2. 1. 2025 / Daniel Veselý
Vždy, když zemře politik, lídr nebo autoritář, který eufemisticky řečeno nevycházel se Spojenými státy nebo Západem, nekrology publikované v západních médiích se primárně soustředí na jeho temnou stránku. Naopak když skoná nějaký západní politik, kupříkladu americký prezident, tak se o jeho temné stránce nepíše, maximálně se o ní obezřetně hovoří jako o kontroverzi determinované povahou jeho úřadu nebo dobou, v níž nesl politickou odpovědnost.
Nemíním se proto ve svém textu zaobírat chvályhodnými činy nedávno zesnulého Jimmyho Cartera, neboť tak v hojné míře činí všichni komentátoři, aniž by rozebírali jeho četné nepravosti a zločiny, když úřadoval v Bílém domě. Jestliže však Cartera budeme vykreslovat pouze v pozitivním světle - a není pochyb o tom, že se tento muž po opuštění Oválné pracovny stal inspirativní a obdivuhodnou osobností - jednoduše si lžeme do kapsy. Jenže to už Jimmy Carter nedisponoval obrovskou politickou mocí a logicky ani politickou odpovědností, což hodně vypovídá o povaze úřadu amerického prezidenta.
Vytváříme tak škodlivou mytologii, což tuze rádi vyčítáme těm, kdo prakticky totéž činí v případě skutečně odporných politických či přímo teroristických figur. Ba co více, uniknou nám tak zcela zjevné zákonitosti a spojitosti mezi tehdejšími a dnešními politickými a ekonomickými procesy.
Příkladně úsvit neoliberálního údobí charakterizovaného deregulacemi, privatizacemi, daňovými úlevami pro majetné a obecně financializací ekonomiky, jehož drastické dopady pociťujeme i dnes, (a to i v podobě vzestupu autoritářských tendencí a hledání obětních beránků mezi nejzranitelnějšími) lze pozorovat už v době, kdy v Bílém domě úřadoval Jimmy Carter.
V té době Demokratická strana prakticky opustila svou tradiční voličskou základnu - pracující třídu - když Carter podpořil silně vykostěný zákon mající zajistit pracujícím Američanům plnou zaměstnanost. Ano, je jistě pravda, že prezidentství Jimmyho Cartera bylo tvrdě poznamenáno hospodářskou a politickou krizí. Avšak Carterova neochota zaujmout radikální postoj ve prospěch pracující třídy jej na tuto skutečnost přiměla reagovat zavedením úsporných opatření a jen nepatrným úsilím o posílení zaměstnanosti. Prezident Carter dereguloval řadu průmyslových odvětví, počínaje aerolinkami přes telekomunikace až po železnice, což mělo za následek trvalé snížení mezd. Carter také dereguloval státní finance, čímž zintenzivnil proces financializace ekonomiky započatý již za Nixonova prezidentství, což mělo další negativní dopady na běžné zaměstnance.
Nicméně nejproblematičtější je podle mého úsudku zahraničně-politické dědictví Carterovy administrativy, jež si paradoxně do svého štítu vetkla prosazování lidských práv.
Bezprostředně po skončení vietnamské éry se americké vojenské rozpočty přirozeně snižovaly, nicméně tento trend v letech 1978-79 Carterova vláda opustila, když začala poskytovat Pentagonu a vojenským kontraktorům více finančních prostředků, čímž vytvořila plodné podhoubí k obrovským vojenským výdajům v Reaganových letech. Jimmy Carter, který byl pod silným vlivem svého jestřábího poradce pro národní bezpečnost Zbigniewa Brzezinského, odstoupil od dohody SALT II o omezení výroby strategických jaderných zbraní, aby tak opět proklestil cestu reaganovským jestřábům, kteří usilovali o riskantní uzbrojení Sovětského svazu.
V době, kdy indonéský prezident Suharto vraždil desítky tisíc lidí v bývalé portugalské kolonii ve Východním Timoru, poskytla Carterova administrativa Jakartě značnou vojenskou, finanční i diplomatickou podporu. Indonéská armáda operující ve Východním Timoru byla zhruba z 90% vyzbrojena Spojenými státy. Když Indonésii v roce 1977 začaly docházet zbraně, munice a další vojenský materiál, schválil Carter dodatečný prodej zbraní v hodnotě 112 milionů dolarů. Carterova vláda ve skutečnosti poskytla jednomu z největších zabijáků 2. poloviny 20. století vojenskou pomoc v době, kdy zvěrstva páchaná na Východotimořanech indonéskými vojsky dosahovala obludných proporcí. Genocida ve Východním Timoru je považována za jeden z nejhorších zločinů 20. století. Podle yaleského historika Bena Kiernana, specializujícího se na studium genocid, v době, kdy v Bílém domě úřadoval Jimmy Carter, vyvraždil jeho indonéský klient Suharto 15 až 20 procent populace Východního Timoru!
Když Vietnam na konci roku 1978 roce intervenoval v Kambodži, aby zde svrhl vražednou vládu Rudých Khmérů a ukončil tak jejich (auto)genocidu, prezident Carter příliš neváhal a prakticky uznal krvavé Rudé Khméry pod vedením Pol Pota jako legitimní vládu Kambodže. Jeho administrativa poskytla Rudým Khmérům pomocnou ruku při udržení pozice v OSN. Carterův Bílý dům navíc zaslal Rudým Khmérům finanční pomoc v řádu milionů dolarů. Carterova legitimizace Rudých Khmérů na mezinárodním poli dokonale rozmetává iluzi o jeho lidskoprávní agendě, když jeho kabinet upřednostnil geopolitické zájmy USA před potrestáním těchto ikonických katanů.
Carterovu vládu zjevně nepálilo ani brutální potlačování lidských práv na “zadním dvorku” Spojených států v Latinské Americe, příkladně v malém Salvadoru, kde existoval útlak v té době nevídaný ve východoevropském panství Sovětského svazu. Salvadorský arcibiskup Óscar Romero v únoru 1980 napsal prezidentovi Carterovi dopis, v němž jej požádal, aby přestal posílat zbraně tamní vojenské diktatuře. Carter tuto výzvu okázale ignoroval a Romero byl za několik týdnů zavražděn během mše. Jimmy Carter po velké ofenzivě salvadorských partyzánů v lednu 1981 znovu autorizoval vojenskou pomoc Salvadoru, již pozastavil asi na měsíc, aby tak zahájil masivní přísun finančních prostředků, zbraní a poradců tamní juntě, jež do konce občanské války v roce 1992 zavraždila asi osmdesát tisíc lidí.
Carterův poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski v rozhovoru pro francouzský časopis Le Nouvel Observateur v lednu 1998 uvedl, že v červenci 1979 prezident Carter podepsal první směrnici o tajné pomoci odpůrcům prosovětského režimu v Kábulu. Brzezinski taktéž sdělil, že toho dne napsal prezidentovi dopis, v němž mu vysvětlil, že by tato pomoc mohla vést k sovětské vojenské intervenci do Afghánistánu. Brzezinski připustil, že administrativa vědomě zvýšila pravděpodobnost sovětské invaze. Brzezinski dodal, že v den, kdy Sověti oficiálně překročili hranice Afghánistánu, napsal prezidentu Carterovi: “Nyní máme příležitost dát SSSR jeho Vietnam.” Brzezinského strategie spočívající v puštění žilou sovětskému režimu v Afghánistánu měla však nezamýšlené důsledky: vytvořila plodnou půdu pro vznik bin Ládinovy Al Káidy.
Carterova vláda rovněž podporovala nikaragujského diktátora Anastazia Somozu navzdory brutálnímu potlačování revoluce, kdy Somozova vojska pozabíjela desítky tisíc lidí, dále pak stála za tyranským šáhovým režimem v Íránu, vyzbrojovala filipínského despotu Ferdinanda Marcose či jihokorejskou armádu během potlačování populárních protestů ve Gwangju, kde usmrtila asi 2000 lidí, apod. Opět: to vše v příkrém rozporu s deklarovanou lidskoprávní orientací Carterova kabinetu.
Je symptomatické, že při rozboru a hodnocení odkazu amerických prezidentů či dalších významných západních politiků máme tendenci jejich zcela zjevné a neomluvitelné zločiny bagatelizovat - tu poukazem na limity amerického prezidentského úřadu dané kontrolními mechanismy, tu na údajně komplikované období, třeba období studené války. Nicméně při tomto povrchním a do značné míry cynickém pohledu přehlížíme kontinuitu a opakující se vzorce v jednání nájemníků v Oválné pracovně jak na domácím poli, tak v zahraniční, a vědomě konstruujeme zavádějící mytologii.
Diskuse