Život po covidu

9. 1. 2025 / Milan Mundier

Tak to vidíte. Covid je tu s námi už pět let a někteří jej stále neberou vážně. K pochybovačům patří i bývalý prezident Václav Klaus. Nebo publicista Daniel Kaiser. K tomu mám velmi ambivalentní vztah. Charismatický člověk, který je nesmírně inteligentní a má dar psát. Ale jakmile přijde řeč na covid, je to děs běs. Přeplněné nemocnice, miliony mrtvých. To přece nebylo žádné divadlo. Ani to, že čínský virus potrápil spoustu mladých a zdravých lidí. Mnohdy dokonce ještě víc než lidi staré. Jsou známé příběhy třicátníků, kteří mají problém ráno vstát a cesta na toaletu se pro ně rovná výstup na Mount Everest. Příběhy mladých lidí s narušenou psychikou. Ale asi nejsou známy dostatečně.

O svém boji s covidem jsem tu už psal – a děkuji Bobu Kartousovi, že mi to umožnil. Nebudu se tedy zbytečně opakovat, místo toho se s laskavým čtenářem podělím o další zkušenosti. Nevěděl jsem, co je to panická ataka. Nevěděl jsem, že mám v těle trojklaný nerv. Teď už to vím. Člověk si myslí, že je v pohodě, ale pak ho rozhodí kdejaká banalita. Nebo to na něj přijde zčista jasna. Nemůže popadnout dech, má pocit, že se mu rozskočí srdce. Všechno vidí černě, má strach, že se stane to či ono. Pokud jste to nikdy nezažili, buďte rádi. A trojklaný nerv? Původně jsem si myslel, že je to od zubu. Ale slečna zubařka zaznamenala pouze zánět dásní. Ale že by se od zánětu dásní špatně chodilo?

Až od paní doktorky-neuroložky jsem se dozvěděl, s čím mám tu „čest“. Může to propuknout až pár let po prodělání covidu. A bolí to jako čert. Mě to bolelo nejvíc v létě, kdy byla velká horka. V ambulanci bolesti mi na to předepsali konopí, ale po něm mi bylo paradoxně ještě hůř. Totální depka. Jenže v ambulanci bolesti pracují úžasní lidé, kteří znají a ovládají i jiné léčebné metody. Například akupunkturu. A ta moji bolest výrazně zmírnila. Jaká úleva! Chirurgický zákrok je totiž značně riskantní, někdy může vést až k částečnému ochrnutí tváře. Když si v létě sáhl na život můj milovaný herec Karel Heřmánek, psalo se nejčastěji o tom, že trpěl silnými bolestmi v důsledku zánětu trojklaného nervu. Jestli to byl ten důvod, nevím. Ale pokud ano, chápu to.

Moc rád jsem běhával. Ať si kdo chce, co chce říká, krásnější sport neznám. Ale s běháním už mám utrum. Nárazy by zbytečně dráždily trojklaný nerv a průdušky už nejsou, co bývaly. To druhé jsem si mohl nedávno ověřit. Čím slabší průdušky, tím vyšší riziko respiračních onemocnění. Takže jsem dostal velmi ošklivý – naštěstí „jen“ jednostranný – zápal plic. Rozjel se mi ovšem do takové míry, že jsem skončil v nemocnici. I tentokrát mě zachránily kortikoidy, z nichž má taková spousta lidí strach. Za mě ale kortikoidy představují hotový zázrak.

A ještě větší zázrak pro mě představuje naše zdravotnictví. Ulevilo se mi, když jsem se dozvěděl, že budu hospitalizován v Nemocnici Milosrdných bratří. Zachránili mi tam život v roce 2021 a zachránili mi jej tam i nyní. Navíc tam docházím i do již zmíněné ambulance bolesti. Myslel jsem si, že už mě tam ničím příjemně nepřekvapí. Leč překvapili. Péče byla opět naprosto špičková. A přístup? Nedostává se mi slov. S takovými projevy lidskosti a empatie se člověk hned tak nesetká. Proto nemám rád, když někdo přede mnou nadává na naše zdravotnictví. Já s ním mám ty nejlepší zkušenosti.

Kdyby naši politici byli moudřejší, nezvyšovali by platy sobě, ale sestřičkám a dalšímu zdravotnickému personálu. Tito lidé jsou pro mě skutečnými hrdiny. A já na jejich hrdinství budu vždy rád upozorňovat. A velkou pochvalu musím adresovat i svým ošetřujícím lékařům. I díky nim jsem schopen docela dobře fungovat. Sociální práce v praktické rovině už je pro mě tabu (ale vzhledem k aktuálním společenským a politickým trendům mi to ani příliš nevadí), od letošního roku (za což jsem se zpočátku styděl a vnímal to jako prohru) jsem v částečném invalidním důchodu. Ale vychovávám novou generaci sociálních pracovníků (a musím říci, že se setkávám se spoustou mladých talentovaných lidí), publikuji texty o historii a spolupracuji s Českým rozhlasem. Takže se nenudím a občas si připadám i užitečný. A navíc mám úžasnou rodinu a přátele!