomájovém průvodu bylo. Já jsem na na něm byl také. Fujtajbl 4!

1.3 Moje vlastní zdravotní problémy

Již si přesně nepamatuji, co jsem v době výbuchu dělal a kde jsem se nacházel. Nicméně si dobře pamatuji, že 1. května 1986 jsem byl na prvomájovém průvodu v Brně jako tisíce ostatních „poslušných“ zaměstnanců. Cca 1 rok po havárii se mi objevil otok na krku. Navštívil jsem lékaře a byly mi diagnostikovány dva malé nádory na obou stranách štítné žlázy. Krátce na to jsem byl operován. Byla mi odstraněna jedna celé štítná žláza a z druhé asi 1/3.

Za několik let po té, mi při pooperační kontrole byla diagnostikována recidiva ve zbytku štítné žlázy. Byl jsem operován po druhé a byl mi odstraněn celé zbytek druhé štítné žlázy. Jsem tak na pilulkách do konce života. Zajisté pochopíte, že mám další závažný důvod jakékoliv další pokusy o budování jaderných elektráren důkladně prověřit.

Nikdy jsem nebyl kontaktován vládou ČR, aby se mi omluvila za to, že její předchůdkyně nás nechala chodit po venku, pít mléko a konzumovat čerstvou zeleninu v době ďábelského radioaktivního zamoření. Nikdy jsem nedostal za tento jaderný úraz žádnou kompenzaci. Kolik takových lidí v ČR je? Žádné statistiky nejsou k dispozici.

1.4 Havárie v jaderné elektrárně Fukušima Daiichi

11. března 2011 došlo k jaderné havárii v elektrárně Fukušima Daiichi. Uvedu překlad do češtiny ze zdroje zde (Světová jaderná asociace).

> Po velkém zemětřesení vyřadila 15metrová vlna tsunami napájení a chlazení tří reaktorů Fukušima Daiichi a způsobila jadernou havárii, která začala 11. března 2011. Všechna tři jádra se během prvních tří dnů z velké části roztavila.

> Nehoda byla ohodnocena stupněm 7 na Mezinárodní stupnici jaderných a radiologických událostí kvůli vysokým radioaktivním únikům během 4. až 6. dne, nakonec celkem asi 940 PBq (I-131 ekv.).

> Všechny čtyři reaktory Fukušima Daiichi byly kvůli poškození při havárii odepsány – 2719 MWe netto.

> Po dvou týdnech byly tři reaktory (bloky 1-3) stabilní s doplňováním vody a do července byly chlazeny recyklovanou vodou z nové úpravny. Oficiální „podmínka studeného odstavení“ byla oznámena v polovině prosince.

> Základním průběžným úkolem bylo kromě chlazení zabránit úniku radioaktivních materiálů, zejména v kontaminované vodě uniklé ze tří bloků. Tento úkol se stal aktuálním v srpnu 2013.

> Nedošlo k žádnému úmrtí ani případům nemoci z ozáření v důsledku jaderné havárie, ale více než 100 000 lidí bylo evakuováno ze svých domovů jako preventivní opatření. Vládní nervozita zdržela návrat mnoha z nich.

> Oficiální údaje ukazují, že mezi evakuovanými z prefektury Fukušima zemřelo v důsledku katastrofy 2313 lidí. A to navíc k přibližně 19 500 úmrtím souvisejícím s katastrofou při zemětřesení a tsunami.

Velké zemětřesení ve východním Japonsku o síle 9,0 Richterovy mezinárodní stupnice ve 14:46 v pátek 11. března 2011 způsobilo v regionu značné škody a velká vlna tsunami, kterou vytvořila, způsobila mnohem více. Zemětřesení bylo soustředěno 130 km od pobřeží města Sendai v prefektuře Miyagi na východním pobřeží ostrova Honšú (hlavní část Japonska) a bylo vzácným a komplexním dvojitým zemětřesením, které trvalo asi 3 minuty. Oblast mořského dna rozprostírající se 650 km od severu k jihu se pohybovala typicky o 10-20 metrů horizontálně. Japonsko se posunulo o pár metrů na východ a tamní pobřeží pokleslo o půl metru. Tsunami zaplavilo asi 560 km² a mělo za následek asi 19 500 lidských obětí a velké škody na pobřežních přístavech a městech, přičemž více než milion budov bylo zničeno nebo se částečně zřítilo.

V té době fungovalo jedenáct reaktorů ve čtyřech jaderných elektrárnách v regionu a všechny se automaticky vypnuly, když zemětřesení začalo. Následná kontrola neprokázala žádné významné škody způsobené zemětřesením. Provozní bloky, které byly odstaveny, byly Fukušima Daiichi 1, 2, 3 společnosti Tokyo Electric Power Company (Tepco) a 1, 2, 3, 4 Fukušima Daini, Tohoku Onagawa 1, 2, 3 a Tokai společnosti Japco, celkem 9377 MWe čistého energetického výkonu. Jednotky 4, 5 a 6 Fukušima Daiichi v té době nebyly v provozu, ale byly postiženy. Hlavní problém se zpočátku soustředil na Fukušima Daiichi 1-3. Čtvrtý blok se stal problémem až pátý den po zemětřesení.

Reaktory se ukázaly být seismicky odolné, ale zranitelné vůči tsunami. Energie ze sítě nebo záložních generátorů byla k dispozici pro provoz chladicích čerpadel systému odvodu zbytkového tepla (RHR) u osmi z jedenácti bloků a přes některé problémy dosáhly „studeného odstavení“ během přibližně čtyř dnů. Další tři, ve Fukušimě Daiichi, ztratily napájení v 15:42, téměř hodinu po zemětřesení, kdy celou lokalitu zaplavila 15metrová vlna tsunami. To deaktivovalo 12 ze 13 záložních generátorů na místě a také výměníky tepla pro odvádění odpadního tepla z reaktoru a rozpadového tepla do moře. Tři bloky ztratily schopnost udržovat správné funkce chlazení reaktoru a cirkulace vody. Deaktivován byl i elektrický rozvaděč. Poté se mnoho týdnů soustředěné práce soustředilo na obnovení odvodu tepla z reaktorů a řešení přehřátých nádrží s vyhořelým palivem. To provedly stovky zaměstnanců Tepco a také někteří dodavatelé, podporovaní hasiči a vojenským personálem. Někteří zaměstnanci společnosti Tepco ztratili při tsunami domovy a dokonce i rodiny a zpočátku žili v dočasném ubytování ve velkých potížích a nedostatku, s určitým osobním rizikem. Při řešení této složité havarijní situace nebylo možné přímo na místě použít kvůli radioaktivní kontaminaci speciální zpevněné havarijní centrum.

Tři zaměstnanci Tepco v elektrárnách Daiichi a Daini byli zabiti přímo zemětřesením a tsunami, ale jaderná havárie si nevyžádala žádné přímé oběti.

Mezi stovkami následných otřesů bylo 7. dubna zaznamenáno zemětřesení o síle 7,1 Richterovy mezinárodní stupnice, blíže k Fukušimě než to z 11. března, ale bez dalšího poškození elektrárny. Dne 11. dubna zemětřesení o síle 7,1 a 12. dubna o síle 6,3, obě s epicentrem ve Fukušimě-Hamadori, nezpůsobily žádné další problémy.

Dvě elektrárny ve Fukušimě a jejich umístění

Závody Daiichi (první) a Daini (druhý) ve Fukušimě jsou umístěny asi 11 km od sebe na pobřeží, Daini na jihu.

Zaznamenaná seismická data pro obě elektrárny – asi 180 km od epicentra – ukazují, že 550 Gal (0,56 g) bylo maximální zrychlení otřesů země pro Daiichi a 254 Gal bylo maximální pro Daini. Jednotky 2, 3 a 5 Daiichi překročily svou návrhovou základnu maximálního zrychlení odezvy ve směru východ-západ asi o 20 %. Záznam trval přes 130-150 sekund. (Všechny jaderné elektrárny v Japonsku jsou postaveny na skále – zrychlení otřesů země bylo maximálně kolem 2000 Gal v epicentru několik kilometrů na sever, na sedimentech).

Původní návrhová výška tsunami byla 3,1 m pro Daiichi na základě hodnocení tsunami v Chile v roce 1960, takže elektrárna byla postavena asi 10 metrů nad mořem s čerpadly mořské vody 4 m nad mořem. Závod Daini byl postaven 13 metrů nad mořem. V roce 2002 byla projektová základna revidována na 5,7 metru výše a čerpadla na mořskou vodu byla utěsněna. V tomto případě byly výšky tsunami přicházející na břeh asi 15 metrů a turbínové haly Daiichi byly 5 metrů pod hladinou vzedmuté mořské vody, a to dokud hladiny neopadly. Daini byl zasažen méně. Maximální amplituda této tsunami byla 23 metrů v místě původu, v epicentru, asi 180 km od Fukušimy.

V minulém století se v oblasti vyskytlo osm tsunami s maximálními amplitudami na počátku nad 10 metrů (některé mnohem více), vznikly ze zemětřesení o síle 7,7 až 8,4 Richterovy mezinárodní stupnice, a to v průměru jednou za 12 let. Ty v roce 1983 a v roce 1993 byly posledními, které postihly Japonsko, s maximálními výškami na počátku 14,5 metru a 31 metrů, obě byly způsobeny zemětřesením o síle 7,7 Richterovy mezinárodní stupnice. Zemětřesení v červnu 1896 o síle 8,3 stupně Richterovy škály vyvolalo v oblasti Tohoku vlnu tsunami o výšce 38 metrů, která zabila více než 27 000 lidí.

Protiopatření proti tsunami přijatá při navrhování a umístění Fukušimy Daiichi v 60. letech 20. století byla považována za přijatelná ve vztahu k tehdejším vědeckým poznatkům, s nízkými zaznamenanými náběhovými výškami pro toto konkrétní pobřeží. Ale asi 18 let před katastrofou v roce 2011 se objevily nové vědecké poznatky o pravděpodobnosti velkého zemětřesení a následného velkého tsunami o výšce asi 15,7 metru v lokalitě Daiichi. To však nevedlo k žádným zásadním opatřením ze strany provozovatele elektrárny, společnosti Tepco, ani vládních regulačních orgánů, zejména Agentury pro jadernou a průmyslovou bezpečnost (NISA). Diskuse probíhala, ale akce byla minimální. Protiopatření proti tsunami mohla být také přezkoumána v souladu s pokyny Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), které vyžadovaly zohlednění vysokých úrovní tsunami, ale NISA i nadále umožňovala elektrárně ve Fukušimě provoz bez dostatečných protiopatření, jako je přesunutí záložních generátorů do zvýšené polohy, utěsnění spodní části budov a zálohování čerpadel mořské vody, a to navzdory jasným varováním.

Zpráva výboru pro výzkum zemětřesení japonské vlády o zemětřesení a tsunami u tichomořského pobřeží severovýchodního Japonska v únoru 2011 měla být zveřejněna v dubnu a mohla konečně přinést změny. Dokument obsahuje analýzu zemětřesení o síle 8,3 stupně, o kterém je známo, že zasáhlo region před více než 1140 lety a vyvolalo obrovské tsunami, které zaplavily rozsáhlé oblasti prefektur Mijagi a Fukušima. Zpráva dochází k závěru, že region by měl být upozorněn na riziko, že podobná katastrofa znovu zasáhne. Zemětřesení z 11. března mělo magnitudu 9,0 a zahrnovalo podstatné posunutí několika částí mořského dna ve zdrojové oblasti 200 x 400 km. Vlny tsunami zdevastovaly rozsáhlé oblasti prefektur Mijagi, Iwate a Fukušima.

(Viz také pozadí zemětřesení a seismické ochrany pro jaderné elektrárny v Japonsku zde)

Události ve Fukušima Daiichi 1-3 a 4

Zdálo by se, že zemětřesení neudělalo na reaktorech žádné vážné škody a provozní bloky 1-3 byly automaticky odstaveny v reakci na to, jak to vše bylo navrženo. Zároveň však došlo v důsledku poškození zemětřesením ke ztrátě všech šesti externích zdrojů napájení, a tak byly spuštěny nouzové dieselové generátory umístěné v suterénech budov turbín. Zpočátku bylo chlazení udržováno prostřednictvím hlavního parního okruhu obcházejícího turbínu a procházejícího kondenzátory.

O 41 minut později, v 15:42, zasáhla první vlna tsunami, následovaná druhou o 8 minut později. Ty ponořily a poškodily čerpadla mořské vody jak pro hlavní okruhy kondenzátoru, tak pro pomocné chladicí okruhy, zejména chladicí systém pro odvod zbytkového tepla (RHR). Potopily také dieselové generátory a zaplavili elektrické rozvaděče a baterie, vše umístěné v suterénech budov turbín (jeden dochovaný vzduchem chlazený generátor obsluhoval bloky 5 a 6). Takže došlo k výpadku stanice a reaktory byly izolovány od jejich konečného chladiče. Tsunami také poškodila a zablokovala silnice, což znesnadnilo venkovní přístupy.

To vše dostalo reaktory 1-3 do kritické situace a vedlo úřady k nařízení a následnému prodloužení evakuace, zatímco inženýři pracovali na obnovení napájení a chlazení. 125 voltové stejnosměrné záložní baterie pro bloky 1 a 2 byly zaplaveny a selhaly, takže zůstaly bez přístrojového vybavení, ovládání nebo osvětlení. Jednotka 3 měla baterie s energií asi na 30 hodin.

V pátek 11. března v 19:03 byl vyhlášen jaderný stav nouze a ve 20:50 vydala prefektura Fukušima příkaz k evakuaci lidí v okruhu 2 km od elektrárny. Ve 21:23 to premiér rozšířil na 3 km a 12. března v 5:44 na 10 km. Brzy poté závod navštívil. Později v sobotu 12. března rozšířil evakuační zónu na 20 km.

Uvnitř reaktorů Fukušima Daiichi

Reaktory Fukušima Daiichi byly varné vodní reaktory GE (BWR) rané konstrukce (60. léta 20. století) dodávané společnostmi GE, Toshiba a Hitachi, s tím, co je známé jako kontainment Mark I. Reaktory 1-3 byly uvedeny do komerčního provozu v letech 1971-75. Výkon reaktoru byl 460 MWe pro blok 1, 784 MWe pro bloky 2-5 a 1100 MWe pro blok 6.

Při výpadku napájení v 15:42, asi hodinu po odstavení štěpných reakcí, aktivní zóny reaktorů stále vyráběly asi 1,5 % svého nominálního tepelného výkonu z rozpadu štěpného produktu – asi 22 MW v 1. bloku a 33 MW v 2. a 3. bloku. Bez odvodu tepla cirkulací do vnějšího výměníku to produkovalo velké množství páry v tlakových nádobách reaktoru (RPV) s aktivními zónami, která byla přes pojistné ventily vypouštěna do suchého primárního kontainmentu (PCV). Později to bylo doprovázeno vodíkem, produkovaným interakcí velmi horkého zirkoniového pláště paliva s párou po poklesu hladiny vody.

Jak zde tento tlak začal stoupat, pára byla směrována do tlumicí komory/mokré jímky pod reaktorem, uvnitř kontainmentu, ale vnitřní teplota a tlak přesto poměrně rychle stoupaly. Bylo zahájeno vstřikování vody pomocí různých systémů zajišťujících toto a nakonec systém nouzového chlazení aktivní zóny (ECCS). Během následujících tří dnů tyto systémy postupně selhaly , takže od začátku soboty bylo vstřikování vody do RPV prováděno pomocí požárních čerpadel, ale to vyžadovalo, aby byly vnitřní tlaky zpočátku uvolněny odvzdušněním do tlumicí komory/mokré studny. Vstřikování mořské vody do bloku 1 začalo v 19:00 v sobotu 12, do bloku 3 v neděli 13 a bloku 2 v pondělí 14. Vedení společnosti Tepco ignorovalo pokyn premiéra zastavit vstřikování mořské vody do bloku 1 a tento pokyn byl krátce po té stažen.

Uvnitř bloku 1 klesla hladina vody až k horní části paliva asi tři hodiny po odstavení (asi v 18:00) a ke spodní části paliva o 1,5 hodiny později (19:30). Teplota exponovaného paliva stoupla na nějakých 2800°C, takže centrální část se po několika hodinách začala tavit a do 16 hodin po odstavení (7:00 v sobotu) většina roztaveného kovu odtekla do vody na dně RPV. Poté teploty RPV trvale klesaly.

Jak tlak stoupal, byly provedeny pokusy o odvětrání kontainmentu, byly zapojeny externí zdroje energie a stlačeného vzduchu, což bylo úspěšné, asi ve 14:30 v sobotu, když asi v 10:17 bylo zřejmě dosaženo určitého ručního odvzdušnění. Odvětrání bylo navrženo tak, aby bylo vedeno přes externí komín, ale při absenci energie se jeho velká část zjevně vrátila zpět do servisního patra v horní části budovy reaktoru, což představuje vážné selhání tohoto systému (ačkoli další možností je únik ze suchého vrtu). Vypouštěná pára, vzácné plyny a aerosoly byly doprovázeny vodíkem. V sobotu 12. v 15:36 došlo v servisním patře budovy nad kontainmentem reaktoru 1. bloku k výbuchu vodíku, který po smíchání vodíku se vzduchem a vznícení utrhl střechu a opláštění v horní části budovy. (Oxidace zirkoniového povlaku při vysokých teplotách v přítomnosti páry exotermicky produkuje vodík, což zhoršuje problém rozpadového tepla paliva.)

V bloku 1 se předpokládalo, že většina aktivní zóny – jako tlustá vrstva, složená z roztaveného paliva a regulačních tyčí – se nachází ve dně RPV, ale později se ukázalo, že většina prošlo dnem RPV a erodovala asi 65 cm do betonu suché studny pod ním (který má tloušťku 2,6 m). To snížilo intenzitu tepla a umožnilo hmotě ztuhnout.

Velká část paliva v blocích 2 a 3 se také zjevně do určité míry roztavila, ale v menší míře než v 1. bloku, a to o den nebo dva později. V polovině května 2011 by jádro 1. bloku ještě vyrábělo 1,8 MW tepla a bloky 2 a 3 asi 3,0 MW každý.

V polovině roku 2013 Úřad pro jadernou regulaci (NRA) potvrdil, že samotné zemětřesení nezpůsobilo žádné škody na bloku 1.

V bloku 2 selhalo vstřikování vody pomocí parou poháněného záložního systému vstřikování vody v pondělí 14. a trvalo asi šest hodin, než požární čerpadlo začalo vstřikovat mořskou vodu do RPV. Před použitím požárního čerpadla bylo nutné uvolnit tlak RPV přes mokrou šachtu, což vyžadovalo energii a dusík, a proto to zpoždění. Mezitím hladina vody v reaktoru po ztrátě záložního chlazení rychle klesla, takže poškození aktivní zóny začalo kolem 20:00 a nyní je zřejmé, že velká část paliva se poté roztavila a pravděpodobně odtekla do vody na dně RPV asi 100 hodin po odstavení. Reaktor byl odvzdušněn v neděli 13. a znovu v úterý 15. a mezitím byl otevřen přetlakový ventil v horní části budovy, aby se zabránilo opakování výbuchu vodíku na bloku 1. Brzy v úterý 15. se zdálo, že komora pro potlačení tlaku pod skutečným reaktorem praskla, pravděpodobně kvůli výbuchu vodíku tam, a tlak uvnitř suchého vrtu klesl. Následná prohlídka tlumicí komory však interpretaci prasknutí nepotvrdila. Pozdější analýza naznačila, že k úniku primárního kontainmentu došlo v úterý 15. Většina radioaktivních úniků z lokality zřejmě pocházela z bloku 2.

V bloku 3 selhal hlavní záložní systém vstřikování vody v sobotu 12. hodiny kolem 11:00 a brzy v neděli 13. hodiny také selhal vstřik vody pomocí vysokotlakého systému a hladina vody dramaticky klesla. Tlak RPV byl snížen odvzdušněním páry do mokré studny, což umožnilo vstřikování mořské vody pomocí požárního čerpadla těsně před polednem. Brzy v neděli bylo úspěšně provedeno odvzdušnění potlačovací komory a kontainmentu. Nyní je zřejmé, že poškození aktivní zóny začalo asi v 5:30 a mnoho nebo všechno palivo se roztavilo v neděli 13. ráno a odteklo na dno RPV, přičemž část pravděpodobně prošla dnem tlakové nádoby reaktoru na beton pod ním.

V pondělí brzy ráno se opakovalo 14 odvětrání PCV, které bylo evidentně nasměrováno zpět do servisního patra budovy, takže v 11:00 velmi velká exploze vodíku zde nad kontainmentem reaktoru 3. bloku odnesla velkou část střechy a stěn a zdemolovala horní část budovy. Tato exploze vytvořila spoustu trosek a některé z nich, na zemi poblíž jednotky 3, byly velmi radioaktivní.

Ve vypuštěném bloku 4 došlo v úterý 15. března kolem 6:00 k výbuchu, který zničil horní část budovy a dále poškodil nástavbu 3. bloku. Zjevně to bylo z vodíku vznikajícího v jednotce 3 a dosahujícího jednotky 4 zpětným tokem ve sdílených kanálech, když byl odvětráván z jednotky 3.

Bloky 1-3: Voda byla vstřikována do každého ze tří reaktorových bloků víceméně nepřetržitě a při absenci normálního odvodu tepla prostřednictvím externího tepelného výměníku se tato voda několik měsíců vyvařovala. Ve vládní zprávě pro MAAE z června se odhadovalo, že do konce května se asi 40 % vstřikované vody odpařilo a 60 % uniklo ze dna. V červnu 2011 to znamenalo nárůst kontaminované vody na místě o cca 500 m3 za den. V lednu 2013 bylo do každé RPV přidáváno 4,5 až 5,5 m3/h prostřednictvím systémů rozstřikování jádra a napájecí vody, tedy 370 m3 za den, a teploty na dně RPV byly 19 °C v 1. bloku a 32 °C v 2. a 3. bloku, mírně nad atmosférickým tlakem.

V úterý 15. února došlo k vrcholu radioaktivního úniku, zřejmě většinou z bloku 2, ale přesný zdroj zůstává nejistý. Kvůli těkavým a snadno unášeným štěpným produktům, které jsou přenášeny s vodíkem a párou, ventilace a exploze vodíku vypustily do atmosféry mnoho radioaktivního materiálu, zejména jód a cesium. NISA v červnu uvedla, že odhaduje, že v každé z jednotek bylo vyrobeno 800-1000 kg vodíku.

Do PCV všech tří reaktorů se vháněl dusík, aby se odstranily obavy z dalších výbuchů vodíku, v prosinci to bylo zahájeno i u tlakových nádob. U všech tří bloků byly zprovozněny systémy regulace plynu, které odvádějí a čistí plyn z PCV, aby se zabránilo úniku cesia.

V průběhu celého roku 2011 bylo vstřikováním vody cirkulující přes novou úpravnu vody do RPV dosaženo poměrně účinného chlazení a teploty na dně RPV byly na konci října stabilní v rozmezí 60-76 °C a v polovině ledna 2012 27-54 °C. Tlaky RPV se pohybovaly v lednu od atmosférického do mírně přetlakového (102 - 106 kPa) díky vstřikování vody a dusíku.

Protože však částečně unikaly, běžná definice „studeného odstavení“ neplatila a společnost Tepco čekala, až dostane radioaktivní úniky pod kontrolu, než v polovině prosince se souhlasem NISA vyhlásila „podmínku studeného odstavení“. Tím, když to premiér oznámil, byla formálně uzavřena „nehodová“ fáze všech událostí.

Napájení střídavým proudem z externího zdroje bylo do všech bloků připojeno do 22. března. Do 25. března bylo obnoveno napájení přístrojového vybavení všech bloků kromě 3. bloku. Úroveň radiace uvnitř elektrárny však byla tak vysoká, že normální přístup byl nemožný až do června.

Do března 2016 kleslo celkové rozpadové teplo v blocích 1-3 u všech tří na 1 MW, asi 1 % původní úrovně, což znamená, že vstřikování chladicí vody – tehdy 100 m³/den – mohlo být přerušeno až na dva dny.

Výsledky měření mionů na 2. bloku v roce 2016 ukazují, že většina zbytků paliva v 2. bloku je na dně nádoby reaktoru.

Tepco odepsalo čtyři reaktory poškozené havárií a vyřazuje je z provozu.

Shrnutí: Ve všech třech blocích došlo brzy k velkému natavení paliva, i když palivo samo zůstalo v v blocích v podstatě obsaženo, kromě některých těkavých štěpných produktů, které byly brzy odvětrávány nebo uvolněny z bloku 2 v polovině března, a některých rozpustných, které unikaly s vodou, zejména z bloku 2, kde je kontainment evidentně porušen. Chlazení je zajištěno z externích zdrojů, pomocí upravené recyklované vody, se stabilní cestou odvodu tepla z vlastních reaktorů do externích chladičů. Byl získán přístup do všech tří reaktorových budov, ale dávkové příkony radioaktivity zůstávají uvnitř vysoké. Společnost Tepco vyhlásila v polovině prosince 2011 (9 měsíců od začátku havárie – pozn. překladatele) „podmínku studeného odstavení“, když se radioaktivní úniky snížily na minimální úroveň. Fujtajbl 5!

2. Poločasy rozpadu radionuklidů

Dále uvádím přehled nejdůležitějších radioaktivních zplodin uvedený zde.

Radioaktivita

Radioaktivní úniky se měří množstvím (radio)aktivity v materiálu a uvádějí se v bekerelech. Ať už je to ve vzduchu nebo usazené na zemi, může vystavit lidi ionizujícímu záření a jeho účinky se měří v sievertech nebo typičtěji v miliSievertech (mSv). Vystavení ionizujícímu záření může být také přímým zářením z rostlin a samotných paliv, i když není uvolněno do životního prostředí. To je nebezpečí pouze pro ty, kteří se nacházejí na místě elektrárny, a hladina se se vzdáleností od radioaktivního zdroje snižuje. Je to hlavní nebezpečí pro pracovníky elektrárny, kteří nosí filmové odznaky, aby bylo možné sledovat dávku radioaktivity, kterou dostali. Krátkodobá dávka 1000 mSv (1 Sv) je na hranici akutního radiačního syndromu (nemoci). Okamžitá dávka 100-250 mSv může mírně zvýšit riziko pozdějšího rozvoje rakoviny, ale pokud se tato dávka rozloží v čase, riziko jakéhokoli účinku je menší. Dne 17. března NISA stanovila 250 mSv jako maximální povolenou dávku pro pracovníky obnovující Fukušimu pod kontrolou zdravotníků. Na konci října byla tato hladina pro nové pracovníky snížena na 100 mSv. Mezinárodní komise pro radiologickou ochranu (ICRP) povoluje až 500 mSv pro pracovníky v nouzových záchranných operacích.

Radioaktivita v chladicí vodě protékající aktivní zónou je především aktivační produkt dusík-16, vznikající záchytem neutronů z kyslíku. Dusík N-16 má poločas rozpadu pouhých 7 sekund, ale během rozpadu produkuje vysokoenergetické gama záření. (To je důvod, proč je během skutečného provozu omezen přístup do turbínové haly BWR.) Často také dochází k úniku z palivových článků štěpných produktů, včetně vzácných plynů a jódu-131.

Pokud jde o úniky do vzduchu a vody z Fukušimy, hlavním radionuklidem z mnoha druhů štěpných produktů v palivu byl těkavý jód-131, který má poločas rozpadu 8 dní. Jód-131 se rozkládá na inertní a stabilní xenon-131. Jód je tělem rychle přijímán a hromadí se ve štítné žláze. Tři měsíce po nehodě ve Fukušimě (po zastavení jeho štěpení) I-131 prakticky vymizel jako problém.

Dalším hlavním radionuklidem je cesium-137, které má poločas rozpadu 30 let. Snadno se přenáší v oblacích a když přistane, může nějakou dobu kontaminovat půdu. Je to silný gama zářič ve svém rozpadu. Cesium Cs-134 se také vytváří a rozptyluje a má poločas rozpadu 2 roky. Cesium je rozpustné a může být přijato do těla, ale nekoncentruje se v žádných konkrétních orgánech a má biologický poločas asi 70 dní. Při hodnocení významnosti úniků do atmosféry se číslo Cs-137 vynásobí 40 a přičte se k číslu I-131, čímž se získá údaj „ekvivalent jódu-131“. Fujtajbl 6!

3. Neinformovanost nebo lži v případě havárií

Z výše uvedeného je zřejmé, že tradiční západní vlády, jako třeba japonská, v případě Fukušimy, sice informovaly veřejnost, ale se značným zpožděním. Japonská vláda provedla poněkud chaotickou evakuaci obyvatelstva ze zasažené oblasti, nicméně zabránila tím masivnímu zdravotnímu poškození obyvatelstva. Sledovala dávky ozáření pracovníků na odstranění následků havárie. Snažila se je měřit a nějakým způsobem limitovat.

Vlády směrem na východ na rozdíl od toho obyvatelstvo neinformovaly vůbec nebo jen velmi omezeně a dlouho po vzniku nehod.

Ruská vláda v případě Černobylu sice provedla také evakuaci obyvatelstva, ale na likvidaci havárie nahnala stovky lidí bez jakékoliv ochrany a bez ohledu na dávky radiace, které dostali. Mnoho z nich po té zemřelo. Přesná čísla se nikdy nedozvíme. Fujtajbl 7!

Husák a jeho kamarila nás nahnala do prvomájového průvodu 1. května 1986 jen 4 dny po výbuchu Černobylu, kdy celé území Československa, a mimo jiné i Brno, bylo zasaženo radioaktivním mrakem nejvyšší intenzity. To jsme samozřejmě nevěděli a ani nesměli vědět. Fujtajbl 8!

O jaderné havárii v Jaslovských Bohunicích jsme se od Československé a později i České a Slovenské vlády dozvěděli absolutní minimum. Fujtajbl 9!

Dále cituji z článku Roberta Břešťana viz zde:

Strach z kontaminace potravin radioaktivitou se znovu připomněl v souvislosti s havárií v japonské Fukušimě. Tam do ovzduší uniklo vedle jodu 131 právě i cesium 137 a zvýšená radioaktivita byla naměřena například ve špenátu, mléce i pitné vodě.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je také kontaminace vody či půdy z dlouhodobého hlediska mnohem závažnější než obavy z radioaktivního mraku. »Opakovaná konzumace konkrétních zasažených produktů zvyšuje zdravotní riziko. Naopak radiace ve vzduchu je krátkodobá a jen do chvíle, než poprvé zaprší,« nechal se slyšet mluvčí WHO Gregory Hartl.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii ovšem minulý týden oznámila, že poslední údaje o úrovni kontaminace vzorků zeleniny, ovoce, masa, mořských plodů a mléka v osmi prefekturách u fukušimské elektrárny splňují požadavky na zdravotní nezávadnost.

Například Alexej Jablokov, ex-poradce Michaila Gorbačova, ale u takových slov nabádá ke skepsi: »Když slyšíte, že z radiace nehrozí bezprostřední nebezpečí, pak byste měli utíkat tak rychle a tak daleko, jak je to jen možné.« Fujtajbl 10!

4. Většina vlád zlehčuje nebo ignoruje jaderná rizika

Většina vlád bývalého tzv. východního bloku má tendenci zlehčovat nebo dokonce ignorovat jaderná rizika. Nejlepším dokladem toho je fakt, že první reaktor v Dukovanech byl uveden do provozu v únoru 1985, výbuch v Černobylu nastal koncem dubna 1986 a poslední, čtvrtý, blok v Dukovanech byl uveden do provozu v červenci 1987. To by pravděpodobně nebylo možné v žádné jiné zemi na světě, jen v ČR. Lze to považovat za mistrovský výsledek permanentního vymývání mozků obyvatelstva ČR, včetně té mé generace. Fujtajbl 11!

Na rozdíl od toho celá řada západních vlád tato rizika pečlivě prozkoumala, zvážila jejich dopad na jimi spravovaná území a na jejich obyvatelstvo a v mnoha případech pak rezolutně zastavila nejen všechny budoucí jaderné projekty, ale nechala odstavit i téměř nové jaderné bloky krátce po jejich uvedení do provozu. Dobrým příkladem tohoto nekompromisního postupu je Německo. Jeho Federální úřad pro bezpečnost nakládání s jadernými odpady zformuloval jednoznačný postup pro odchod Německa od všech jaderných technologií – viz zde.

Současná česká vláda nyní dále a dlouhodobě vytváří obraz absolutně bezpečné jaderné technologie bez jakýchkoliv rizik. To je lež. To máme své sousedy Němce, kteří mají jednu z nejvyspělejších EU ekonomik, považovat za hlupáky a ignorovat jejich závěry zformulované v té zprávě? Podílely se na ní desítky předních osobností německého průmyslu, výzkumných center, univerzit a dalších odborných center. Pro Němce jsme zřejmě naopak jadernými hazardéry, kteří, bohužel, sousedí s jejich zemí. Něco velmi podobného si o nás asi myslí další naši přímí sousedé, Rakušané. Ti také zastavili svou jadernou elektrárnu těsně před uvedením do provozu. To jsou tedy také hlupáci? Nebo prostě jen dospěli ke stejným závěrům jako Němci a prostě jadernou energetiku vědomě odpískali?

Z mého pohledu člověka žijícího 25 let na západě musím souhlasit s těmito pohledy na ČR a na Čechy. Malá ekonomika ovládaná malou skupinkou vyvolených, kteří se dlouhodobě nějakou formou přisáli na státní rozpočet a nedovolí slabému veřejnému mínění, aby je od toho sladkého cecíku odehnalo, a to ani za cenu enormních rizik spojených s projekty, které této úzké skupince vyvolených otevírají nekonečné penězovody ze státního rozpočtu přímo do jejich privátních kapes. Dnes se ovšem situace značně změnila a občané ČR by měli procitnout ze svého staletého snění a začít se tvrdě dožadovat své vlastní (jaderné a radiační) bezpečnosti.

5. Riziko teroristického útoku

Dalším velmi závažným rizikem, které doposud nebylo nikdy a nikde v českém prostředí příliš diskutováno, je riziko teroristického útoku na jaderné elektrárny. Musíme si uvědomit, že stabilní západní systém vytvořený po druhé světové válce byl do značné míry rozvalen. Dnes si nejsme jisti prakticky ničím. Existuje ještě vůbec NATO? Je naše území chráněno proti útoku zvenčí? Do jaké míry?

Do jaké míry jsou chráněny proti teroristickému útoku, jak z našeho území, tak z území cizích států naše dvě jaderné elektrárny a jaderná úložiště, které jsou nyní v provozu? Můžeme se zeptat ministrů stávající vlády, kolik systémů včasné výstrahy před útoky na šest jaderných reaktorů a tři jaderná úložiště, které máme, je nyní v provozu? Kolik bojových letadel okamžitě vzlétne na ochranu jaderných elektráren a těchto úložišť na základě signálů jednoho z těchto systémů? Kolik protiraketových systémů máme k dispozici a jaké množství nepřátelských raket jsou schopny sestřelit? Máme jistotu že jedna neproletí a nezasáhne byť jeden reaktor nebo jedno úložiště? Udělali jsem si někdy alespoň hrubou představu, o tom co by se v tomto případě stalo? Jak ochráníme každý z reaktorů a úložišť jaderného odpadu proti jednomu pěšákovi s pancerfaustem, který by se někdy v noci potichu přiblížil na dostřel k reaktoru? Uvažoval vůbec někdy někdo o tomto riziku?

Máme na našem území devět tikajících špinavých jaderných bomb. Výbuch kterékoliv z nich by smetl naši republiku i s jejím obyvatelstvem z povrchu zemského. To by byla jaderná havárie osmého stupně mezinárodní stupnice, která se dosud nestala, ale samozřejmě se stát může. Mělo by to samozřejmě katastrofální dopad i na všechny naše sousedy, na celou EU i na celý svět. O výstavbu dalších podobných tikajících jaderných bomb se vehementně snažíme. A to vše v rozporu s názory našich sousedů. Nedivme se tedy, že v očích našich prozíravějších sousedů jsme za hlupáky my. Fujtajbl 12!

6. Nulová informace o postiženích v souvislosti s Černobylem

Všechny naše slovutné vlády se za 39 let od výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu nezmohly ani na to, aby vydaly nějakou souhrnnou zprávu o dopadu toho výbuchu a následného radiačního zamoření na naše území a na naše obyvatelstvo. Kolik takových operativních odstranění štítné žlázy, jako té mé, muselo být v ČR v důsledku Černobylu provedeno? Kolik lidí od té doby zbytečně zemřelo na rakovinu, protože to zamoření zde stále je? Poločas rozpadu cesia 137 je 30 let. Pořád je ho tedy v té půdě skoro polovina, jako pár dní po výbuchu. Musíme si uvědomit, že za dalších 30 let ho tam bude pořád ještě polovina z poloviny, tedy jedna čtvrtina a tak dále každých třicet let. Na deset procent to klesne asi za sto let od výbuchu. Je deset procent pořád hodně nebo málo?

České vlády ze za těch 39 let ani nezmohly k tomu, aby se těm postiženým (štítné žlázy, nádory, rakoviny, leukemie) a jejich rodinám nějakým způsobem omluvily za tato zdravotní postižení a v mnoha případech i za zbytečná úmrtí. Dalo se v tom udělat mnohem více. Ty následky na obyvatelstvo mohly být v případě rychlé reakce vlád do značné míry omezeny. To se bohužel nestalo.

Dále je to vše zametáno pod koberec. Obyvatelstvo je dále zřejmě vystavováno dlouhodobé konzumaci mírně radioaktivních potravin a mírně radioaktivní vody. Nikdo nic neví a ani nechce vědět. Jen občas zapláčeme nad rakvemi těch mladých, zemřelých na rakovinu.

Příslušní ministři mohou toto mé tvrzení velmi jednoduše vyvrátit. Prosím zveřejněte zprávu, jaké hodnoty obsahu cesia 137 jsou dnes ve 100 reprezentativních vzorcích lesní a zemědělské půdy plošně rozmístěných po celém území ČR a ve 100 vzorcích pitné vody z měst a obcí podle počtu obyvatel tak, aby jeden vzorek byl odebrán ze zdroje přibližně pro 100 tisíc obyvatel ČR. Pak se můžeme bavit dále. Prosím nelhat a nepodvádět. Fujtajbl 13!

7. Omezené zdroje jaderného paliva

Jaderné palivo do jaderných reaktorů je strategický materiál, který dodává pouze velmi omezené spektrum dodavatelů z velmi omezeného počtu zemí. Vzhledem k dnešnímu rozvalení všech hodnot a vztahů vybudovaných po druhé světové válce si nemůžeme být jisti, kdo jsou naši skuteční přátelé a kdo jsou naši nepřátelé, i když třeba jen potenciální. Tyto otázky si musíme klást v horizontu celé předpokládané životnosti případně vybudovaných nový jaderných reaktorů, tj. minimálně 50 let, ale spíše až 70 let od jejich uvedení do provozu. Pokud tedy budeme jaderné reaktory stavět dejme tomu 15 let, tak se ptáme, kdo bude naším přítelem / spojencem v roce 2110 a kdo ne.

Na základě jasné odpovědi na tuto otázku si pak můžeme nyní, tedy v roce 2025, vybrat potenciálního, pro nás bezpečného, dodavatele jaderného paliva a podle toho uzpůsobit vývoj reaktoru. Ne každý výrobce je schopen dodat palivo do všech typů reaktorů. Všichni chápeme, že to nebude jednoduché. Spíše se to jeví jako nemožné. Fujtajbl 14!

8. Co s vyhořelým jaderným palivem

Máme v provozu dvě jaderné elektrárny. Temelín a Dukovany. Vyhořelé jaderné palivo ukládáme do jednoho meziskladu vyhořelého paliva v Temelíně a do dvou v Dukovanech. Ten první v Dukovanech je od roku 2006 již plný - viz zde. Byl vybudován již nový, se stejnou kapacitou, a nyní se zaváží do něj. Ta jeho kapacita je údajně na celý provoz elektrárny. Nikde však není uvedeno, kdy vlastně skončí . Ten původní mezisklad pokryl provoz Dukovan jen po dobu asi dvaceti let. Mezisklad v Temelíně je již také zaplněn téměř z poloviny. Budeme muset jeho kapacitu rychle navýšit o 100%. Nelíbí se to sousednímu Rakousku - viz zde.

Co s tím dalším vyhořelým palivem? Mluvíme o čtyřech blocích. Nevíme dosud ani jaký bude jejich výkon. Nevíme kolik toho vyhořelého paliva tedy bude. Nevíme ani kdy vybudujeme další kapacitu meziskladů jaderného paliva. Kolik tisíc tun toho jaderného sajrajtu budeme tedy nakonec chladit a „meziskladovat“ na věčné časy? Kolik supertoxického a superradiokativního plutonia to tedy představuje?

Určitě víme jen jedno, a to, že jsme za 40 let od zahájení provozu prvního jaderného bloku v Dukovanech nedokázali zatím ani vybudovat konečné úložiště radioaktivního odpadu z tohoto prvního reaktoru. To ještě asi nějakou dobu potrvá. Nebude to zřejmě ani jednoduché, ani rychlé, ani levné. Pěkný článek o radioaktivních odpadech je zde. Jak je napsáno zde, tak vyhořelé palivo obsahuje sice jen asi 1% plutonia ²³⁹Pu, jedná se však o množství v desítkách až stovkách kilogramů za rok. Jak známo, plutonium ²³⁹Pu je nejen silně radioaktivní, ale i extrémně toxické. Cituji z textu uvedeného zde:

Plutonium je jako těžký kov extrémně toxický, v praxi lze však u něho těžko rozlišit škodlivé účinky způsobené radiací od škodlivých účinků chemických; je často pokládáno za jednu z nejtoxičtějších anorganických látek. Podle některých údajů mohou být už mikrogramová množství tohoto prvku smrtelně jedovatá pro člověka, pokud se dostanou do krevního oběhu.

K tomu se již nedá nic dodat. Opravdu nám při těch tunách vyhořelého paliva nikde neunikne ani dvacet mikrogramů plutonia nezbytných na zabití jednoho člověka alias jeden kilogram nezbytný na vyhubení krajského města? Fujtajbl 15!

Jsme si jen jisti, že těch odhadem asi 3 000 tun vyhořelého paliva, alias na 30 tun plutonia, které skladujeme nyní, by jen svou toxicitou dokázalo zabít asi 150 miliard lidí! O radiačním zamoření celého světa to platí obdobně. Fujtajbl 16!