Vánoce pochopíme jen tehdy, ztotožníme-li se s těmi, kdo jsou na úplném dně
23. 12. 2024 / Boris Cvek
Lidé ztratili domy s tím nejcennějším, nejosobnějším, co měli. To byly povodně. Lidé ztratili své nejbližší, to byla střelba na fakultě. Ale své nejbližší ztrácejí i mnozí další v důsledku nemocí, nehod, stáří. O hrůzách na Ukrajině a v Palestině ani nemluvím. Vánoce jsou na prvním místě svátkem těchto lidí.
Jsou svátkem nás všech, protože nakonec všichni ztratíme všechno. Nakonec všichni zemřeme. Není to morbidní? Není lépe o Vánocích myslet na život, štěstí, blízkost, teplo rodinného kruhu? Ten, kdo se narodil v Betlémě jako malé bezmocné dítě, přišel porazit smrt. Může být větší naděje, větší štěstí? Nemůže.
Myslet na smrt, na bezmoc, na ztrátu, na Golgotu, abychom měli tu největší radost, to je ten paradox Vánoc. Myslet na bídu dítěte opuštěného ve chlévě, jehož slávu zvěstují nebeští andělé. Na jesle vtěleného Boha. Na toho, koho nikdo nechtěl, o kom nikdo nevěděl kromě pastýřů, právě chudých, obyčejných pastýřů na dně společnosti, kterým andělé zjevili, že je to Mesiáš. Ne kněžím, ne učeným, ne bohatým, ale pastýřům.
Vánoce jako celé křesťanství jsou radikálním kontrastem mezi zdáním a skutečností. Dítě je Bůh. Bůh je ve chlévě. Smrt, která všechno poráží, je poražena. Na straně těch, kteří nemají zastání, jsou sami, všechno ztratili, stojí ten, kdo jediný je skutečným zastáním, kdo jediný je skutečnou blízkostí a láskou, kdo jediný má a dává život věčný.
Do přediva vazeb, které nám dávají časné bezpečí, ba leckomu třeba i blahobyt, Vánoce vnášejí objev, že potřebujeme daleko více, že jsme stejně smrtelní a zranitelní jako ti nejbídnější a nejponíženější. Jen když v nich poznáme sebe sama, můžeme pochopit vánoční příběh. Naše jediná skutečná naděje je to dítě v jeslích, vtělený Bůh.
Diskuse