Genocidní odkaz Joea Bidena nebude zapomenut

7. 1. 2025

Je logické zaměřit se na Bidena jako jednotlivce. Jeho rozhodnutí pokračovat v posílání obrovského množství zbraní do Izraele bylo klíčové a kalamitní. Ale prezidentově podpoře genocidy a aktivnímu souhlasu drtivé většiny Kongresu odpovídají i dominantní média a celková politika Spojených států. 

Čtyřicet dní po začátku války v Gaze oznámila Anne Boyerová svou rezignaci na funkci editorky poezie v New York Times Magazine. O více než rok později její prohlášení osvětluje, proč se morální důvěryhodnost tolika liberálních institucí po zničení Gazy zhroutila. 

Boyerová sice odsoudila „válku izraelského státu podporovanou Spojenými státy proti obyvatelům Gazy“, ale důrazně se rozhodla distancovat od přední liberální zpravodajské organizace v zemi: „Nemohu psát o poezii uprostřed 'rozumných' tónů těch, kteří se nás snaží aklimatizovat na toto nerozumné utrpení. Už žádné strašidelné eufemismy. Už žádné verbálně sanitární pekelné scény. Už žádné válečné lži.“

Proces aklimatizace se brzy stal rutinou. Nejzásadněji k němu přispěl prezident Biden a jeho věrní, kteří byli obzvláště motivováni předstírat, že ve skutečnosti nedělá to, co dělá. 

U předních novinářů tento proces vyžadoval ochotné pozastavení víry v konzistentní jazykovou a lidskou úroveň. 

Obsahová analýza prvních šesti týdnů války ukázala, že zpravodajství deníků New York Times, Washington Post a Los Angeles Times mělo vůči Palestincům prudce dehumanizující sklon. Tyto tři noviny „nepřiměřeně zdůrazňovaly izraelská úmrtí v konfliktu“ a „používaly emotivní jazyk k popisu zabíjení Izraelců, ale ne Palestinců“, ukázala studie The Intercept. „Výraz 'masakr' používali redaktoři a reportéři k popisu zabíjení Izraelců oproti Palestincům v poměru 60:1 a 'masakr' k popisu zabíjení Izraelců oproti Palestincům v poměru 125:2. 'Hrůzné' bylo použito k popisu zabíjení Izraelců oproti Palestincům v poměru 36:4.“ 

Arabsko-americký historik Rašíd Chálidí po roce války v Gaze řekl: „Moje námitka vůči názorovým orgánům, jako jsou New York Times, spočívá v tom, že vidí naprosto všechno z izraelské perspektivy. Jak to ovlivňuje Izrael, jak to vidí Izraelci? Izrael je středobodem jejich pohledu na svět, a to platí obecně pro naše elity na celém Západě. Izraelci velmi prozíravě tím, že zabránili přímé reportáži z Gazy, tuto izraelocentrickou perspektivu ještě více upevnili.“  

Khalidi to shrnuje těmito slovy: „Hlavní média jsou stejně slepá jako kdykoli předtím, stejně ochotná přisluhovat jakékoli obludné izraelské lži, fungovat jako stenografové moci a opakovat to, co se říká ve Washingtonu.“

Konformní mediální klima uhladilo Bidenovi a jeho prominentním racionalizátorům cestu, aby mohli vyklouznout z háčku a utvářet narativ a maskovat spoluvinu za nestrannou politiku. Mezitím přicházely ze Spojených států mohutné dodávky izraelských zbraní a munice. Téměř polovinu zabitých Palestinců tvořily děti. 

Pro tyto děti a jejich rodiny byla cesta do pekel dlážděna doublethinkem. A tak například, zatímco hrůzy v Gaze pokračovaly, žádný novinář nekonfrontoval Bidena s tím, co řekl v době široce deklarované střelby ve škole v texaském Uvalde, když prezident rychle vystoupil v přímém televizním přenosu. „Jsou rodiče, kteří už nikdy neuvidí své dítě,“ řekl, a dodal: „Ztratit dítě je jako nechat si vyrvat kus duše. . . . Je to pocit, který sdílejí sourozenci, prarodiče, členové jejich rodin a komunita, která zůstala v pozadí.“ Biden si položil prostou otázku: „Proč jsme ochotni žít s tímto krveprolitím? Proč to stále umožňujeme?“ 

Při masakru v Uvalde zahynulo 19 dětí. Každodenní masakr v Gaze připraví během několika hodin o život zhruba stejný počet palestinských dětí. 

V Kapitolu dominuje nevyslovená poučka, že Palestinci jsou z praktického politického hlediska postradatelní. Představitelé strany jako senátor Chuck Schumer a zástupce Hakeem Jeffries neudělali prakticky nic, co by naznačovalo opak. Nevyvíjeli ani úsilí na obranu současných demokratů ve Sněmovně reprezentantů Jamaala Bowmana a Cori Bushe, poražených v letních primárkách nebývalou záplavou reklamních kampaní za miliony dolarů, financovaných AIPAC a republikánskými dárci. 

Celkové mediální prostředí bylo o něco pestřejší, ale pro palestinské civilisty neméně smrtící. Během prvních několika měsíců se válce v Gaze dostávalo obrovského množství mediálního pokrytí hlavního proudu, které časem řídlo; jeho důsledkem byla do značné míry normalizace neustálého vraždění. Existovalo několik výjimečných zpráv o utrpení, ale žurnalistika postupně získala mediální atmosféru podobnou šumu v pozadí, zatímco důvěřivě hypovala Bidenovy chabé snahy o příměří jako odhodlaného úsilí. 

Na premiéra Benjamina Netanjahua se snášela stále větší kritika. Převažující zpravodajství amerických médií a politická rétorika - neochotná odhalit izraelskou misi s cílem masově zničit Palestince - však jen zřídkakdy překročily rámec líčení izraelských představitelů jako těch, kteří se nedostatečně starají o ochranu palestinských civilistů. 

Namísto upřímného informování o děsivých pravdách nabízel obvyklý narativ amerických médií a politiků eufemismy a vyhýbavé výroky. 

Když Anne Boyerová v polovině listopadu 2023 rezignovala na funkci editorky poezie časopisu New York Times, odsoudila to, co označila za „pokračující válku proti palestinskému lidu , lidu, který se brání desítky let trvající okupaci, nucené dislokaci, deprivaci, sledování, obléhání, věznění a mučení“. 

 

Celý text v anglickém originále ZDE