A pak přišel šváb.

Dne 15. května se předseda indického Nejvyššího soudu Surya Kant během jednání rozčiloval nad právníky a aktivisty, kteří podle něj útočí na instituce. Mluvil o „parazitech" a o mladých lidech „jako švábi", kteří nemají práci v oboru, přesouvají se do médií, na sociální sítě nebo k občanskému aktivismu a odtud napadají systém. Později prohlásil, že byl špatně pochopen a že hovořil pouze o lidech s falešnými diplomy.

Jenže veřejně vyslovené slovo už nelze zatknout. Slovo „šváb" dostalo nohy.

Třicetiletý odborník na politickou komunikaci Abhijeet Dipke reagoval na síti X jedinou větou: „Co kdyby se všichni švábi spojili?" Z vtipu vznikla satirická platforma Cockroach Janta Party, CJP — přibližně Švábí lidová strana. Název je záměrnou parodií na Bharatiya Janata Party, BJP, nacionalistickou stranu premiéra Naréndry Módího. Rozdíl mezi vládní stranou a švábí stranou se smrskl na několik písmen. Politický systém, který chtěl z mladých lidí vyrábět hrdé dědice nové Indie, z nich vyrobil hmyz. Oni si z hmyzu udělali znak.

CJP není klasická politická strana s místními sekretariáty, stranickými kádry, poslanci a tlustými funkcionáři, kteří tvrdí, že celý život bojovali za chudé, přestože chudého viděli naposledy z okna služebního auta. Začala jako internetová satira. Její stránka během několika dní získala desítky milionů sledujících. V červnu se však vtip přestěhoval z mobilních telefonů do ulic. Dipke se vrátil ze Spojených států do Indie a první protest svolal v Dillí.

Tady se ukázala první velká chyba indické moci: domnívala se, že internetová ironie je neškodná, protože nemá kancelář. Jenže generace Z kancelář nepotřebuje.

Dipke pochází z dalitské rodiny, tedy ze skupiny po staletí vytlačované na dno kastovní společnosti. Při příjezdu do Dillí držel autobiografii B. R. Ambedkara, dalitského právníka, bojovníka proti kastovnímu útlaku a jednoho z hlavních architektů indické ústavy. Když na Dipkeho během shromáždění někdo vylil modrou barvu a obvinil hnutí z urážky hinduistického boha Rámy, zveřejnil fotografii s větou: „Modrá je moje barva." Modrá je barvou ambedkarovského hnutí. Útočník jej chtěl potřísnit. Dipke si z potřísnění vyrobil vlajku.

Protesty rychle přestaly být pouze vzpourou proti jedné zrušené zkoušce. Úniky zadání nejsou v Indii výjimkou. V minulosti zasáhly zkoušky pro učitele, policisty i další zaměstnance veřejného sektoru. Už v roce 2024 Indie přijala zákon proti organizovaným podvodům při veřejných zkouškách, který umožňuje několikaleté tresty vězení a vysoké pokuty. Zákon tedy existoval. Otázky přesto unikly. Indie znovu předvedla oblíbený rituál moderního státu: po skandálu vytvořit přísný zákon, po dalším skandálu vytvořit komisi a po třetím skandálu vysvětlit, že problém je velmi složitý.

Oficiální čísla tvrdí, že nezaměstnanost mladých Indů ve věku 15 až 29 let v roce 2025 klesla na 9,9 procenta. Ve městech však dosahovala 13,6 procenta. Mezinárodní organizace práce zároveň dlouhodobě upozorňuje, že právě vzdělaní mladí Indové čelí vysoké nezaměstnanosti a že mezi jejich kvalifikací, očekáváním a dostupnými pracovními místy zeje propast.

Statistika je poslušná dáma. Řekne, že mladý inženýr pracující jako kurýr je zaměstnaný. Neřekne, že jeho otec prodal kus půdy, aby mohl vystudovat. Neřekne, že jeho diplom leží v zásuvce vedle účtů za benzín. Neřekne, že země vyškolila odborníka a potom mu předala batoh s jídlem pro zákazníka, který si stěžuje, že objednávka přijela o tři minuty později.

Módího Indie je mistrovským dílem politického marketingu. Je to digitální velmoc, nejlidnatější země světa, rostoucí ekonomika, země start-upů, kosmických ambicí a nově objevené civilizační hrdosti. To všechno je částečně pravda. Právě proto je lež tak účinná. Nejlepší propaganda není úplně nepravdivá. Je to pravda, ze které někdo odstranil lidi. Na reklamních snímcích Indie vypouští družice. Ve skutečnosti student čeká, zda otázky k jeho přijímačkám nebyly prodány synovi nějakého místního podnikatele.

CJP požaduje rezignaci ministra školství Dharmendry Pradhana, zásadní reformu zkoušek a odškodnění rodin studentů, jejichž sebevraždy jsou spojovány s krachem přijímacího řízení. Pradhan zůstal ve funkci. V personalistickém režimu není ministr nikdy jen ministrem. Je cihlou ve fasádě. Když jednu vyjmete pod tlakem ulice, lidé si mohou všimnout, že fasáda není hora, ale zeď.

Módí vládne od roku 2014 a nyní je ve třetím funkčním období. Je stále nejsilnějším politikem Indie, ale po volbách v roce 2024 už jeho BJP nemohla vládnout sama a musela se opřít o koaliční partnery. To mění chemii moci. Módí zůstává obrem, jenže obr už musí kontrolovat, zda za ním stojí spojenci, než začne dupat.

Protestující se 20. července pokusili pochodovat k parlamentu. Policie použila obušky a slzný plyn. Demonstrace pokračovaly také v Bombaji a dalších městech. V Dillí byly uzavírány stanice metra, vznikaly silniční zátarasy a tisíce lidí se znovu vracely na protestní místo Jantar Mantar. To, co začalo jako studentský hněv, přitáhlo rodiče, odborníky, aktivisty i opoziční politiky.

Obušek je nejstarší nástroj politického marketingu. Vláda jím udeří sto lidí a fotografie osloví sto milionů.

Policie možná vyčistí ulici. Současně však vyčistí argument odpůrců od všech složitostí. Po zásahu už protest není jen debatou o správě zkoušek. Stává se obrazem mladého člověka na zemi a státu, který nad ním stojí s holí.

Známý pedagog, ekologický aktivista a vynálezce Sonam Wangchuk držel na podporu hnutí 26denní hladovku. Policie jej proti jeho vůli převezla do nemocnice. Dne 23. července hladovku po jednáních ukončil, mimo jiné kvůli obavám z dalšího násilí. Protestní hnutí však oznámilo, že v požadavku na Pradhanovu rezignaci pokračuje.

Premiér nakonec slíbil rychlé soudy pro případy podvodů při zkouškách. To zní rázně. Jenže rychlý soud odpovídá na otázku, jak potrestat pachatele. Demonstranti se ptají, proč systém selhal, kdo za něj politicky odpovídá a proč ministr, pod jehož vedením ke katastrofě došlo, zůstává v křesle.

Vláda tedy nabízí rychlejší trestní řízení. Mladí žádají politickou odpovědnost.

Opozice se přirozeně snaží švábí vzpouru obejmout. Kongres Rahula Gándhího i další opoziční strany vyjádřily protestům podporu. Je to pochopitelné a zároveň nebezpečné. Staré strany mají podivuhodnou schopnost přiběhnout k mladému hnutí v okamžiku, kdy se objeví televizní kamery. Přinášejí solidaritu, stranické vlajky a zkušenost s tím, jak každou živou myšlenku proměnit v tiskovou konferenci.

CJP zatím nemá pevnou organizaci, propracovaný ekonomický program ani jasnou cestu od satiry k parlamentní politice. Může se rozpadnout kvůli osobním ambicím. Může být pohlcena opozicí. Může zůstat pouze internetovou ikonou jedné sezóny. Může také skončit jako všechny strany, které vznikly proti systému: s kanceláří, ochrankou, služebními vozy a vlastními šváby ukrytými v kuchyni.

To však není nejdůležitější.

Hnutí už odhalilo, že indická mládež není politicky mrtvá. Jen nemluvila jazykem, kterému staré strany rozuměly. Nechtěla dalšího vůdce před mikrofonem, který jí vysvětlí, že je budoucností národa. Budoucnost je nejlevnější dárek, jaký politik může mladému člověku nabídnout. Nic nestojí a předává se až po smrti dárce.

Indičtí mladí nechtějí být budoucností.  Chtějí místo v přítomnosti.

Šváb je pro tuto chvíli dokonalým symbolem. Je to tvor, kterého lidé považují za odporného, protože připomíná, co se skrývá pod naleštěnou kuchyňskou linkou. Objevuje se tam, kde se nahromadily zbytky, vlhkost a dlouho přehlížená špína. Indická vláda chtěla ukázat zářivou kuchyni nové velmoci. Mladí rozsvítili pod skříňkou. A vyběhly miliony švábů.

Ne proto, že by nenáviděli Indii. Protože už odmítají žít z jejích drobků.