Nejdřív ke mně přišel Milan Knížák
26. 7. 2026 / Fabiano Golgo
Smrt Milana Knížáka vyvolala téměř okamžitě řadu komentářů, v nichž se bilance jeho šestaosmdesáti let života smrskla na několik politických výroků, veřejných hádek a ideologických postojů z posledního období. Je to jedna z nemocí naší doby: celý lidský život je nakonec posuzován podle posledního příspěvku na sociální síti, posledního televizního vystoupení nebo poslední skupiny lidí, s nimiž se dotyčný veřejně stýkal. Jako by člověk neumíral po desítkách let práce, omylů, objevů, vztahů a proměn.
V
případě Milana Knížáka je takové zjednodušení obzvlášť neférové. Je
naprosto legitimní připomínat jeho pozdní politické a kulturní postoje,
mnohdy zpátečnické, agresivní nebo přinejmenším hluboce kontroverzní.
Mnohé z nich mě osobně zklamaly. Nemám nejmenší potřebu vyrábět z jeho
smrti příležitost k posmrtnému pokrytectví, při němž se každý
nesnesitelný člověk po vložení do rakve náhle promění v laskavého
mudrce. Knížák laskavým mudrcem nebyl. Byl komplikovaný, ješitný,
konfliktní, autoritativní a někdy schopen proměnit nesouhlas v osobní
válku. Zároveň však patřil k nejoriginálnějším, nejodvážnějším a
nejinteligentnějším osobnostem českého poválečného umění. Jedna pravda
neruší druhou.
Poznal jsem ho osobně v době, kdy byl generálním
ředitelem Národní galerie v Praze, tedy někdy během jeho působení v
letech 1999 až 2011. Spolu s reportérem a fotografem Pavlem Kollerem
jsme s ním tehdy vedli rozhovor, pokud mě paměť neklame, pro Lidové
noviny. Nevzpomínám si už přesně na každou otázku ani na každou odpověď.
Vzpomínám si však velmi dobře na intelektuální pocit, který ve mně
rozhovor zanechal. Seděl před námi člověk, s nímž bylo možné zásadně
nesouhlasit, ale kterého nebylo možné považovat za prázdného. Nepoužíval
naučené věty jako ochrannou zeď, za níž se obvykle skrývají veřejné
osobnosti. Přemýšlel během rozhovoru, rozvíjel myšlenky, vracel se k
nim, komplikoval je a někdy je záměrně hnal do krajnosti. Byl hustý,
vrstevnatý a mentálně neklidný. Mohli jste mu vyčítat mnoho, ale nikoli
nedostatek vlastního myšlení.
Milan Knížák ovšem nevstoupil do
mého života tehdy. Znal jsem jeho jméno již osm let předtím, než jsem se
v roce 1997 přestěhoval do České republiky, a dokonce ještě předtím,
než jsem věděl, kdo je Václav Havel.
V roce 1989 mi bylo
devatenáct let a připravoval jsem se na první skutečně významný rozhovor
své začínající novinářské kariéry. Pro New York University i pro Jornal
do Brasil jsem měl interviewovat Yoko Ono. Byla to moje první velká
celebrita, ale právě proto jsem odmítal udělat rozhovor, který už
předtím udělaly stovky jiných novinářů. Nechtěl jsem se jí ptát, jaký
byl John Lennon doma, zda se Beatles mohli znovu sejít, co si myslela o
Paulu McCartneym ani zda skutečně rozbila nejslavnější hudební skupinu
dvacátého století. Celý svět se k ní choval, jako by se narodila v den,
kdy potkala Lennona, a jako by před ním neměla vlastní intelektuální
život, umělecké dílo ani historii.
Chtěl jsem hovořit s Yoko Ono, nikoli s vdovou po Johnu Lennonovi.
Začal
jsem proto studovat její uměleckou práci před Beatles a objevil ženu,
která už na počátku šedesátých let patřila k průkopnicím konceptuálního
umění, performance, experimentálního filmu a participativní tvorby. Její
instrukční díla, kniha Grapefruit, Cut Piece, Painting to Be Stepped On
a další práce vznikaly dříve, než ji masová kultura proměnila v černě
oděnou asijskou čarodějnici, která prý přišla do Anglie zničit čtyři
hodné chlapce z Liverpoolu. To, co populární kultura vydávala za
výstřednost manželky rockové hvězdy, bylo ve skutečnosti pokračováním
jedné z nejradikálnějších uměleckých kariér oné generace. Dnes její
průkopnickou roli otevřeně uznávají instituce jako newyorské Museum of
Modern Art, ale v roce 1989 bylo stále nutné Yoko Ono nejprve vysvobodit
z Lennonova životopisu, aby bylo možné spatřit její vlastní dílo.
Právě při studiu Yoko Ono a hnutí Fluxus jsem poprvé narazil na jméno Milan Knížák.
V
poznámkách, které jsem si tehdy připravoval, se objevovala dokonce
kuriózní epizoda, podle níž se Knížák během svého amerického pobytu
někdy staral o Kyoko, dceru Yoko Ono z manželství s Anthonym Coxem. Po
sedmatřiceti letech už nedokážu spolehlivě doložit, z jakého materiálu
tato informace pocházela, a nechci z osobní paměti vyrábět archivně
potvrzenou skutečnost. Jisté však je, že Knížák Yoko Ono osobně znal a
že se ve Spojených státech setkal také s Johnem Lennonem, což sám
později připomínal.
Pro mě je ale důležitější něco jiného.
Několik měsíců před listopadem 1989, před televizními záběry z
Václavského náměstí, před Havlem, Dubčekem a sametovou revolucí, už
jeden český umělec obýval mou intelektuální mapu. Nejdřív ke mně přišel
Milan Knížák. Teprve potom Česko(slovensko).
Fluxus se často
popisuje jako umělecké hnutí, což je sice praktické, ale nedostatečné.
Nebyla to škola se společným stylem ani organizace s pevnou doktrínou.
Byla to mezinárodní síť umělců, hudebníků, básníků a profesionálních
narušitelů pořádku, kteří se snažili rozpustit hranice mezi uměním a
každodenním životem. George Maciunas, Yoko Ono, Nam June Paik, Dick
Higgins, Alison Knowles, George Brecht, Wolf Vostell a další nechtěli
vytvořit nový salon pro avantgardu. Chtěli zpochybnit samotnou potřebu
salonu. Uměleckým dílem mohla být instrukce, zvuk, jídlo, pohyb, nehoda,
krátká věta, rozbitý předmět nebo situace, při níž divák přestal být
divákem a stal se spoluúčastníkem.
Knížák však nebyl českým
žákem, který by ze Západu dovezl několik módních pojmů a začal je
napodobovat. Už od roku 1962 vytvářel na pražském Novém Světě krátce
trvající pouliční výstavy a prostředí, v nichž se objevovaly housle s
odlomenou hlavou, krejčovská panna s namalovanými ňadry, torzo
ukřižovaného Krista, kovový odpad, kus sudu, zahradní židle, malířská
štětka nebo záchodová mísa, do níž zasadil tělo houslí. Nešlo o
dadaistickou soutěž v tom, kdo snese na ulici absurdnější harampádí.
Knížáka nezajímaly jen předměty, ale napětí vznikající mezi nimi a
člověkem, který je náhle spatřil mimo jejich běžný kontext. Ulice se na
několik minut stávala galerií, aniž by o povolení požádala galerii,
stát, kritika nebo diváka.
V komunistickém Československu měl
takový čin jinou váhu než v newyorském loftu. Na Západě Fluxus napadal
trh s uměním, kult mistrovského díla a společenskou úctu k muzeu. V
Československu zároveň zasahoval do veřejného prostoru, který si režim
přivlastňoval nejen politicky, ale i významově. Stát určoval, co je
demonstrace, co je slavnost, co je kultura a jaké předměty si zaslouží
být veřejně viditelné. Když Knížák uspořádal „demonstraci", která nic
nepožadovala od vlády, ale požadovala od člověka, aby přestal mechanicky
vnímat vlastní život, nešlo jen o uměleckou výstřednost. Byla to krádež
jazyka z rukou moci.
Nejpřesvědčivěji je to vidět na Procházce
po Novém Světě, nazývané také Demonstrace pro všechny smysly, kterou
Knížák se skupinou Aktual uskutečnil 13. prosince 1964. Účastníci
dostali do rukou obyčejné předměty, jež museli během akce nosit.
Organizátoři byli oblečeni do neobvyklých šatů, na nichž se místo šperků
objevovaly předměty denní potřeby. Lidé byli namačkáni do malé
místnosti zalité silnou vůní parfému a ponecháni tam v nečinnosti tak
dlouho, jak jejich trpělivost dovolila. Na ulici ležel hudebník a hrál
na kontrabas. Z výšky byla spuštěna židle, postavena na podstavec a
vzápětí znovu proměněna v obyčejnou židli, na kterou si někdo sedl.
Účastníci skládali přidělené předměty do řady, posouvali je o dvacet
centimetrů a celý nesmyslně přesný úkon opakovali. Člověk zasklil okno a
ihned je rozbil. Uprostřed ulice ležela na pohovce žena a poslouchala
tranzistorové rádio. Na konci si každý vytrhl stránku z knihy.
Už
tento scénář by stačil k tomu, aby Knížák získal místo v dějinách
českého akčního umění. Nejpozoruhodnější však byla jeho druhá část.
Podle instrukce nekončila demonstrace odchodem účastníků. Pokračovala
ještě čtrnáct dní a všechno, s čím se každý z nich během této doby
setkal, se stávalo její součástí. Knížák tím provedl něco radikálnějšího
než pouhé přenesení umění z galerie na ulici. Přenesl je do vědomí
člověka a nechal je tam pracovat bez svého dohledu. Akce skončila
fyzicky, ale pokračovala jako porucha běžného vnímání. Účastník už
nemohl s jistotou rozhodnout, zda náhodně zahlédnutá židle, rozbité
okno, předmět na chodníku nebo cizí gesto patří k demonstraci, nebo k
obyčejnému dni. Umění se nestalo ozdobou života. Stalo se podezřením, že
život možná vůbec není tak obyčejný, jak jsme byli vycvičeni věřit.
V
tom spočívala Knížákova skutečná genialita. Ne v tom, že dělal podivné
věci, protože podivné věci dokáže dělat každý student umělecké školy,
který si poprvé přečte manifest dadaismu. Knížák vytvářel systémy
narušení. Věděl, že nestačí diváka šokovat. Šok odezní, publikum
zatleská a cestou domů se vrátí do stejného života. On chtěl, aby se
porucha přenesla za hranice akce a pokračovala v člověku.
Podobný
princip rozvinul v Destruované hudbě, nejznámější a patrně také
mezinárodně nejvlivnější části svého díla. V letech 1963 a 1964 začal
gramofonové desky přehrávat zrychleně nebo zpomaleně, čímž měnil jejich
původní obsah. Od roku 1965 je škrábal, propichoval, lámal, přemalovával
a pálil. Později rozřezával části různých desek a slepoval je do nových
celků, v nichž se úryvek klasické hudby mohl střetnout s populární
písní nebo s nahrávkou pocházející z úplně jiného kulturního světa.
Gramofonová jehla narážela na lepicí pásku, přeskakovala mezi drážkami,
uvázla v hlubokém vrypu a opakovala několik vteřin hudby tak dlouho,
dokud ji někdo nevysvobodil. Poškození přestalo být nehodou a stalo se
kompoziční metodou.
Dnes, po desetiletích elektronické hudby,
samplování, noise, remixu a estetiky digitální chyby, se nám podobné
postupy mohou jevit téměř samozřejmé. V polovině šedesátých let však
gramofonová deska představovala autoritativní a uzavřený záznam.
Posluchač měl uloženou hudbu přehrát správnou rychlostí, od začátku do
konce, s co nejmenším rušením. Knížák odmítl poslušnost vůči záznamu.
Nezničil hudbu; zničil povinnost reprodukovat ji správně. Z desky, která
měla být pasivním nosičem hotového díla, vytvořil nástroj schopný
produkovat něco, co na ní nikdy nahráno nebylo.
Jeho desky byly
fyzicky zraněné, a právě proto vydávaly nové zvuky. To je možná
nejpřesnější metafora celé Knížákovy rané tvorby: porucha není konec
funkce, ale začátek jiné možnosti. Jehla mohla prasknout, gramofon se
mohl poškodit a posluchač neměl žádnou jistotu, co uslyší v příští
vteřině. Umění nebylo bezpečné ani pro stroj, který je přehrával.
Knížákova
práce se přitom nedá uzavřít do několika happeningů a rozřezaných
desek. Věnoval se malbě, sochařství, objektům, architektuře, designu,
nábytku, módě, šperkům, fotografii, poezii, teorii umění i hudbě. V
Aktualizovaných oděvech spojoval části různých šatů, připevňoval k nim
pilky, zavírací špendlíky, plastové růže a předměty, které rušily
představu oblečení jako společensky uhlazeného obalu těla. Vytvářel šaty
malované přímo na tělo, drásající šperky, nábytkové objekty,
architektonické vize a později rozsáhlé malířské cykly. Pro něj nebyly
kabát, židle, lidské tělo, gramofonová deska a městská ulice oddělenými
uměleckými specializacemi. Byly součástmi jediné laboratoře, v níž se
zkoumalo, zda lze žít jinak.
Také skupina a kapela Aktual nebyla
jen poznámkou pod čarou českého undergroundu. Knížák do hudby vnášel
housle, sirény, vrtačky, hluk motocyklu a další zvuky, které
zpochybňovaly hranici mezi hudebním nástrojem a hlučným předmětem. V
době, kdy oficiální kultura stále předstírala, že umění musí být
řemeslně správné, esteticky schválené a ideologicky čitelné, Aktual
vytvářel hudbu z prostředků, které podle běžných pravidel hudbou být
neměly.
Nebyla to kavárenská rebelie bez následků. Knížákovy
aktivity sledovala Státní bezpečnost a od října 1974 do února 1975
strávil několik měsíců ve vazbě kvůli údajnému poškozování zájmů
republiky v zahraničí. Provinil se tím, že chtěl do Francie odeslat
materiály popisující poměry v Československu způsobem, který
komunističtí vyšetřovatelé označili za zkreslený. Teprve v dubnu 2026
Ústavní soud rozhodl, že se na jeho případ vztahuje zákon o soudní
rehabilitaci a že justice musí jeho nárok znovu posoudit. Knížák tedy
nebyl muž, který by si disidentství dodatečně připsal do životopisu po
listopadu 1989. Stát ho považoval za problém už v době, kdy být
problémem nebylo společensky výnosné.
Jeho život má přitom téměř
románovou ironii. Mladý Knížák opouštěl jednu školu za druhou, protože
nesnášel intelektuální lenost, kompromisy a akademickou pohodlnost. Na
AVU podle vlastních vzpomínek narazil na pedagogy, kteří odmítali
myslet, žádný profesor ho nechtěl přijmout do speciálního ateliéru, a
tak odešel pracovat jako uklízeč věží Karlova mostu. Po pádu komunismu
byl právě tento nedostudovaný rebel v roce 1990 aklamací zvolen rektorem
Akademie výtvarných umění. Školu otevřel zahraničí, založil Ateliér
intermediální tvorby a po čtvrt století vychovával umělce, mezi nimiž
byli Krištof Kintera, Jakub Špaňhel, Milena Dopitová a Milan Mikuláštík.
Potom
přišla Národní galerie a s ní nevyhnutelná proměna člověka, který celý
život bojoval proti institucím, v člověka, jenž se sám stal institucí.
Jako generální ředitel v letech 1999 až 2011 dokázal vyrovnat deficitní
hospodaření galerie, zvládnout následky povodní z roku 2002 a rozšířit
její působení o další prostory a nové expozice. Zároveň byl kritizován
za autoritativní způsob řízení, omezenou podporu velkých výstavních
projektů, konflikty s odborníky a kurátory i za tendenci zacházet s
nesouhlasem jako s útokem na vlastní osobu. Jeho dlouhé spory s Jiřím
Fajtem, Davidem Černým a dalšími se staly samostatnou kapitolou českého
kulturního provozu.
Právě zde se Knížákův příběh stává lidsky
zajímavějším než jednoduchá legenda o statečném avantgardistovi. Rebel
se dostal k moci a zjistil, že moc se mu líbí. Muž, který odmítal, aby
umění určovaly instituce, začal jako šéf největší české umělecké
instituce sám rozhodovat, co si zaslouží prostor, peníze a pozornost.
Člověk, který kdysi narušoval cizí jistoty, si vytvořil jistoty vlastní a
bránil je se stejnou energií, s jakou dříve rozbíjel ty cizí.
To
ovšem není jen Knížákův osobní paradox. Je to starý problém avantgardy.
Revolucionář často touží po světě, který se bude neustále měnit, dokud
se nezmění podle něj. Potom by se měl pohyb dějin pokud možno zastavit.
Člověk, který v mládí rozbíjel dveře chrámu, si po letech někdy sedne
dovnitř a začne kontrolovat, kdo smí vstoupit.
V pozdějších
desetiletích se Knížák stále otevřeněji spojoval s pravicovým politickým
prostředím, podporoval ODS a Václava Klause a vstupoval do veřejných
konfliktů s energií, která už často nepůsobila jako osvobozující
provokace, ale jako permanentní kulturní válka. Pro člověka, který znal
jeho ranou tvorbu, bylo někdy bolestné poslouchat, jak z úst někdejšího
ničitele konvencí vycházejí soudy připomínající obranu nových konvencí.
Umělec, který učil společnost, že rozbitá deska může obsahovat dosud
neslyšenou hudbu, začal někdy hovořit, jako by společnost sama už
nesměla být rozbíjena, proměňována nebo nově skládána.
Byl jsem
jeho pozdními postoji mnohokrát zklamán. Nevidím žádný důvod to skrývat
jen proto, že zemřel. Ale zklamání není totéž co vymazání.
Připomínat
Knížákovo umění neznamená udělit mu morální rozhřešení. Umělecké dílo
není potvrzení o bezúhonnosti a muzeum není prádelna, v níž se špinavý
život vypere do čistého kulturního dědictví. Stejně tak však politický
odpor není oprávněním zpětně vymazat objevy, které člověk učinil o půl
století dříve. Dílo neomlouvá autora, ale autorovy pozdní názory také
nemohou změnit skutečnost, že dílo existovalo, působilo a ovlivnilo
další generace.
Knížákova práce je dnes zastoupena ve významných
mezinárodních sbírkách, včetně Museum of Modern Art v New Yorku, Tate a
Centre Pompidou. Ne proto, že by zahraniční kurátoři obdivovali jeho
názory na českou politiku, ale proto, že jeho rané akce, objekty a
Destruovaná hudba patří k důležitým příspěvkům do dějin světového Fluxu,
performance a experimentální hudby.
Nejlepším rozloučením s
Milanem Knížákem proto není nekritická oslava ani vítězoslavné
odsouzení. Je jím pozornost, kterou jeho nejlepší dílo vždy vyžadovalo:
podívat se znovu, odmítnout první pohodlný výklad a připustit, že i
rozbitý, konfliktní a hluboce rozporný celek může vytvářet význam, který
žádná z jeho jednotlivých částí nedokáže vyčerpat.
Diskuse