Jak v hospici, konkrétně
31. 12. 2024 / Bohumír Tichánek
čas čtení
9 minut
Moje
matka (na Hané mama, i jinde na moravských vesnicích) se dožila
92 let. Od svých 50 let začala sama, podle knihy, cvičit jógu a
to s pěknými výsledky.
O
rok dřív, 1967, jsme z domu vyšli až na Marxovu ulici, na
přednášku o józe – první v zemi, po desítkách let. Jenže
jsme zase hned odešli. Zájemců čekalo mnoho; a to i na dlouhé
chodbě, až na chodník. Mladík výrostek se nedozvěděl, o co se
vlastně jedná.
Matčin
duchovní vývoj začal u církve československé husitské;
zařazení dítěte podle vlasteneckého otce. Od roku 1944 zásadní
požadavek tchyně – církev katolická. Pak materialismus.
Dovedla
vzpomínat na slova svého tchána (*1868) matematika – ředitele
postupně dvou gymnasií – Bůh není. Určitě? Na 99 % není,
dovedl se opravit…
Pamatuji
situaci v září 1956 – stáli jsme v kuchyni, tata, mama a já, a
ona řekla: „Tak jsme tě přihlásili do náboženství - Bůh asi
není, už to začíná být jisté, ale do náboženství se vždycky
chodilo, to je dobrá věc“. Já jsem nechápal, proč mi přihlášku
zdůvodňují; o rok dřív mi k nástupu do hudební školy neříkali
nic. Později jsem slýchal upozornění na souseda H. – z úředníka
ho udělali dělníkem. A brzy, místo toho, začal učit školáky
housle v hudební škole.
Skoro
dva roky jsem dbal křesťanství. Na nedělní mši a pak úprkem na
dětské představení do kina Mír. Později otci na jeho pracovišti
zjistili onu náboženskou výchovu, tudíž jako ateista snadno
odhlásil děti z náboženství a celou rodinu nechal vyškrtnout z
katolické církve. To kdyby věděla stařenka, jeho matka, smála
se mama.
Původně
mama s potěšením mluvívala o své představě, co po smrti. Vznášet
se na obláčku a pojídat nugáty. Někdy, to již nedlouho před
jejím odchodem, jsem jí přátelsky připomněl možnost obláčku
s čokoládou, jenže opáčila něco opačného. Jak už se
může člověku v posledním období poopravit myšlení, odhaduji,
s uvažováním souvislostí; co si dřív, při svém zdravém
rozumu, nepropojil.
Vždy
pracovala v domácnosti, a tak neměla příliš kontaktů se zcela
cizími lidmi. Zajímavé knihy, tehdy nevydávané, jí půjčoval
soused – katolík. Kafku. Věděla, že na onom světě je to
mnohem lepší, příjemnější, než zde na Zemi. Již v 6.
desetiletí svého života by raději odešla. Od dětství vnímala
čas života jako křivku, která se jí někdy po 80 letech věku
měla protnout s vodorovnou osou.
Zdraví
se jí na stará kolena zhoršovalo, občas i bolesti a pak
nemocnice. Jednou přišla z ložnice a řekla, že vnímala svět
složený z vodorovných čáreček; něco takového bývá významově
popisované. Jednou zase sdělila (asi 82 let), že po probuzení
nemusela dýchat, že se sama rozhodovala. Tuhle možnost jsme jí
odmítali - dva sourozenci. Takový pud přece není k překonání.
Ne, trvala na svém. Až později jsem to pochopil – tolik si přála
odejít, v životě naplněném prací ve prospěch rodiny i okolí,
až jí to Osud nabídl. Rozhodla se tehdy, že chce zůstat, dýchat.
Dokonce o římském vojákovi se píše, že to dokázal – přestal
dýchat, pak spadl a zemřel. Ze své vůle, ohromně silné.
O
děti pečovala na 150 %, i o všechny ostatní. Ovšem s výchovou
to viděla jednoduše – děcka musí poslouchat - má-li je matka
vychovávat, hlídat, pečovat o ně. Dál záleží na otcových
vlastnostech. Ostatně její mama vyrůstala na samotě, v hájovně
u Morkovic. Tam sousedy neměla. Nepotkávala padesát lidí za den,
na které by musela reagovat. A tím by povahově rostla, soudím.
Děti tehdy dostaly i macechu
Na
začátku roku 2012 jeden z nás sourozenců nechal odvézt
naši mamu do rajhradského hospice. Uložili ji na pokoj číslo 2.
Zbývající
sourozenec, švagr a já jsme tam přijeli na druhý den v pondělí
dopoledne. Jeden z nás šel hledat, zda lze dovnitř vjet autem skrz
bránu. Ano, ale musí se objet ulicemi zezadu. Pak jsme k ní byli
uvedeni už na jiný pokoj, číslo 7.
Mama
spala, oči skoro pootevřené, těkaly. Hodně hlasitě dýchala. Se
švagrem jsme procházeli po chodbě, když zdravotní sestra měla u
lůžka práci. Prohlédl jsem fotografie personálu, takže po
chvíli jsem mohl poznat lékařku H. Ta nám ve své pracovně
vysvětlila - horečka 40° C, slabost, stav buď infekční nebo ne.
Říkám, že nechceme prodlužování života. Povykládal jsem o
Vysočině, kde někdy velmi dávno po sdělení z hospice, před
koncem, následně dostali odpověď rodiny, ať tedy odvezou
pacienta zachraňovat do nemocnice. To zde v Rajhradě nehrozí,
vždyť oni jsou nemocnicí. Lékařka i primář jsou zde.
Asi
po dvou hodinách jsem zde zůstal jediný. Četl jsem, mluvil se
sestrami, zda je zde signál bezdrátového internetu, ano. Využil
jej na notebooku. Pak jsem šel i pohovořit se starou paní ve
vedlejším pokoji. Večer pak měla návštěvu, dceru. Moji mamu
Květu jsem i držel za ruku, jak i předtím dopoledne se jí od
sourozence dostalo. Stále nevědomá.
Šel
jsem do města a nakoupil si svačinu. Kalíšek na pití byl vhodný,
na chodbě měli automat na studenou a teplou kvalitní vodu. Sestry
nejednou přicházely, měřit teplotu pod paží, jednou také dát
injekci do stehna.
Nakonec
jsem pochopil, že to není spánek, jak jsme dopoledne mysleli,
nýbrž už proces odcházení. Oči měla pootevřené občas víc,
občas míň. Stále silně dýchala otevřenou pusou. Položil jsem
mamě ruku na čelo, ač v naší rodině nebývaly doteky obvyklé.
Aby Duch při odchodu nebyl zbytečně zmatený, což lépe znají
hlubší zájemci s tématem odchodů ze světa, jsem ji začal
opakovaně oslovovat Květuška. Stále znovu, po několika
vteřinách.
Po
19. hodině přišla sestra. Navrhuji, snad dát pití hadičkou? Ne,
přece chceme, aby odešla. Skutečně tedy hospic umí odvádět
člověka od nevhodného jeho předržování ve světě. Kdy už nic
nevykoná, stěží čím koho o něčem přesvědčí. Aktivita je
po uzrálém životě pryč. Pak se sestra vzdálila. Brzo na to
Květa poprvé zavřela pusu, to už asi nedýchala, možná mírně.
Oči ještě těkaly. Pak se pusa otevřela a oči se přestaly
pohybovat.
Náhodou
přišla sestra zpět, tak upozorňuji na stav. Snad už Květa
odešla?
Ptám
se, je už mrtvá? Ano. Jak se to pozná? Právě v tom, co vidíme.
Zhruba tak jsme mluvili. A dodala, co jsem chtěl slyšet, že přijde
primář a určí situaci. Mluvila pak hodně o záležitostech kolem
věcí, těla a podobně.
Primář
přišel, konstatoval a pak požádal o dovolení se pomodlit. Šeptal
Otčenáš a Zdrávas. Potom se řešilo, kterou že pohřební
službu přizvat. Nejspíš samotný hospic to musel určit.
Sestry
mne požádaly, ať jdu na chodbu; převlečou naši odešlou.
Dostala bílorůžovou košili, do rukou na hrudi kytičku. Dvě
svíčky kalíšky hořely na stolku. Dlouho jsem jí držel ruku na
čele a nadále oslovoval Květuška, až i hodinu. Stále bylo čelo
stejně teplé, takže to bylo snadné.
Dvě
hodiny že jsou předepsané, aby v místnosti zůstala postel po
odchodu. Nelze ji do rána tu nechat, jak jsem se ptal. Bývá možné,
že rodina chce vidět odešlou ještě před uložením do rakve,
ale odmítl jsem. Tuším jsme to se sourozencem mobilem probrali.
Až
před 22. hodinou přišly sestry, že auto pohřební služby už je
tu. Odvezly postel, ze druhého poschodí výtahem, já šel po
schodech. Byly otevřeny dveře do místnosti, kde jinak by tělo
mohlo do rána zůstat. Ale my nežádali. Dva chlapi vynesli černou
rakev z Avie. Vzali tělo nahoře a za nohy, položili do rakve. Ruce
měla bílé. Jedna přečnívala, vsunuli ji do rakve. Přiklopili
víko - vše rutinně uměli. Auto odjelo.
Zřejmě
zásadní ukončení kdovíjakých rozporů osvobodí postavy od
další spletené budoucnosti. Protože s odstupem dvanácti let, dne
25. prosince 2024, jsem se dozvěděl konkrétní kvalitativní
zhodnocení tohoto příběhu, jaký jsem zde popsal.
Bohumír
Tichánek,
k Rajhradu 3.1.2012
2304
Diskuse