Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Trump a jeho nohsled Musk jednají s nejstaršími spojenci Ameriky jako s nepřáteli. Británie nemůže této hrozbě čelit sama

10. 1. 2025

čas čtení 6 minut

Nepřátelství Donalda Trumpa vůči demokraciím je již zřejmé, píše Jonathan Freedland

Zaplavit zónu sračkami. Tak radí Steve Bannon, někdejší hlavní stratég Donalda Trumpa, který už dávno pochopil, že když vám chce projít nějaký nehorázný čin, musíte udělat hned další a pak zae další. Tak média určitě přejdou k nejnovější hrůze, a hned zapomenou na tu předchozí.

Trump se tímto pravidlem řídí i nadále, takže je těžké udržet krok se vším, co on a jeho okolí dělají a říkají - a to ještě ani není zpátky ve funkci. Vyžaduje to proto vědomé úsilí udělat krok zpět a podívat se, co se děje. Tento týden to může být snazší než jiné, protože ty nejhorší nehoráznosti tvoří vzorec, který představuje vážnou a přímou výzvu pro Británii a její sousedy.

Začněme válkou Elona Muska proti britské vládě, která je nyní stále zřetelnější. V pondělí se majitel X, který sedí po Trumpově pravici a vede jeho nové, byť formálně nezřízené oddělení vládní efektivity, dotázal svých 212 milionů příznivců, zda by „Amerika měla osvobodit lid Británie od jeho tyranské vlády“. Ti byli samozřejmě pro, a to v poměru 58 % ku 42 %.

Mohlo by být lákavé odepsat to jako vtip, ale přišlo to ve smršti příspěvků od Muska nebo jím zesílených, které šířily nepodložené tvrzení, že Keir Starmer a jeho ministři jsou vinni z krytí hrůzného zneužívání dětí gangy britských muslimů. Musk se opírá o řadu zkreslených informací a výmyslů, které již dlouho šíří krajní pravice, a vyzývá k uvěznění Starmera.

Aby to nebylo vykládáno jen jako zábava bohatého muže - někteří mají rádi jachty, jiní si hrají s politikou cizích zemí, každý podle svého -, FT ve čtvrtek napsaly, že „Musk soukromě diskutoval se spojenci o tom, jak by mohl být sir Keir Starmer odvolán z funkce britského premiéra před příštími parlamentními volbami“. To myslí vážně.

Jde o záměrný pokus muže po boku nastupujícího amerického prezidenta destabilizovat věrného a dlouholetého spojence. Ti, kdo si namlouvají, že Trump bude respektovat údajné zvláštní vztahy mezi USA a Spojeným královstvím, musí vstřebat skutečnost, že zatímco Musk mířil svou palbu na Londýn, Trump proti tomu neřekl ani jediné kritické slovo.

A proč by také měl, když i on strávil týden destabilizací spojence? Spousta lidí si myslela, že si Trump dělá legraci, když mluvil o získání Grónska, ale teď už se směje málokdo. V úterý na ostrov vyslal svého syna Dona juniora, zatímco Trump vysvětlil, že USA Grónsko potřebují pro svou vlastní bezpečnost.

Trump ví, že Grónsko je samosprávným územím Dánska, spojence USA. Ale to ho netrápí. Místo toho prohlásil, že ostrov „by se rád stal“ státem USA, a zároveň Dánsku vyhrožoval způsobem mafiánského bosse.. „Nemůžeme být s Dánskem příliš spokojeni,“ řekl Trump nedlouho předtím, než newyorský soud v pátek potvrdil jeho status odsouzeného zločince, “a možná se musí stát věci, které mají s Dánskem co do činění s cly.“ Pěkný obchod tu máte; byla by škoda, kdyby se s ním něco stalo.

Je načase, abychom to všichni pochopili. Takhle se spojenci nechovají. Trump se naopak chová jako nepřítel historických partnerů USA, buď přímo ohrožuje jejich bezpečnost a suverenitu, nebo se dopouští nepřátelského vměšování do jejich vnitřních záležitostí.

Vzorec chování osy Trump-Musk by nám měl být povědomý. Příval lží, jejichž cílem je prohlubovat etnické rozpory a rozdmýchávat nativistický nacionalismus. Odhodlaná kontrola médií a informací, již v USA vítá fenomén, který významný odborník na tyranii Timothy Snyder nazývá předposranost: svědkem je zbabělé vykašlání se Marka Zuckerberga na ověřování faktů v úctě k Maga odporu k faktům nebo zjevné odhodlání Jeffa Bezose vykastrovat Washington Post. Stírání hranice, která by měla oddělovat velký byznys od státu, přičemž plutokraté a vláda místo toho splývají v jedno. Sny o územní expanzi.

Připomíná vám to někoho? Je to příručka napsaná Vladimirem Putinem, s Trumpem jako americkým carem a Muskem jako jeho hlavním broligarchou. Zatímco ruský diktátor touží po Ukrajině, Gruzii a Moldavsku, Trump pokukuje po Grónsku a Panamském průplavu (a dokonce i po Kanadě).

Putinovi agenti se vměšovali do demokratických voleb všude, včetně USA; nyní tuto práci Musk vykonává daleko otevřeněji, ať už jde o jeho vendetu vůči britské labouristické vládě nebo o jeho nadšení pro německou krajní pravici, které znovu projevil ve čtvrtek, když na X uspořádal audio milostnou schůzku s vůdkyní strany Alternative für Deutschland. Jak Bannon tento týden správně poznamenal o Muskovi: „Peníze a informace jsou dvě taktické atomové bomby moderní politiky - a on dokáže obojí nasadit v nebývalém měřítku.“

A stejně jako Putin brzy pochopil, že diktátorům se daří, když se občané potácejí v mlze dezinformací, a že není možné nést odpovědnost, pokud jsou média buď rozdrcena, nebo zdiskreditována, tak i Trump jednou přiznal jednomu reportérovi, že na novináře útočí zcela záměrně, „takže když o mně napíšete negativní články, nikdo vám nebude věřit“.

Západu to chvíli trvalo, ale nakonec pochopil Putinovu hrozbu a do značné míry se proti ní sjednotil. Nyní musí neamerický Západ dosáhnout podobného vyjasnění a jednoty tváří v tvář Trumpovi a jeho vlastní značce autoritářství, kterou v současnosti podporuje cukrbliky globální krajní pravice, Musk.

Pro Británii to nebude snadné. Jediným orgánem v tomto sousedství, který má sílu postavit se Muskovi a jeho miliardám, je Evropská unie. Pokud Musk dosáhne svého a dosadí v Paříži, Berlíně a jinde nacionalistické populistické vůdce, může to přestat platit. Prozatím je však EU jedinou vážnou demokratickou protiváhou osy Trump-Musk.

Nejbohatší člověk na světě nasadil Starmerovi terč na záda a nejmocnější muž na světě to dopustil. Má-li Starmer bránit sebe i Británii, bude potřebovat spojence - počínaje těmi, kteří jsou nablízku a od nichž jsme tak lehkomyslně odešli.

Zdroj v angličtině ZDE