V Gaze není jídlo, spánek, ani naděje
9. 1. 2025
Dokonce i ti, kteří v Gaze pomáhají potřebným, propadají zoufalství.
V Gaze jsem strávila celkem čtyři roky, z toho šest měsíců během probíhající války. Nikdy jsem se necítila tak bezmocná tváří v tvář hrozivé válečné mašinérii.
V září jsem mluvila s matriarchou, která vedla útulek pro vysídlené lidi v Chán Júnisu. Zeptala jsem se jí, jakou naději vkládá do vyhlídek na mír. Ukázala na malou holčičku, která držela matčinu ruku a cucala si palec. „Její otec zahynul, když byl jejich dům před pěti dny vybombardován, a jeho tělo se jim nepodařilo z trosek vyzvednout, protože oblast je pod neustálou palbou,“ řekla. „Jaká naděje?“
V beznadějné Gaze patří spánek k nejcennějším komoditám. Ještě v lednu jsme běželi k oknu, abychom sledovali, jak po obzvlášť hlasitém a blízkém výbuchu oblohu zahalil hustý dým. Časem se však tyto exploze staly tak běžnými, že už se málokdo obtěžuje dívat, píše na webu Al Džazíry zaměstnankyně OCHA Olga Čerevko.
V mé čtvrti v Deir el-Balah začínalo bombardování v noci, právě když se lidé chystali usnout. Slyšeli jsme hvízdání rakety a pak hlasitý výbuch, který otřásl okny. Výbuch probudil místní psy, osly, děti a spustil řetězovou reakci štěkotu, pláče a dalších zvuků. Přišlo další bombardování, po němž následovala střelba z různých typů zbraní, dokud vše na chvíli neutichlo. Svítání a svolávání k modlitbě obvykle spustilo další sérii útoků.
Apokalyptické scény, které každý vidí v televizi, jsou naživo ještě otřesnější. Často se přistihnu, že mažu fotky a videa z telefonu, protože fotoaparát nevystihuje, jak hrozivě to tu vypadá.
Naživo jsou vizuální záběry doprovázeny množstvím zvuků. Patří k nim dnes už každodenní rituál lidí bojujících o chleba v nedalekých pekárnách, protože zásoby potravin se tenčí uprostřed téměř úplného odříznutí od komerčního zboží a přetrvávajících a ochromujících omezení přísunu humanitární pomoci. Zrovna minulý týden se před pekárnou udusila žena a dvě dívky poté, co byly ušlapány, když se strhla rvačka, protože nebylo dost chleba pro všechny.
Můj drahý přítel Khaled, který provozuje komunitní kuchyně po celé Gaze, se obával, že brzy nebude vůbec žádné jídlo a jeho kuchyně se budou muset zavřít. Vzhledem k realitě kolem nás jsem se snažila najít něco užitečného, co bych mu mohla říct, a při každém našem rozhovoru jsem se rozplakala, protože i já jsem ztrácela naději. „Neplač, Olgo,“ říkal mi vždycky. „Buď silná jako my.“ A skutečně, síla a odhodlání Palestinců nemá obdoby.
V listopadu zveřejnil Výbor pro kontrolu hladomoru zprávu, která bije na poplach kvůli další hrozbě hladomoru, zejména na sužovaném severu Gazy. Od té doby se situace jen zhoršuje. Několikrát jsem viděla lidi, jak sbírají špinavou mouku, která se vysypala na silnici poté, co z nákladního auta s humanitární pomocí vypadlo několik pytlů s moukou.
Stanovení priorit pro nejzranitelnější obyvatele Gazy je beznadějný úkol, protože není téměř žádná pomoc, kterou by bylo možné poskytnout. Když je 100 % z přibližně 2,3 milionu obyvatel v nouzi, rozhodnete se pomoci těhotné ženě, oběti domácího násilí nebo někomu, kdo je bez domova a je postižený? Hledáte všechna tato rizika u jediného člověka? Muka těchto rozhodnutí nám nedají spát ještě dlouho poté, co naše práce v Gaze skončila.
Během měsíců, které jsme v Gaze strávili, jsme s kolegy byli svědky tolika bolestí, tragédií a smrti, že se nám nedostává slov, abychom tu hrůzu vyjádřili. Sbírali jsme mrtvá těla u silnice - některá ještě teplá a silně krvácející, jiná už ztuhlá a napůl sežraná psy.
Některá z těchto těl patřila mladým chlapcům. Někteří z nich pomalu umírali, zatímco krváceli, vyděšení a osamocení, zatímco jejich matky se trápily tím, proč se jejich synové tu noc nevrátili domů. Pro zbytek světa se stali jen dalším číslem v chmurné statistice dosud zabitých lidí v Gaze.
Ve vzácných chvílích klidu a mezi chaosem neustálých krizí přemýšlím o všem kolem sebe a ptám se sám sebe: „Kde je vůbec naděje?“
Celý článek v angličtině ZDE
Diskuse