Akademická sobota a zabitá neděle

13. 1. 2025 / Pavel Veleman

čas čtení 6 minut
Foto: Pavel Veleman

“…mluvíme a mluvíme a mluvíme, a oni nerozumí, co říkáme, a oni mluví a mluví a mluví, a my z toho ničemu nerozumíme, nechceme ničemu rozumět, říkal jsem si….”

(Thomas Bernard, Mýcení, str. 149, 1984)

Proč to Pavle, pořád děláš? Není Ti směšné se dohadovat s nejlépe hodnocenými akademiky, zabývající se chudobou - Danielem Prokopem nebo Lucií Trlifajovou? Všichni jim děkuji ze sociální oblasti a zase ty na nich hledáš mouchy…

Oni tě přece vždy argumentačně utlučou na svém San Siro a ty je na své hřišťátko nikdy nedostaneš - na ten tvůj legrační, zaštěnicovaný plácek, kde pořád řešíš klienty, praxi, instituce, úřady, morálku, neústupnost, radikalizaci… Copak to nevidíš?

Ale vidím, pochopitelně, že to vidím. Léta to již vidím, že ty mé stesky, které zde a laskavým svolením redakce stále publikují - nemají žádnou opravdovou cenu a kolik lidí v oboru jsem si pouze odradil.

Prostě Idiot, který kritizuje i ty, kteří jsou na stejné vlně. Ale ne na stejně lodi, dořekneš si sám v přemýšlení od tří hodin ráno na neděli… Opět nespíš, dobře ti tak!

A tak jdu raději brzy vyvenčit pejska Džeka a potom se zastavím v menších potravinách. Je zde jediná starší prodavačka - v neděli: Doplňuje zboží, rozpéká pečivo, vaří kávu, nandavá ranní čočkovou polévku a do toho vše hlídá a markuje…Slyším, jak strašně kašle, je vidět, jak ji je fyzicky zle.

Když se krám trochu vyprázdní - odběhne kousek dozadu a telefonicky někomu volá, začíná plakat, potom již vzlykavě a hlavně zoufale křičí:  “Já si ho nemohu dnes vzít domů “...

Rychle běží na krám. A můj sociální motor zase začne nabíhat - "Strašná doba, co”? To vždycky platí na úvod v kanceláři nebo v terénu, potom ještě rád používám souvětí: “Žijete přece v nejlepším z možných světů, kde jde vše rychle vyřešit, tak hlavu vzhůru.”

Musí následovat velmi rychlý smích, abych nedostal od klientů židlí. Tady pochopitelně používám první frázi a čekám. Utírá si oči, pokládá máslo (prý se teď moc krade a tak ho mají u kasy v chlaďáku) a najednou se otevírá papiňák reality těchto životů žen mého věku, která zoufale syčí:

“Já už to, pane, nevydržím, je mi tak zle, ale musím tady být, včera mi rychlá odvezla manžela do nemocnice (začíná poslední stadium rakoviny) a teď nějaká mladá kráva z nemocnice volá, že nejsou hospic a povezou ho prý odpoledne domů. Jenže tam nikdo není a já už to sama nezvládám, dcera žije v Písku a bere si šichty i v neděli - je sama s dítětem a spíš potřebuje ona pomocí, než naopak.”

Trapně říkám, že se pokusím ji poradit. “Jsem sociální pracovník” - šeptám stydlivě a jdu počkat do kouta, než obslouží další zákazníky.

“Pane, já už zkoušela vše, já nejsem zas tak blbá, jak si možná myslíte” a začne vypočítávat:

  • “osetřovačku” si nemůže dovolit, přišla bych asi o 5 tisíc korun měsíčně a ještě o práci

  • příspěvek na péči má muž přiznán v prvním stupni (880,-Kč) a jelikož nemoc jde strašně rychle a žádost byla vyřízena podle zdravotního stavu před skoro rokem, dopadlo to takto, mobilitu mu úplně zamítli, průkaz pro osoby se zdravotním postižením dostal jen v prvním stupni, tzv. TP, prý ho s tím pustí sednout do tramvaje - tam už však chudák nedojde - opět se rozpláče…

  • Hospic finančně nezaplatím, v nemocnici ho nechtějí: “Já už opravdu nemůžu, tady si vydělám 29 tisíc čistého (což v našem oboru ujde), když nemám manko.” Pochopitelně 8 tisíc vedle na ruku, ale v těch velkých kolosech už to nezvládám a ještě jsou tam ty ženské na sebe tak zlé - tady mám alespoň poměrně slušné zacházení

  • stará se prakticky sama a za manželem chodí domácí zdravotní péče jednou denně. Odkazují ji na mobilní hospic (prý ještě není správný čas, říká lékař)

  • žádné finanční úspory nemá.. “Snažím se strčit ještě něco holce, ten její kretén jí nic nedává a ještě ji zadlužil, tak aby vnuk nebyl úplný sociál, už tak se mu prý smějí ve škole”, opět se rozpláče…

“Haloó! budete se tam vykecávat ještě dlouho, já pospíchám, Danuško!” 

“Aby ses neposral, Lojzíčku, náhle se trochu usměje tato statečná žena a špitne: “Vy mi milý “sociální pracovníčku” nepomůžete, ale děkuji…”

A já trapně běžím z krámu…Není co dodat, má pochopitelně pravdu….

Třeba by ji mohl pan Prokop  “modelovat” do svých studií a ukázat příběh panu Jurečkovi (až se setkají na NERVU….) Potkají však také někdy paní Danuši? Znají její život i mimo krátkých, osobních setkání při vytváření modelových případů? Mají třeba nějaké prodavačky opravdu za kamarádky? Pochybuji.

“Pane Danieli Prokope, já opravdu nemohu mlčet k této metastáze nejen pracující chudoby, která nejde vyřešit v této “asociální” skupině. I když se tolik snažíte a věřím vám, že původní záměr vlády a lobbistů - byl použit k “léčbě” rychlý jed, který jste dokázal změnit na pomalý jed.

A není to přece jen málo? Vždyť stačí třeba odejít z této toxické místnosti a již se nevrátit. Pro začátek!


0
Vytisknout
495

Diskuse

Obsah vydání | 13. 1. 2025