Bereme staré lidi jako odpad, který je třeba zrecyklovat?

12. 6. 2026 / Beno Trávníček Brodský

 

Dál tedy jen o těch pocitech. Přijde mi, že si o vás lidé myslí, že jste DIVNÝ. Ještě jakž takž úhledný chlap (jako že nikoli „stařeček“) a pajdá se tady o berlích déle než by bylo záhodno - jako nějaký zoufalec. Copak to je společensky únosné? Měl by si urychleně nechat vyměnit kus těla a začít zase co nejdřív chodit normálně!

Když jsem kdysi začínal poznávat svého dědu (tenkrát byl právě v mém nynějším věku), byl to starý pán, kterého všichni brali jako že už má hlavní odžito a zaslouží přiměřený klid. Kvůli ničemu „nekňučel“ - když něco nějak nemohl, sedl si na chvíli nebo se natáhl nebo den počkal - zkrátka zpomalil - a když bylo zase líp, šel věci dodělat. Skoro stále měl všechno hotové, i při svém klidu. Ve starobním důchodu byl v mém věku třetím rokem. Když ho bolely nohy, vzal si hůl a šel třeba nakoupit, když nebolely chodil bez ní... neřešil to on ani nikdo jiný.

Dneska se tiše předpokládá, že když existují možnosti, apriori každý (ve věku do 80 let?) bude chtít (a měl by přece chtít!) nechat si opravit kus sebe, když to bude v nabídce. Samozřejmě, že to asi je většinový názor a je moc fajn, že je to možné pro toho, kdy to chce. Z toho ale nelze usuzovat, že by řada lídí nemohla mít jiný přístup, tj. třeba zásadně přibrzdit a pokoušet se dožít svůj život v tempu, kterému stačí jejich tělo i duše... a až třeba v totální krizi zvažovat nějaké rasantní řešení. Proč by se měl někdo na někoho koukat skrz prsty jen proto, že se ve věku přes šedesát při chůzi opírá o francku?

Je možné, že už jsme tam, kde člověk je už jen ONE HUMAN POWER [1 HP], a ostatní je vedlejší. Skončím řečnickou dvojotázkou: „Je to tak správně? Chceme to tak?“