“Jsem Maid z Gazy a mám sny a ambice jako každý mladý člověk na tomto světě, ale být z Gazy je jiné, sny a ambice jsou pryč. Přišla válka a všechno skončilo, válka trvá už více než 500 dní, prošli jsme si opravdu těžkými časy, je mi osmnáct let, ale cítím se, jako by mi bylo sto, tato válka pohltila mnoho z našich životů. Z Rafáhu jsme byli vysídleni dvakrát. Poprvé to bylo v květnu 2024 a trvalo to až do ledna 2025. Během tohoto období si moje rodina prošla velmi těžkými časy. Byli jsme vysídleni v létě a neměli jsme s sebou zimní oblečení ani deku, která by nás chránila před chladem. Viděl jsem, jak moje malé sestry mrznou, a nebyl jsem schopný nic dělat, a také jsme zažili strašný hlad, když cena pytle mouky dosáhla 300 dolarů, nemohli jsme sehnat ani bochník chleba k jídlu. A teď se to děje znovu poté, co jsme se během příměří vrátili do Rafáhu. Vrátili jsme se do ruin, ale snažili jsme se žít. V pondělí v 9 hodin ráno, evakuace, všichni plakali, byl to chaos, co budeme dělat? Kam půjdeme? Budeme zase trpět? Začali jsme zařizovat věci pro evakuaci a odchod, někdo nám zavolal náklaďák, aby nás odvezl do Nuseiratu, ale chtěl za to 1000 dolarů, aby nás dostal z Rafáhu, my ale nemohli zaplatit 1000. V pondělí večer začalo bombardování a my jsme nemohli spát, snažili jsme se uklidnit úzkost a napětí mých malých sester, bombardování bylo velmi blízko, bylo to děsivé, čekali jsme, že nás obklíčí. Nakonec jsme opustili Rafáh v 8 hodin ráno po náročném dni plném napětí a úzkosti, přestěhovali jsme se do pronajatého bytu v Nuseiratu, jeden pokoj, koupelna a malá kuchyňka, je to ponurá místnost s poškrábanými stěnami, bez oken, cena za pronájem je 400 dolarů.

Přechody jsou už skoro dva měsíce zavřené, není jídlo, není plyn, nejsou léky, na vaření používáme dřevo, které si ale musíme také kupovat, potraviny jsou v malém množství a za velmi vysoké ceny. Už dlouho jsme neviděli maso, nejsou žádné bílkoviny. Zdravé jídlo neexistuje, jsme odkázáni na distribuční centra potravin, nejen v tom žijeme, žijeme v neustálém napětí, strachu a úzkosti, neustále nás ohrožuje masivní bombardování a teď hrozí hladomor.”

Před válkou pracovala Majdova maminka jako učitelka matematiky, táta byl sportovní trenér. O práci pochopitelně přišli a nyní žije rodina ze sbírek. Všechno je v Gaze strašně drahé, čím dýl teď trvá blokáda, tak tím dražší všechno je.

Nevím, jak se světové společenství vyrovná s tím, že toto dopustilo, když každý, kdo před tím cíleně nezavírá oči, musí vidět to nezměrné utrpení. Díky mnoha svědectvím lidí z Gazy, humanitárních pracovníků, zdravotníků i mnoha videím palestinských reportérů, není pochyb o tom, že tam civilní obyvatelstvo trpí způsobem, který je mimo lidské chápání.

Obvykle nemám potřebu vyhrožovat, ale pokud mi sem někdo napíše, že by měli Majd se svými sourozenci “vrátit rukojmí”, když na to mají zhruba stejný vliv jako já, vyřadím vás z přátel. Nechci tu ani žádné dehumanizační řeči, moje trpělivost není nekonečná. Pokud se rozhodnete přispět, díky. Vím, že to není systémové řešení, ale pomůže to aspoň někomu. Když tedy nedokážeme ani vytvořit tlak na naši vládu, aby genocidu odsoudila a vytvářela tlak na Izrael, aby to skončilo.