Trump by mohl připravit USA o jejich nejdůležitější zbraň

23. 12. 2024

Bush hovořil o "novém světě svobody, který se zrodil uprostřed výkřiků radosti; narodil se plný naděje, řítí se s důvěrou vstříc novému století; nový svět zrozený z revoluce, která spojila toto náměstí s dalšími – Gdaňskem, Budapeští, Berlínem – revolucí, která spojila lidi poháněné odvahou a základním úsilím lidstva po svobodě."

Mé sedmileté já nedocenilo jeho jemnější stránky, ale hlavní poselství bylo jasné: Spojené státy nejsou jen velmocí, ale také dobrou, slušnou a důvěryhodnou mocností. Přes všechny americké nedostatky a pokrytectví byly její přednosti klíčové pro úspěch poválečného uspořádání, které Spojené státy vybudovaly, a pro bezprecedentní globální moc, kterou od té doby uplatňují.

Jak se říká: "Nevíš, co máš, dokud to nezmizí." Bolí mě předpovědět, že se pravděpodobně tvrdě poučíme o síle amerického příkladu, protože Washington se obrátí zády k jakémukoliv předstírání, že svou zahraniční politiku zakládá na hodnotách nebo morálních závazcích.

Národy, včetně Spojených států, mají čtyři způsoby, jak přimět ostatní, aby dělali, co se jim zlíbí: sílu, hrozby, úplatkářství a přesvědčování. Všechny čtyři metody jsou důležité, ale to, co skutečně odlišilo americké vedení svobodného světa, bylo přesvědčování, jak aktivní, tak pasivní. Od své nezávislosti Spojené státy prostřednictvím své kultury "can do" a dominance ve vědě, kultuře a umění inspirovaly jiné národy, aby následovaly amerického příkladu, spolupracovaly s Washingtonem na projektech společného zájmu nebo jednoduše napodobovaly americké praktiky v domácí politice.

Popisovat sílu amerického příkladu neznamená romantizovat minulost ani zlehčovat skutečná napětí například v transatlantických vztazích. Lidé v Gruzii a Jižní Koreji nejsou v ulicích a neprotestují proti autoritářským pokusům svých vlád proto, že na ně Spojené státy útočily, vyhrožovaly jim nebo je podplácely, ale proto, že tito lidé chtějí žít v zemích, které jsou svobodnými, otevřenými, zastupitelskými demokraciemi víceméně podle amerického modelu.

Znovuzvolení Donalda Trumpa a záplava oznámení jeho týmu však signalizují, zejména našim přátelům a spojencům, kvalitativní změnu.

Od Ameriky lze stále očekávat, že bude působit svou vahou a používat cukr a bič. Pokud nově zvolený prezident něčemu intuitivně rozumí, pak je to vyjednávání a mocenské vztahy, poučené desítkami let zkušeností v oblasti nemovitostí a médií. Ale jít příkladem nebo inspirovat ostatní, aby byli lepšími verzemi sebe sama? Ne tak moc.

Možná, že transakčnější přístup k zahraniční politice pomůže vytvořit mírový a prosperující svět, který povede k rozkvětu svobodných společností. Ale poté, co jsem byl svědkem síly amerického příkladu ve východní Evropě v 90. letech, na to nespoléhám.

Když mluvily Spojené státy, Východoevropané naslouchali. Rádio Svobodná Evropa přinášelo spolehlivé informace pronikající komunistickou propagandou. Každý, kdo měl možnost navštívit Spojené státy, okamžitě viděl, že Američané dělají něco správně – a že Východoevropané si prospějí, když se budou snažit napodobit jejich příklad. Dokonce i nemístný komentář Madeleine Albrightové o tom, že se Slovensko stalo "černou dírou" Evropy pod autokratickým premiérstvím Vladimíra Mečiara, byl ústředním bodem úspěchu opozice ve volbách v roce 1998.

Kdo by ve východní Evropě nebo jinde napodoboval kádr groteskně nekvalifikovaných kandidátů, které nově zvolený prezident navrhl na nejvyšší vládní posty – nebo když na to přijde, sám Trump? Jistě, cizinci se jich mohou bát, lichotit jim a snažit se s nimi uzavřít dohodu. To se však kategoricky liší od vedení příkladem a měkkou silou, které po 2. světové válce přetvořilo velkou část světa k obrazu Ameriky. A jak nacisté okupující české země po roce 1939 rychle zjistili, není žádný rozpor v tom, když se nás lidé bojí a zároveň se vysmívají.

Jedním z Trumpových oblíbených rétorických klišé je představa, že Amerika je před světem "terčem posměchu". Pokud nominace Roberta F. Kennedyho mladšího, Petera Hegsetha nebo Tulsi Gabbardové do důležitých vládních úřadů něco naznačují, pak to, že Trump se této obavy zbavil. Je absurdní, že by kterýkoli z těchto tří byl brán alespoň vzdáleně vážně kýmkoli na světě, stejně jako je absurdní si představovat, že by americké vysílání v zemích od Gruzie přes Afghánistán až po Čínu dostalo další dávku důvěryhodnosti od vedení Kari Lake.

Budou Spojené státy v pozici, kdy budou moci vyvíjet tlak na zlepšení vládnutí nebo bojovat proti korupci řekněme na Ukrajině nebo na západním Balkáně? Jmenování rodinných příslušníků do vytoužených velvyslaneckých postů a ponechání nejbohatšího muže v zemi, aby řídil nové, falešné vládní ministerstvo dělá ze Spojených států problémový východoevropský národ, prolezlý oligarchy a svázaný sítěmi klientelismu.

Určitá míra politické korupce existovala za demokratických i republikánských vlád již dříve, což nedávno ilustrovaly vylomeniny Huntera Bidena. Někteří na levici to přehnali, spojili dobré vládnutí a demokracii s dlouhým seznamem progresivních kauz, odcizili se sociálně konzervativním společnostem a ztratili půdu pod nohama kvůli ruské propagandě, která vykresluje Kreml jako obránce rodinných hodnot a křesťanstva.

Přesto Trumpova éra nenabízí příslib korekce kurzu. Nabízí groteskní střety zájmů a obraz vnitřního politického rozkladu. Na rozdíl od roku 2016 se ani nepředstírá, že by se lidé ve vlivných pozicích zbavili svých obchodních podílů. Zapomeňte na značku Trump, hotely nebo hodinky. Všeobecně se očekává a tiše přijímá, že lidé jako Elon Musk využijí své blízkosti k administrativě k tomu, aby vydělali více peněz. Nově zvolený prezident vyhrožuje občanským a trestním stíháním médiím – zatím se značným úspěchem – stejně jako svým politickým oponentům.

Jakou důvěryhodnost bude mít příští administrativa nebo kongresové delegace, aby lidem jako Viktor Orbán nebo Bidzina Ivanišvili řekli, že kleptokracie a politicky motivovaná stíhání jsou nepřijatelná? Pokud budou mít Spojené státy nějaký zájem na boji proti korupci a násilné vládě a zároveň budou prosazovat svobodu, demokracii, lidská práva a právní stát – a není zdaleka jisté, že ho budou mít – budou mít stále k dispozici hrozby, úplatkářství a možná i sílu. To vše je však dražší a riskantnější než síla příkladu a morálního nátlaku, které držely naše spojence – a často i naše protivníky – na vyšších standardech.

Spojené státy zůstávají nepostradatelným národem. Dokonce i za těch nejizolacionističtějších vlád bude Washington muset reagovat na globální události a řídit je. Pokračující politická hniloba – jejímž ilustrátorem je hrozící korupce a řada lehkovážných nominací na nejvyšší posty v příští administrativě – tuto práci nezjednoduší, nýbrž ztíží. Nikoho by nemělo překvapit, že Trumpovo druhé funkční období předznamenává svět, který je podstatně méně svobodný, méně radostný a méně sebevědomý než ten, který před čtyřiatřiceti lety přivítal prezident Bush starší spolu s našimi novými východoevropskými spojenci.

Zdroj v angličtině: ZDE