Post-pravdivá společnost: Mezná, bludiště, odkud cestu nikdo nezná

7. 1. 2025 / Peter Chvojka

Našli jsme padoucha!

Sociální psycholog Dan Ariely se sám stal obětí dezinformátorů, konspirátorů, foto a video montáží atp. Reagoval tak, že začal „bludaře“, tedy lidi, kteří se ztratili v labyrintu vlastních mylných přesvědčení, zkoumat. V roce 2023 vydal knihu s názvem Misbelief: What Makes Rational People Believe Irrational Things (česky 2024 Nesmyslnost: Jak je možné, že racionálně uvažující lidé uvěří neracionálním „pravdám“). Pro příslušníky postfaktické společnosti je typické, že si vykolíkují bitevní pole opozičními pojmy: dobro x zlo, pravda x lež, slušnost x neslušnost, normálnost x deviace, přičemž nepochybují o tom, že jsou dobro, pravda, slušnost, normálnost a vyrazí válčit. Jejich přesvědčení se posouvá od rozladění obyčejného člověka, který nenávidí, do role spravedlivého bojovníka za právo a morálku (Ariely 2024, s. 123), stávají se soudci, kolem nichž vznikají vzájemně se utvrzující komunity. Pro společnost je obzvláště nebezpečná tato jejich tendence „selským rozumem“ nahrazovat soudní moc a „brát spravedlnost do vlastních rukou“. S typologii těchto lidí souvisí silné nutkání najít komunitní pojivo: padoucha (tamtéž, s. 105)! Právě ten je bludaři dohledán, nemilosrdně odsouzen, běžné jsou představy mučení i přání smrti (tamtéž, s. 123). Padouch stabilizuje nepřehlednou situaci, kdy se frustrovaný člověk cítí nejistý, nedoceněný, postrádá identitu se společností a jako obranný mechanismus buduje morální rozhořčení vůči nepříteli. Nalezením padoucha snímá pocity vlastního selhávání a dezorientace. Pokud se podaří strhnout v poukazu na padoucha i ostatní členy komunity, získává bludař pocit sounáležitosti, stává se dokonce lídrem a hledá prostředky, jimiž by tuto pozici prohluboval. V tomto stádiu pak akcelerují u vůdčích dezinformátorů patologické jevy, jako je narcismus (tamtéž, s. 267) a obsedantně kompulzivní porucha (tamtéž, s. 104), tápou na hranici lží a autosugestivních konstruktů.

Etablování principů postfaktické společnosti zásadně mění rozlišovací schopnosti lidské populace. Zmíněná úzkost a frustrace při dlouhodobém působení degraduje nejzákladnější kognitivní schopnosti člověka, kdy velká část společnosti není schopna oddělit pravdu od lži.

Případová studie Mezná

Zlatý Dvůr

Při příjezdu do obce Mezná u Soběslavi se na horizontu zjeví tzv. Zlatý Dvůr. Kdysi poplužní statek čp. 1 s klenutými konírnami a středověkým tvrzištěm s vodním příkopem. Jako apendix přibyl k areálu v 70. letech komunistický kravín T 96. Na jaře roku 2022 je jednou velkou skládkou s propadlými krovy. Půvab jeho zániku pozoruji padesát let. Objevil se na realitním trhu. Investor zamýšlí srovnat Dvůr se zemí a vybudovat parcely. Celý večer s rodinou přemýšlíme, zda jsme schopni osud Zlatého Dvora změnit. Oslovíme bankéře, apelujeme na prodávající, aby upřednostnili naši snahu památku zachovat, vybudovat kulturní centrum, vytvořit pracovní příležitosti. Po asi třech měsících jednání odemykáme bránu - aniž bychom tušili, do jakého světa.

Setkání s Andělem

Na vyklízení skládky z tvrziště se přihlásí bizarní parta tří Romů a kluk albínského typu s bezelstně modrýma očima, říkáme mu Anděl. Putuje s ženou a dítětem od štace ke štaci. Vymoženosti novodobé společnosti ho neoslovily a aniž by to tušil, kopíruje osudy středověkého štvance typu Francoise Villona, jen nepíše renesanční balady, pouze vypráví divoké historky z podsvětí. Nabídne se jako správce Dvora. Naše životy se propojí. Na znamení spokojenosti zplodí dalšího potomka. Po více než roční spolupráci z domu bez rozloučení zmizí i se čtyřmi slepicemi, které mu na jeho těžkou životní cestu přejeme.

Dva dny po Andělově odchodu, dne 8. 10. 2023, vydává bývalý kronikář obce Mezná u Soběslavi, redaktor místních novin Mezenský zpravodaj a správce obecních facebookových stránek Mezná Okres Tábor článek o tom, že se ve vsi objevil zločin: novodobé otrokářství. Sémě trestné činnosti do jihočeské obce přiválo z Prahy! Headline na obecním Facebooku zněl: "Mladá rodina s měsíčním kojencem přišla v Mezné o střechu nad hlavou-vyhozena byla z domu pražského byznysmena, na vystěhování dostala dva dny". Otrokářství provozujeme my, otrokem je toulavý Anděl. Článek se stal senzací v regionu Soběslavska. Text je psán plamenným patetickým jazykem a opírá se o dva silné a navíc reciproční zdroje, které mezenský novinář zformuloval takto:

1. Anděl „po roce osvobozen od permanentního tlaku manželů, před pár dny poprvé navštívil mezenskou Hospůdku. Mezeňanům vysvětlil, pod jakým tlakem po celý rok s rodinou žil.“

2. Mezeňané z Hospůdky taktéž potvrzují otrokářství jako „již dlouho veřejně tušenou skutečnost“.

Článek prošel schvalovacím procesem vedení obce, tedy jakousi redakční radou, která si na jeho základě zároveň odhlasovala záchranu obětí, viz novinářova věta: "Díky lidskosti a nebývalé solidárnosti starostky a místostarostky má příběh šťastný konec." Anděl je vedením nastěhován i s rodinou do mlýna za vsí. Lidé mu v předvánočním čase nosí jídlo a dary. Umocňují tak zážitek z blížícího se zrození Spasitele. Reality show sledujeme se zatajeným dechem. Kolem mlýna běhají nám důvěrně známé slepice, Anděl baští zdarma nabyté laskominy a námi vymyšlená přezdívka nabírá pro starousedlíky charakteru nomen omen. Obracíme se na Okresní soud v Táboře, podáváme žalobu na mezenského novináře o ochranu osobnosti.

Soud lidový versus justiční

Mezenský novinář popisuje starostku, civilní profesí zmrzlinářku, na obecních stránkách Mezné slovy: „Říká, že zlu se nemá ustupovat!“ obdivuje její „temperamentní a bojovou povahu“. Mezná má kolem sta obyvatel a odhadem padesát zaktivizovaných svědků je připraveno dosvědčit, že otrokáři určitě jsme. Nakonec se do užšího výběru dostalo šest nejlepších. Společně vyrazili na Tábor, město Jana Žižky, jen místo kalicha by byl výstižnějším symbolem tažení půllitr (v následném osmnáctistránkovém rozsudku se objeví 16x slovo hostinec/hospoda). Proces začal 4. dubna 2024 překvapením. Jako se vykládá ložená hra v mariáši, položí před soudkyni výslech toulavého Anděla, který provedli sami. Navázali na poválečné období mezi lety 1945-48, kdy soudci z lidu účtovali s válečnými zločinci a kolaboranty. Mezenský lidový soud se skládal ze tříčlenného senátu: starostky, místostarostky a novináře. Byl veden objektivně dle jejich nejčistšího svědomí. Výslech Anděla už není nutné provádět, záležitost může odsýpat o to svižněji. Cítíme, že lidový soud potvrdí „již dlouho veřejně tušenou skutečnost“ a instinktivně se nám sevře hrdlo… Soudkyně však trvá na tom, že vyslýchat i soudit bude ona. Vyčlenila z článku sedm referenčních výroků, u nichž lze jasně stanovit, zda jsou pravdivé či lživé. Ty jeden po druhém prověřuje. Anděla, poučeného o trestních následcích křivé výpovědi, postihuje anamnéza: „Byla to moje vůle, že jsem odešel, nikdo mě nenutil" (rozsudek str. 7). Soud má tři stání, čtrnáct hodin, deset svědků. O průběhu a důvodech rekonstrukce Zlatého Dvora slyšíme divoké loupežnické legendy. Tajně zakopaný eternit v tvrzišti, vykořisťovaní „cikáni“, co náhle zmizeli, možná také zakopaní….

„Pravda“ slušných lidí vs. argument, důkaz

V závěrečné řeči se mezenský novinář opírá o jistotu „pravdy“. „Nikdy bych nenapsal nic, co není pravda.“ „Což je možné, aby dvě nejvyšší statutární zástupkyně obce, starostka a místostarostka, lhaly?“ Vůbec nepochybují o své verzi reality. Advokát se ptá: „Jak je možné, že by tolik lidí z Mezné tvrdilo něco, co není pravda?“ S ohledem na opakovaný výskyt zdroje „lid říkal“ jsem přímo v síni vybaven knihou Gustava Le Bona Psychologie davu. Sděluji advokátovi, že odpověď najde na straně 19 v kapitole Lehkověrnost davu. Tak jako padají kostičky v dominu, hroutil se svět „normálních a slušných lidí“, jak novinář společnost kolem mezenského výčepu v článku, ale i dalších textech pravidelně nazývá. Balvanům, o které se za okamžik roztříští, se říká argument, logika, důkaz. Rozsudkem je stvrzeno, že ani jeden ze sedmi prověřovaných výroků se nezakládá na pravdě. Článek musí být smazán a po dobu 90 dnů zveřejněna předepsaná omluva. Soudní výlohy zatížily mezenského novináře vyššími desítkami tisíc korun. Soudkyně vynesení rozsudku doprovodila výkladem o tom, že cílené šíření dezinformací je nejvýše aktuální celospolečenský problém a výzvou pro justici, aby tyto tendence razantně potlačila. Nabádá obě strany k ukončení svárů, které jsou pro obec Meznou devastující. V tomto apelu si připadáme bezradní, spor není věcný, nýbrž hodnotový.

Mezná jako sociologická laboratoř

Z pohledu mediálních a kulturálních studií se obec Mezná proměnila v dokonalou sociologickou laboratoř. Článek mezenského novináře měl formu žurnalistiky, objektivního zpravodajství, což umocnilo jeho dopad. Ve skutečnosti ale plnil funkci silného archetypálního příběhu, jemuž nelze klást důkazy o nepravdě, protože žánr mýtu s kategorií důkazu, argumentu, logiky pracovat ani neumí. Připomíná to vyprávění domorodých kmenů a jejich rodových stařešinů (Ariely 2024, s. 208), často prostoupená nadpřirozenými silami, které lze jen uctívat a opakovat (což se v mezenské hospodě se všemi adekvátními rituály děje), nikoli analyzovat či zkoumat jejich pravdivostní hodnotu. Přesto reprezentace obce Mezné bez jakýchkoli pochyb dorazila k soudu a do poslední chvíle věřila, že jejich autosugestivní svět může obstát před nezávislou justicí. Šlo o nesouměřitelný střet naprosto odlišných společenských forem: kritická sebeevidence podložená argumentační logikou (modernita) vs. kmenová identita.

Epilog

Vrátili jsme se na tvrziště. Máme v rucepravomocný rozsudek táborského soudu, knihu D. Arielyho Nesmyslnost, jíž nám dekódoval iracionální pohnutky lidí v našem bezprostředním okolí a projekt rekonstrukce Zlatého Dvora. Cítíme se plně vybaveni, abychom mohli mezenské genius loci obnovit.