Proč je postoj k ruské hrozbě v Česku a v Dánsku tak odlišný

4. 1. 2025 / Bohumil Kartous

čas čtení 3 minuty
Premiérka Dánska zjevně mluví k jiné společnosti. Premiér Česka Fiala - a prezident Pavel též - zjevně obešli Ukrajinu, jak nejdále mohli. 

Oproti tomu premiérka Frederiksenová věnovala podstatnou část novoročního projevu ukrajinskému hrdinství a utrpení, jež napadená země nese i v prospěch ostatní Evropy. 


 


Na rozdíl od českých politiků, dokonce i těch, kteří upřímně podporují Ukrajinu, upozorňuje Frederiksenová na notorickou Putinovu proradnost ve věci případné mírové dohody. Poukazuje také na osu zla, která Rusko v její agresi aktivně podporuje. 

V tomto ohledu je nutno připustit, že i v Dánsku zjevně volí mírně devótní jazyk vůči Číně, která jednoznačně aktivně podporuje Rusko v řadě ohledů, importem, dodávkami pro armádní výrobu, šířením ruských dezinformací.

Je zjevné, že v kontextu proslovu jde o zdůvodnění toho, proč musí Dánsko vynaložit zvýšené výdaje na obranu. 

Nicméně v tom právě je ten rozdíl. Zatímco speechwriteři českých politiků jsou připodělaní z toho, že by měli jejich mluvící hlavy sdělit společnosti realitu (i Česko čekají oprávněně zvýšené výdaje na obranu, všechny země v NATO), v Dánsku je tento fakt transparentně součástí výhledu na nejbližší budoucnost. 

Ono to něco říká o kultuře a mentalitě daných společností. Dánsko, celá Skandinávie, jsou společnosti dostatečně vnitřně vyspělé. Jsou zvyklí konfrontovat se daleko více se skutečností, byť to je znepokojivé. 

Mentalita české společnosti, náchylné k většímu pokrytectví a alibismu, vede k tomu se takovým tématům spíše vyhýbat a překrývat je tématy, která společnost “chce” slyšet. 

Je to stále a pořád relikt dvojitého totalitního myšlení, v němž jednu rovinu tvoří oficiální, od reality odcizený diskurs a druhou pak to, co si lidé skutečně myslí. 

Ačkoliv bychom mohli zejména prezidentovu projevu přiznat určitou kvalitu ve snaze spojit oficiální diskurs s naléhavostí toho, co Česko skutečně trápí, mám na mysli hlavně potřebu zabývat se slabými regiony a uvědomit si významnou manipulativnost politického jazyka v Česku, stejně se mnoha dalším, palčivým problémům společně vyhnuli, případně je nebyli ochotni pojmenovat patřičným způsobem. 

Ať už jde o zpackanou fiskální politiku, která bez ohledu na tu kterou vládu přeje oligarchii, nebo o selhávající ekonomický model, který se vyčerpává rychlostí, s jakou se vyčerpává ten německý, nebo zoufale retrotopní přístup ke vzdělávání, v němž i na vzdory jednotlivým snahám o progresi, stále dominuje myšlení 20. století. 

Nebo pravé bezpečnostní situace, kterou nesymbolizuje pouze napadená a bránící se Ukrajina, nýbrž to, že se prokremelské vlády ujaly moci v Maďarsku a na Slovensku a tedy představují eminentní ohrožení uvnitř EU i NATO, že se velká část střední Evropy topí v přízemním populismu, který resuscituje nejen prokremelské sympatie, ale i xenofobii ve všech podobách a retrotopii, naivní a hloupý předpoklad o návratu do toho “správného” světa identity chlápka, který měl možnost “vládnout” alespoň svým nejbližším, ženě a dětem. Na to nemají čeští politici (a čeští speechwriteři) dost odvahy. K naší vlastní škodě.

1
Vytisknout
2851

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2025