Shrnutí četby knihy Guye Halsalla o pádu Říma, druhá část
27. 12. 2024 / Boris Cvek
Celá kapitola je uvedena krásným citátem z Foucaulta: lidé vědí, co dělají, často vědí, proč to dělají, ale nevědí, co jejich dělání způsobí. Autor tvrdí, že pro antické lidi platil důraz na to, co bylo, nikoli na to, co bude. Šli do budoucnosti obráceni čelem dozadu. To samé říká Le Goff o středověkých lidech. Prakticky nikdo, ani barbaři, nechtěl v pozdní antice Římskou říši zničit. Gótská krize je toho dobrou ilustrací. A ještě jedna věc, možná nejdůležitější: každý narativ, každé řazení historických událostí do příběhu, je už něco, co dějiny zkresluje, co dějiny nejsou. Dějiny nejsou příběh (to by se mělo podle mého soudu zdůrazňovat před každou historiografickou prací).
Následkem války s Římany byli Gótové pár let před osudným rokem 376 oslabeni, což vedlo zřejmě k vnitřnímu rozkolu. V důsledku tohoto rozkolu nedokázali čelit Hunům, které Římané považovali za podivné lidi z konce světa bez civilizace, lidi, o nichž nikdo neslyšel. Gótové je ale zřejmě znali a dokázali s nimi žít v jakési rovnováze. Část Gótů v důsledku války s Huny a vnitřních sporů hledala právě v roce 376 útočiště v říši na dunajské hranici. Císař byl tehdy na válečném tažení na perských hranicích, situaci neměl pod kontrolou. Je třeba zdůraznit, že kdyby Římané chtěli, mohli by Góty udržet mimo říši. Císař nařídil ovšem přijetí Gótů do říše, a ti se přesunuli na Balkán. Měli sloužit v armádě, obdělávat opuštěné pozemky atd. Jakmile se armáda měla starat o přijetí Gótů, nedokázala už zabránit vnikání dalších skupin těchto barbarů do říše.
Impérium navíc v důsledku selhání místních elit, nota bene když císař byl daleko, nebylo schopno Góty zásobovat. Jejich situace naopak byla zneužívána. Byli např. nuceni prodávat své děti do otroctví (jedno dítě za jednoho psa, který byl zdrojem masa), aby nezemřeli hlady. To vedlo ke gótskému povstání, zpočátku velmi úspěšnému. Císař volal na pomoc spoluvládce ze západní části říše, který na cestě na Balkán dokázal porazit hordy Alamanů. Naopak císař do té doby nedosáhl žádného přesvědčivého vítězství, proto se rozhodl, že se vzbouřenými Góty uvnitř říše svede bitvu sám. To vedlo k jeho drtivé porážce a smrti. Situaci se nakonec podařilo uklidnit porážkou Gótů a jejich začleněním do říšské společnosti v podobě malých skupin. Brzy o nich už nebylo slyšet. Autor se podrobně zabývá vyvrácením tradičního příběhu o tom, že Gótové poté, co byli poraženi, uzavřeli s Římany smlouvu, která jim umožňovala provozovat jakýsi stát ve státě. Argumentačně je to velmi zajímavý pohled do historické práce. Výsledek je ten, že pokud byly nějaké smlouvy, byly mezi říší a malými skupinami Gótů, které se během pár let v říši rozpustily. Gótská krize byla pro mnoho historiků předehrou zhroucení celé říše. V zásadě ale nikdo z aktérů nechtěl říši zničit.
Události v době krize mezi lety 382 a 410 jsou komplikované. Císař Gracián (359-383), jemuž bylo v době jeho smrti v roce 383 čtyřiadvacet let a který prokázal své vojevůdcovské schopnosti, zřejmě udělal několik osudných chyb: přenesl císařský dvůr do Itálie, odkud nemohl dobře kontrolovat dění v Galii a Británii, dále si nedokázal udržet přízeň armády a odcizil se dvoru v Cařihradu. Když se proti němu vzbouřil britský velitel Maximus, byl u Lyonu opuštěn armádou a zabit. Po několika letech byl také Maximus poražen a zabit východním císařem Theodosiem. Když zemřel západní císař Valentinián, Theodosius porazil jeho samozvané nástupce a vstoupil triumfálně do Itálie, kde v Milánu v lednu 395 umírá.
Moci v říši se formálně ujmou jeho dva synové Honorius a Arcadius, ještě děti. To otevřelo prostor pro ovládnutí těchto dětí různými rádci či vojevůdci, kteří vládnou fakticky za ně. Problém západní části říše je vyostřen tím, že dvůr zůstal v Itálii a Galové se po dlouhé době ocitají na periferii (do té doby byl císařský dvůr mnoho let v Galii, v Trevíru). Do toho se uvnitř říše objevuje gótský vojevůdce Alarich (cca 370-410), o němž není úplně jasné, o koho vlastně šlo.
Autor podrobně rozebírá dostupné zdroje, aby se nakonec přiklonil k domněnce, že šlo spíše o vojáka v čele armády než vůdce kmene, že jeho vojska tvořila umělou identitu „Gótů“, kteří byli dříve součástí východních armád. Alarich se se svými vojsky přesunul z Itálie, kde se zprvu podíleli na Theodosiově triumfu, na Balkán, kde se volně pohyboval a plenil. Stává se pak zřejmě součástí složitých politických her mezi západním a východním dvorem, aby na přelomu století vtrhl do Itálie, zřejmě pod vlivem drastických změn na východním dvoře, kde se ke slovu dostalo nepřátelství ke Gótům jako takovým. Alarich bez formální záštity dvora nemohl vykonávat práva na živení a placení své armády lidmi, na jejichž území plenil. Západní generál, fakticky regent, Stilicho (359-408) Alarichův příchod nečekal a musel rychle stahovat své vojáky do Itálie, aby mu mohl čelit. Střet dopadl nerozhodně, ačkoli Alarich byl zastaven, a Stilicho zřejmě zapojil Alaricha a jeho muže do služeb západního dvora.
Autor se pak podrobně zabývá otázkou, zda byl Alarich králem Gótů. Zdá se, že tento titul se ujal až teprve v linii jeho nástupců, kdy se stal důležitým tématem politiky západní části říše, kde se mezi Římany tento titul po staletí neužíval, protože byl spojen s královskou mocí před vznikem římské republiky, čili byl symbolem nesvobody a barbarství. Autor také docela podrobné pojednání věnuje tomu, jak v důsledku událostí kolem Maximova povstání docházelo k opouštění vojenských pozic, které Římané měli na severozápadě říše, zejména v Anglii. Tyto pozice byly na základě smluv přenechávány k obraně spřáteleným barbarům.
Typický průběh dalších příběhů je následující. Vojevůdce X má velkou moc, táhne zemí, má nějaké úspěchy, pak je v důsledku nějakých nahodilých událostí (změny aliancí třeba) chycen a popraven. V zásadě to lze shrnout tak, že za vlády mladičkého císaře Honoria (384-423) probíhaly neustále boje o moc uvnitř říše. Oproti tradiční politice hlídání hranic a udržování rovnováhy mezi barbary za hranicemi, aby tam nevznikla žádná mohutná vojenská mocnost, se pozornost významných hráčů soustředila na vzájemné spory, provázené zradami, náhlými vzestupy a pády. V Británii se objevil uzurpátor Konstantin a vtrhl s římskými vojsky do Galie. Tím byla Británie vojensky ponechána sobě a došlo fakticky k jejímu kolapsu. V důsledku toho se dramaticky mění archeologie tohoto území (je zajímavé že radikální změny v té době v archeologických nálezech jsou i v Africe, která ale zůstala v impériu).
Přes hranice na Rýně se ze severu do říše dostaly také velké armády barbarů, které došly až do Španělska. V Galii a v Itálii probíhaly nepřehledné střety vnitropolitické motivace, do nichž byli zatahováni i barbaři. V samotné Itálii byla situace komplikovaná tím, že vázly dodávky potravin z Afriky, kde mimochodem probíhala také vzpoura místního generála. Sám Alarich se svými vojáky usiloval především o to, aby měl takové oficiální postavení v říši, které by mu zajistilo právě tyto dodávky. Bez nich musel plundrovat a bojovat a čelit hladu. Teprve když bylo jasné, že mu Honoriův režim – po pádu generála Stilicha, který dlouho ovládal císařský dvůr – nedá, co potřebuje, rozhodl se přepadnout samotný Řím, což mělo obrovský symbolický význam. Nebyl to ale žádný triumf barbarů na impériem, bylo to zoufalství. A nikam nevedlo. Alarich se pak musel se svými gótskými vojsky vydat směrem do Afriky, přičemž na cestě jej zabila horečka. Právě v této zoufalé situaci Alarich začal používat titul krále, který neměl v římském systému žádný význam.
Ještě bych se vrátil ke Stilichovi. Jeho zaměření na vnitropolitickou situaci jako problém, který se musí řešit nejvíce, bylo tradiční a mělo velký smysl, pokud by se ovšem stejně tradičně staral o hranice. Stilicho na tradiční hraniční politiku a přítomnost císaře v Galii ovšem rezignoval.
Císař Honorius zůstával v zásadě pasivní, zatímco vojenskou moc za něj provozoval další významný velitel, původem z dnešního Srbska, Konstancius. Jemu a s ním spojenému režimu se dařilo agresivní válečnou politikou prakticky obnovit pořádek v západní říši. Zejména v Hispánii došlo k výraznému omezení moci barbarů, kteří sem vtrhli a celé území takřka ovládli. Severní hranice říše byly v Galii fakticky na Loiře a Góty se podařilo umístit do oblasti jižně pod těmito hranicemi. Konstancius se nechal přes Honoriovu nevoli uvést do císařského stavu, čímž došlo k podráždění východního dvora a válečnému stavu. Konstancius před svou smrtí na zápal plic chystal tažení proti východnímu císaři přesně v duchu tradiční zásady, že vnitropolitičtí nepřátelé jsou prioritou, které je třeba čelit na prvním místě, nikoli nepřátelé vnější.
Zdá se, že kdyby Konstancius žil déle, mohl by říši vrátit do původních hranic. S jeho smrtí (roku 421, tedy ve stejném roce, kdy se stal císařem) však přichází další období válek. K tomu umírá o dva roky později Honorius a dědicem západního trůnu se stává čtyřletý syn, Valentinián, Konstancia a Honoriovy sestry, která byla v moci východního dvora. Také za Valentiniána se postavil schopný generál, jenž se snažil obnovit jednotu říše mimo jiné také s pomocí velkých armád Hunů ve svých službách. Z archeologických nálezů té doby se ukazuje, že dokonce v jižní Anglii se obnovují známky tradičního římského vlivu. Na jihu impéria někdy v letech 427-429 Vandalové uskutečňují svůj slavný přechod do Afriky, zřejmě vynucený válkami v Hispánii. Afrika sama o sobě byla velmi lákavou provincií. Po složitých válečných událostech v Africe, do nichž byl zapojen i východní dvůr, došlo k dohodě a definování území, které bude Vandalům náležet. Později pak na území zhruba dnešního Tuniska vzniká vandalské království.
Nový generál celkem úspěšně vedl politiku válečného rozmachu římské moci v západní říši. Fatálně limitovaný byl však nedostatkem vojáků a možnostmi mobilizace. Proto se opíral o hunské bojovníky. S jejich pomocí se mu mimo jiné podařilo drtivě porazit kmen Burgundů. Hunové mezitím vytvořili vlastní říši, která se stávala konkurencí pro římské impérium jako takové. Do jejich čela se dostal Attila (cca 406-453). Pod vlivem uklidnění vztahů východního dvora s Persií se ovšem i Attila cítil pod tlakem, což jej vedlo k pokusu o ovládnutí Západořímské říše. Byl to první a jediný pokus o zničení Říma od dob punských válek.
V mohutné bitvě na Campus Mauriacus v červnu 451 se proti Hunům postavili Římané, Góti (označovaní nyní jako Vizigóti, aby se odlišili od s nimi nesouvisejících Ostrogótů, kteří přijdou z Balkánu do Itálie a ovládnou ji) a jejich galští spojenci. Výsledkem byla strašlivá spousta mrtvých a nerozhodný stav. Hunové ale byli zastaveni. V roce 452 Attila i přesto napadl Itálii a Římané už neměli sílu se bránit. Ale z nějakého neznámého důvodu nevpadl do Říma. Patrně se bál epidemií. Hunská říše se pak brzy rozpadla ve vzájemných bojích a její zbytky hledaly útočiště v římském impériu a to jim vskutku bylo poskytnuto.
Je zajímavé, že hunská jména, typicky Attila, jsou gótského původu. Na adresu Gótů (Vizigótů) je třeba říci, že v západní Galii získávali postupně nezávislost na Římu a vznikalo zde vizigótské království v plném slova smyslu. V důsledku hunské invaze do Itálie se císař rozhodl zbavit svého generála – a bodyguardi tohoto popraveného generála pak zavraždili císaře. Podle některých názorů, např. Bedy Ctihodného, tohle byl konec Říma. Na druhou stranu současníci to tak nevnímali. Zejména galská aristokracie chtěla vrátit západní říši do čtvrtého století: sídlo císařem obnovené v Galii, vyrvané z kontroly italské aristokracie, z jejíhož středu pocházel nový císař. Ukázalo se to jako nemožné. Oproti čtvrtému století totiž Itálie ležela na nebezpečné hranici: přes moře bylo v Africe uskupení Vandalů, formující se do samostatného království, kteří nespokojeni s tím, že nejsou součástí boje o moc v jádru říše, právě napadli Itálii a vyplenili Řím, mnohem hůře než dříve Alarichovi Góti (Vizigóti).
Říše měla ovšem ještě těsně před svým koncem dva schopné císaře, kteří se vážně a téměř úspěšně pokusili ji zachránit. Prvním z nich byl generál zřejmě egyptského původu Maiorianus (420-461), který dokázal s armádou překročit Alpy, získat na svou stranu Galii a uspořádat rozsáhlou vojenskou operaci, vedenou především přes Hispánii, proti Vandalům v Africe. Za jeho vedení se mohlo zdát, že říše se vrací do své původní podoby. Výprava proti Vandalům se však nepovedla a Maiorianus byl v Itálii zřejmě v důsledku napětí mezi italskou a galskou aristokracií zavražděn. I v důsledku toho se znovu komplikují poměry v Galii a vedle Vizigótů, kteří se tradičně drželi galské aristokracie, a Burgundů sem ze severu pronikají Frankové, jejichž vůdcem se stává Childerich (436-481), takto první vladař z rodu Merovejců v Galii. Zdá se, že Childerich byl původně zapojen do římské armády a právě v důsledku nového kolapsu impéria po ztroskotání Maiorianovy politiky přebírá úlohu vůdce Franků.
V roce 465 umírá nástupce Maioriana z italské aristokracie, místo něhož vládl ovšem generál Ricimer (asi 402-472). Do situace pak zasahuje východní císař Lev a prosazuje na západní trůn šlechtice východního původu, který za výrazné námořní podpory Lvovy armády zorganizuje velkou výpravu proti Vandalům, téměř úspěšnou. V rozhodujícím bodě ale Římané zaváhají a Vandalům se podaří zejména východní vojska zcela rozdrtit. Přesto západní císař ještě několik let disponuje významnou vojenskou mocí a je schopen dokonce poslat armádu přes Alpy, aby se pokusil o znovunabytí kontroly nad Galií. Zde je ovšem tato armáda poražena Vizigóty a v Itálii se Ricimer následně pokusí obléháním Říma zlikvidovat císaře. To se mu podařilo, ale brzy sám umírá na nemoc.
Východní dvůr, nyní pod novým císařem Zenem, instaluje opět dalšího císaře, který ale pod tlakem italských poměrů utíká do Dalmácie. Mezitím se vzbouří italská armáda pod svým vůdcem Odoakerem (433-493), který nabízí Zenovi vládu nad celou říší a žádá za to jediné, totiž povýšení do patricijského stavu. Zeno trvá na tom, že západní trůn je obsazený a že není o čem jednat. Odoaker se tedy prohlašuje králem. V této situaci bylo už jasné i současníkům, že je konec. Ostatně součástí západní části římské říše už fakticky byly jen oblasti Itálie, a právě i ty se takto dostaly pod moc barbarů. Podle autora knihy západní říše ve skutečnosti spáchala něco jako sebevraždu, jejíž příčinou byly vnitropolitické ambice, které neumožnily to, co bylo ještě zřejmě za Maioriana reálné, totiž udržet říši včetně Galie, loajality Vizigótů a kontroly nad klíčovými oblastmi Hispánie při životě. Říše nezanikla poklidnou smrtí, ale naopak se do poslední chvíle zmítala, kopala kolem sebe a řvala. Konec říše vlastně nikdo nechtěl, nebyl důsledkem snahy o její zničení, ale naopak bojů o pozice v její struktuře.
Odoaker, velitel římského vojska, které bylo z větší části složené z barbarů, vládl v Itálii poměrně dlouho a suverénně. Osudným se mu staly třenice na východě říše. Vznikl tam spor mezi Ostrogóty a císařem, který se nedařilo vyřešit vojensky. Císař tedy poslal tento kmen do Itálie. Zde došlo k porážce Odoakera, jehož tělo bylo novým vládcem na banketu rozpůleno. Odoakerovi příznivci byli zmasakrováni. Nový král Ostrogótů, Theodorich Veliký (453-526), pak začal dělat v zásadě imperiální politiku směřující svým vlivem až do Galie a Hispánie. Pomocí sňatkové diplomacie si připoutal Vizigóty, Burgundy atd. Jeho vláda trvala třiatřicet let. Dokonce ještě na konci svého panování, kdy se začala vynořovat destabilizující otázka nástupnictví, dokázal zlikvidovat vlivné senátory za jejich pokus o vtáhnutí východního dvora do nástupnické krize. Mezi popravenými byl také slavný filozof Boethius, senátor ze staré, vlivné rodiny.
Francká dominance v Galii, spojená zřejmě hned s několika královstvími, se patrně nešířila ze severu, odkud Frankové přišli. Byla mnohem spíše spojená s ovládnutím římské armády a s tím spojených vojenských výbojů. Na rozdíl od Gótů nebo Burgundů Merovejci přijali katolicismus, nikoli ariánství, čímž si pojistili přízeň východního císaře. Jejich expanze byla spojena s úpadkem ostrogótské moci v Itálii. Postupně porazili Vizigóty v oblasti Akvitánie i Burgundy.
Shodou okolností Frankům neublížilo ani dělení říše mezi čtyři syny krále Chlodvíka (asi 465-511), vynucené zřejmě významnou mocí královy vdovy. Ačkoli proti sobě bratři kuli pikle a snažili se navzájem ovládnout, pokračovali také v expanzivní politice, jejímž výsledkem nakonec byla – kvůli bezdětnosti a jiným nahodilostem – mocná říše s jedním králem, která zabírala celé území Galie. Situace v Británii je naopak ve zmíněném období prakticky nečitelná, nevíme o ní nic, co by stálo za to brát vážně. Autor argumentuje ovšem v tom smyslu, že existují důvody si myslet, že taky v Británii existovalo království a že archeologická evidence mate, pokud naznačuje existenci rovnostářské společnosti. Stejná archeologická evidence v té době existuje také pro Galii, kde ale ve skutečnosti bylo velké království a která měla sofistikovaný, s písmem spojený výběr daní.
V Africe a v Itálii pokračovala prosperita, zejména bohatí se měli dobře. Hůře na tom obecně byly oblasti více ve vnitrozemí. V Itálii na tom byla nejlépe typicky senátorská elita, stále superbohatá. Došlo k přesunu politické i ekonomické moci směrem z měst na venkov (aristokratická sídla spojená s velkými pozemky) a k tomu, že se změnila role veřejného prostoru. Například náměstí v městech ztratila svou politickou funkci a byla často používána jako hřbitovy. Narostl význam církevních staveb a institucí. V Africe po pádu říše došlo k ukončení náboženského sporu mezi donatisty a katolíky, zatímco do popředí vstoupil rozdíl mezi katolíky a ariány (Vandalové). Kdo chtěl společensky stoupat a být ve službách nového režimu, vandalského, dal se na ariánství. Jinak ale i Vandalové drželi běžné zvyklosti správní, administrativní atd. Vandalští králové tak či onak odvozovali svou legitimitu z vazeb na imperiální minulost.
Pád říše Africe přinesl i to, že větší množství její produkce bylo možno použít volně podle vlastního zájmu místních kupců místo povinných odvodů do Itálie. Naopak Itálie se musela mnohem více soustředit na potravinovou a ekonomickou soběstačnost, což posílilo roli venkova. Itálie obecně tratila ztrátou provincií. Úpadek některých sídel té doby v Itálii je zcela zřejmý. Docházelo taky logicky k mnohem většímu boji o zdroje a společenský vzestup byl navázán na královskou moc. Oficiální ideologie ostrogótského království byla taková, že Gótové jsou vojáci a Římané úředníci. Postupně ale docházelo k míšení těchto identit, zejména v tom smyslu, že uplatnění Římanů v armádě vedlo k proměně jejich identity v gótskou. S rostoucí mocí panovníka pak docházelo i k proměně státní ideologie, která stále více zdůrazňovala gótskou rovnost nebo dokonce superioritu vůči Římanům.
Diskuse