Ticho z redakcí IDnes a Primy je natolik hrobové, že by se tam dalo pořádat spiritistické seance. Zato z druhé strany zní hlas jako z dávné literární grotesky - rozhořčený, ale přitom s nádechem tragikomedie. Hlas, který volá po ochraně nejen památek, ale i zdravého rozumu. A ten, jak se zdá, šel právě na dovolenou, patrně do Dubaje.

To je návrh v rámci takzvané „velké mediální novely“. Záměr? Sloučení České televize a Českého rozhlasu, ideálně pod jednu střechu, pod jednu ruku a... kdo ví, možná i pod jeden názor. A jak říká klasik: kde je jednota, tam je síla. A kde je síla, tam bývá i cenzura.

Kdyby to nebylo tak vážné, bylo by to k popukání. Když se stát snaží „zefektivnit“ nezávislá média, většinou tím myslí „učinit je poslušnějšími“. A tak se za úspory skrývá bič a za modernizaci: demolice paměti.

Generální ředitel Českého rozhlasu se zachoval jako hrdina z Čapkovy „Bílé nemoci“, sepsal dopis. Nebombastický, ale věcný. Varoval, že sloučení není jen organizační změna, ale zásah do samé podstaty veřejnoprávního vysílání. Prý se tím nic neušetří. A hlavně, v rádiu nelze jen tak sloučit orchestr s investigativním pořadem a doufat, že vznikne jazzová symfonie pravdy.

Ale kdo by dnes poslouchal odborníky? Když má někdo sílu, nepotřebuje argumenty. A když má někdo média, může si koupit i realitu. A tak přichází odveta - jak jinak než mediální. Obvinění, že si jistý dokumentarista točil s Českou televizí film před tím, než byl zvolen do Senátu. A to má být, prosím, kauza! To je, jako by někoho osočili, že dýchal dřív, než se stal potápěčem.

Kdepak, tady nejde o morálku. Jde o moc. O éter, o zpravodajství, o budovu, která stojí na krvi těch, co bránili mikrofon proti tanku. A najednou se do ní chce investovat developer - jen ne do veřejného zájmu.

Zatím nám zbývá jen doufat, že rozhlasové vlny přežijí i tuto rozbouřenou dobu. A že historie, která v budově na Vinohradské stále šeptá, neskončí v inzerátu „Luxusní byty v centru - historie za příplatek.“

Vytisknout