Haaretz: „Když opustíš Izrael a vstoupíš do Gazy, jsi Bůh": Analýza mysli vojáků IDF, kteří páchají válečné zločiny

25. 12. 2024

Obavy o bezpečnost rodinných příslušníků sloužících v armádě jsou součástí rodinného života v Izraeli. Stejně jako moji vrstevníci jsem byl ustaraným otcem, když mé děti sloužily v Izraelských obranných silách, a jsem ještě ustaranějším dědečkem. Jsem zděšen masovým zabíjením civilistů v Gaze a znepokojuje mě dopad této brutality na duševní zdraví vojáků. Naši vojáci jsou ohroženi podněcující rétorikou vlády a oslabováním civilního a vojenského soudního systému. Tato politika podkopává kodex chování IDF, podporuje zvěrstva a zvyšuje riziko morální újmy.

K morální újmě dochází, když vojáci jednají v rozporu se svými morálními hodnotami a přesvědčením nebo se jich účastní jako nezúčastněné osoby. Takto poškození zažívají pocit viny a studu a jsou náchylní k depresím, úzkostem a sebevražedným sklonům. IDF poskytují traumatizovaným vojákům, z nichž někteří byli morálně poškozeni, měsíční intenzivní léčbu v týlových rehabilitačních centrech (RRC). Následně je polovina těchto vojáků propuštěna jako neschopná vojenské služby.

Izraelská společnost považuje IDF za morální armádu. Diskuse o zvěrstvech vyvolává emocionální odpor, přestože je intelektuálně chápáno, že zločiny existují v každé civilizované společnosti a že válečných zločinů se dopouštěli vojáci v každé armádě. Vývojoví psychologové identifikovali bezcitné rysy u malých dětí, zatímco sociální psychologové prokázali, že autoritativní směrnice a sociální tlak vedou obyčejné lidi ke škodlivému chování.

Chci chránit vojáka i všechny ostatní, kteří při službě v IDF riskují své tělo i mysl. Chci, aby věděli, jak těžké je postavit se bezcitnému veliteli a odolat tlaku vrstevníků, který podporuje brutalitu. Chci, aby věděli o šikmé ploše brutality a aby se poučili o morálních dilematech, kterým budou během války čelit. To mě motivovalo k napsání této eseje jako dědečka i jako psychologa, který zkoumal zkušenosti vojáků s brutalizací.

Nuphar Ishay-Krien byla během první intifády (1987-93) důstojníkem sociálního zabezpečení dvou mechanizovaných pěších rot dislokovaných v jižním pásmu Gazy. Mluvila s vojáky a oni se jí otevřeli. O čtyři roky později jsem vedl její postgraduální výzkumnou studii o brutalitě těchto rot. Pomocí důvěrných rozhovorů zkoumala morální pokles, brutalitu a následné problémy s duševním zdravím. Náš vědecký článek byl později publikován jako první kapitola v editované knize „Skvrna lehkého mraku: Izraelští vojáci, armáda a společnost v období intifády“ v roce 2012.

Další kapitoly reflektovaly a rozšiřovaly náš výzkum. Jejich autory byla interdisciplinární skupina vědců z oblasti duševního zdraví, sociologie, práva, politologie, komunikace a filozofie. Byli mezi nimi také spisovatelé, umělci a vysocí armádní důstojníci ve výslužbě.

„Nemám problém se ženami. Jedna po mně hodila bačkoru, tak jsem jí dal kopanec sem (ukazuje na rozkrok),   všechno zlomil. Dneska už nemůže mít děti.“

„X střelil jednoho Araba čtyřikrát do zad a prošlo mu to s tvrzením, že šlo o sebeobranu. Čtyři kulky do zad ze vzdálenosti deseti metrů ... chladnokrevná vražda. Takové věci jsme dělali každý den.“

„Arab šel jen tak po ulici, asi pětadvacetiletý, nehodil kámen, nic. Prásk, kulka do břicha. Střelili jsme ho do břicha, umíral na chodníku a my jsme lhostejně odjeli.“

Tito vojáci byli bezohlední a neohlásili morální újmu. Někteří z nich byli odsouzeni vojenskými soudy. Cítili se zatrpklí a zrazení.

2. Malá, ideologicky násilnická skupina brutalitu podporovala, aniž by se jí účastnila. Věřili v nadřazenost židů a vůči Arabům se chovali urážlivě. U této skupiny nebyly zaznamenány morální újmy.

3. Malá neúplatná skupina se postavila proti vlivu bezcitných a ideologických skupin na kulturu armády. Zpočátku zastrašováni brutálními veliteli, později zaujali morální postoj a pokračovali v hlášení zvěrstev veliteli divize. Po propuštění většina z nich považovala svou službu za smysluplnou a posilující. Jeden oznamovatel byl však tvrdě šikanován a ostrakizován a bylo nutné ho přemístit k jiné jednotce. Byl traumatizován, trpěl depresemi a po propuštění opustil zemi.

4. Velkou skupinu stoupenců tvořili vojáci bez předchozích sklonů k násilí. Jejich chování bylo nejvíce ovlivněno napodobováním  mladších důstojníků a normami roty. Někteří následovníci, kteří se dopustili zvěrstev, uváděli morální újmu: „Připadal jsem si jako, jako nacista ... vypadalo to přesně tak, jako bychom my byli vlastně nacisté a oni židé.“.

5. Zdrženlivá byla velká skupina vnitřně zaměřených vojáků, kteří dodržovali vojenské normy a nepáchali zvěrstva. Na palestinské násilí a životu nebezpečné situace reagovali vyváženě a právně oprávněně. K morálním újmám se nehlásili.

V každé z rot se vyvinula vnitřní kultura, kterou do značné míry utvářeli mladší velitelé a charismatičtí vojáci. Zpočátku tyto normy podněcovaly ke krutostem.

„Přišel k nám nový velitel. Vyrazili jsme s ním na první hlídku v šest hodin ráno. On se zastavil. V ulicích není ani živáčka, jen malý čtyřletý kluk si hraje na dvorku v písku. Velitel se najednou rozběhne, popadne chlapce a zlomí mu ruku v lokti a tady nohu. Třikrát mu šlápne na břicho a odejde. Všichni jsme tam stáli s otevřenou pusou. Šokovaně jsme na něj koukali... Zeptal jsem se velitele: „Co to má znamenat?“ Řekl mi to: „Tyhle děti je třeba zabíjet ode dne, kdy se narodí. Když to udělá velitel, stane se to legálním.“

Razantní zásah velitele divize proměnil dvě pěší roty. Na základě hlášení Neúplatných vojáků zahájil vyšetřování, které vedlo k odsouzení. Dva z Neúplatných vojáků byli navíc zařazeni do důstojnického výcviku. Když se vrátili k rotám jako důstojníci, pečlivě dohlíželi na vojáky, udržovali přísnou disciplínu a prosazovali vnitřní kulturu, která byla v souladu s kodexem chování IDF.

Důkazů o údajných válečných zločinech v současné válce je mnoho a jsou snadno dostupné. Izraelský historik Lee Mordechaj je shromažďuje, třídí a pravidelně aktualizuje. Údaje zahrnují zprávy renomovaných institucí, jako je OSN, reportáže mainstreamových médií a snímky a videa nahraná na sociálních sítích.

Existuje dokumentace střelby do civilistů mávajících bílými vlajkami, týrání jednotlivých zajatců a mrtvol, vypalování domů bez zákonného povolení, mstivé ničení majetku a rabování. Mordechaj navíc zjišťuje, že „ve srovnání s důkazy o spáchaných zločinech“ bylo zahájeno „mizivé množství vyšetřování“.

Moje zkoumání údajů ukázalo na podobné seskupení vojáků s některými významnými rozdíly. Především se zdá, že skupiny Bezcitných a Ideologicky násilných jsou větší, extrémnější a jednají podle své ideologie navzdory normám IDF a oslabenému soudnímu systému.


S tím, jak roste korumpující vliv Bezcitných a Ideologicky násilných vojáků, jsou Neúplatní odsouváni na okraj společnosti. Max Kresh, bojovník v záloze, se vyslovil proti účasti na zločinech proti lidskosti, jako je „srovnávání Gazy se zemí“. Výsledkem byla tvrdá společenská ostrakizace: „Vyhodili mě z mého týmu. Dali mi jasně najevo, že mě nechtějí.“ Po návratu ze záložní služby se cítil „psychicky zdrcený“.

Zadržovací zařízení Sde Teiman je jako mikrokosmos brutalizace v současné válce. Stalo se nechvalně proslulým, když jeden z lékařů-veteránů Inkorupce nahlásil známky těžkého sexuálního zneužívání u jednoho ze zadržených. Devět vojáků v záloze IDF bylo následně zadrženo pro podezření z těžké sodomie a dalších forem zneužívání.

Podle zpráv médií probíhá od 7. října 36 vyšetřování v souvislosti se smrtí zadržených, kteří byli drženi v Sde Teimanu. Svědectví propuštěných Palestinců, která shromáždila izraelská nevládní organizace pro lidská práva B'Tselem, poukazují na časté kruté a svévolné násilí, ponižování a pokořování, záměrné hladovění a další zneužívání. Vojáci se anonymně vyjádřili, jak diskurz nenávisti a pomsty normalizuje týrání zadržených.

Student v záloze z Umírněných popsal brutalizaci a její vliv na následovníky. „Viděl jsem tam sadistické lidi. Lidi, kteří se vyžívají v působení utrpení druhým. ... Nejvíce znepokojující bylo vidět, jak snadno a rychle se obyčejní lidé dokážou odpoutat a nevidět realitu přímo před očima, když se ocitnou v těžké a šokující lidské situaci.“

Podobně se vyjádřil i lékař v záloze: „Dochází zde k naprosté dehumanizaci. Člověk se k nim opravdu nechová jako k lidským bytostem... Zpětně je pro mě nejtěžší to, co jsem cítil, nebo vlastně co jsem necítil, když jsem tam byl. Trápí mě, že mě to netrápilo. Dochází k normalizaci procesu a v určitém okamžiku to prostě přestane vadit.“

Omezená záložnice si útěkem ze zařízení zachovala své normy: „Ta dehumanizace mě vyděsila. Setkání s takovými nebezpečnými postoji, které se v naší společnosti staly normálnějšími, pro mě bylo traumatizující ... S pomocí psychiatra jsem se ze služby v záloze propustila sama.“

Sde Teiman a válečné zločiny v Gaze je třeba vnímat v širším kontextu. Izrael vstoupil do války po masovém zabíjení civilistů Hamásem a odhalení jeho genocidního záměru. Krátce poté zaútočil na naše civilní obyvatelstvo Hizballáh, který připravoval infrastrukturu pro paralelní masové zabíjení na severu země. Vyzbrojil je a připojil se k nim Írán, který otevřeně prohlašoval svůj záměr vyhladit Stát Izrael a dokončit „konečné řešení“ pro izraelské židy.

Cítili jsme se slabí a zranitelní, protože jsme znovu prožívali vzpomínky na holocaust, a potřebovali jsme se bránit proti skutečným hrozbám pro naši existenci. Objevily se také temné pocity hněvu a pomsty a žádná empatie vůči obyvatelům Gazy, kteří se radovali z masakru židovských žen a dětí.

Naše děti a vnuci, manželé a manželky šli do této války odvážně a riskovali své životy s kamarádstvím, které odráží to, co bylo v naší zemi cenné a smysluplné. Povinností naší vlády a vyššího velení bylo vést naše vojáky do boje a připravit je fyzicky, duševně i morálně na konkrétní výzvy této války. Potřebovali jsme vůdce, kteří by nám pomohli odvážně čelit vlastní temnotě a přísně zakázali vendetu.

„Válka je krutá věc,“ napsal generálmajor (res.) Yaakov Amidror v knize ‚Skvrna lehkého mraku‘ a pokračoval: „Skutečná otázka zní: jak zaměřit krutost na ty, kteří nám chtějí ublížit, a ne na ostatní, kteří se náhodou nacházejí v oblasti.“

V tomto kontextu vedla rétorika naší vlády plná nenávisti a pomsty, která byla posílena odhodlaným podkopáváním justičního systému, k nepřiměřené odvetě a masovému zabíjení civilistů v Gaze. Poskytla vítr do plachet zvěrstvům bezcitných a ideologicky násilných vojáků, posílila jejich vliv na Stoupence a odsunula na vedlejší kolej Neúplatné.

V této složité situaci je vyšší velení odpovědné za dodržování hodnot uvedených v etickém kodexu IDF, včetně čistoty zbraní a disciplíny, které nařizují: „Vojáci IDF nepoužijí svou zbraň ani sílu k poškození nezúčastněných civilistů a vězňů“ a ‚Voják zajistí, aby vydával pouze zákonné rozkazy a neplnil nezákonné rozkazy‘. Dodržováním těchto hodnot mohou zabránit brutalitě vůči nevinným a ochránit duši našich vojáků.

My, občané, kteří posíláme své děti, manžele a vnuky do vojenské služby, musíme najít způsoby odporu. Jsme povinni se jasně vyjádřit, abychom udrželi hranice krutosti války, dodržovali náš morální kodex a chránili vojáky před morální újmou a jejími dlouhodobými důsledky.