10 konfliktů, které je třeba sledovat v roce 2025

6. 1. 2025

čas čtení 10 minut
Trumpův návrat přidává nepředvídatelnost do již tak nestabilního světa. S rostoucím globálním napětím se rýsuje změna, ať už prostřednictvím dohod nebo silou zbraní.

V neklidných časech se zdá, že návrat nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa do Bílého domu věcmi ještě více otřese. Jak se ale disruptor vypořádá s již narušeným světem?

Na Blízkém východě řetězová reakce vyvolaná útokem Hamásu na Izrael ze 7. října 2023 odstartovala rok ohromujících změn. Izrael pohřbil Gazu pod troskami; degradovala regionální síť nestátních proxies Íránu, zničila vlastní obranu Teheránu a neúmyslně připravila půdu pro islamistické rebely, aby svrhli půl století trvající diktaturu Asadovy rodiny v Sýrii.

V Asii, kde Čína soupeří se Spojenými státy a jejich spojenci o prvenství, vypadají ohniska v Jihočínském moři, ve vodách a na obloze kolem Tchaj-wanu a na Korejském poloostrově stále nejistěji. Ruský útok na Ukrajinu je, soudě podle hrozeb prezidenta Vladimira Putina, součástí zápasu o revizi uspořádání po studené válce a hrozí, že se v Evropě překlopí do širší konfrontace.

Jinde se vlna konfliktů – včetně občanské války v Myanmaru, povstání podporovaného Rwandou na východě Demokratické republiky Kongo, převzetí moci gangy, které zanechalo miliony Haiťanů ve válečných podmínkách, a devastace v Súdánu – přidává k celosvětovému počtu mrtvých, vysídlených a hladovějících lidí v důsledku bojů, který je vyšší než kdykoli za poslední desetiletí.

Zobecňovat to, co tento chaos pohání, je obtížné, vzhledem k odlišným kořenům každého konfliktu. Čína a Rusko – a do jisté míry i Severní Korea – zpochybňují pořádky, které byly po desetiletí podporovány americkou mocí v Asii a Evropě. Jinde, při absenci hegemona nebo koncertu velmocí jednajících v jednotě, cítí více lídrů drolení mantinelů. Více jich vidí příležitosti k dosažení cílů násilnými prostředky nebo se bojí, že prohrají, pokud se budou držet zpátky. Většina vlád se samozřejmě nesnaží rozdrtit své rivaly doma nebo sponzorovat proxies v zahraničí, natož anektovat sousedy nebo hromadně zabíjet civilisty. Ale stále více jich bere věci do vlastních rukou. Hlavní kontrolou jejich činů je stále více to, jak moc mohou jejich nepřátelé bojovat.

Je-li avanturismus na vzestupu, jeho dominové efekty – jak by mohli reagovat soupeři, kteří cítí stejná uvolněná pouta – je těžší předvídat. Vzájemně propojené konflikty zvyšují pravděpodobnost nezamýšlených důsledků. Jahjá Sinvár, vůdce Hamásu, který zorganizoval útok ze 7. října, zcela jistě podcenil zkázu, kterou by v Gaze v reakci na to způsobil převážně neomezený Izrael. Dokonce ani Izrael, přes všechno své špionážní umění, nepředpověděl, že rozdrtí Hizballáh v Libanonu a pomůže reformované odnoži al-Kájdy zmocnit se Damašku. (Nový vládce Sýrie, navzdory své džihádistické minulosti říká, že nevyhledává boj s Izraelem.)

Trumpův návrat přináší novou nejistotu. V Evropě, v asijsko-pacifickém regionu a na Blízkém východě jsou Trumpovy sliby často protichůdné, stejně jako názory jeho kabinetních kandidátů a loajalistů. Pokud zdvojnásobí své úsilí o konfrontaci, jak velké riziko bude tolerovat? Pokud bude usilovat o dohody, jaké kompromisy by to mohlo znamenat a jaké by to mohlo mít důsledky pro americké spojence? Mimo tyto arény, pokud Washington z velké části absentuje, jak jiní zaplní prostor?

Trumpovi obdivovatelé vidí ctnost v zbrklosti. Udržování rivalů a spojenců ve střehu může odradit ty první a vymoci ústupky od těch druhých. Putin se podle nich ostýchal jednat s Trumpem v úřadu a Trumpova nejednoznačnost ohledně NATO vytrhla Evropany z jejich samolibosti ohledně bezpečnosti kontinentu stejně jako agrese Kremlu.

Nepředvídatelnost by se však stejně snadno mohla obrátit proti nim. Nikdo si sice nepřeje totální válku, ale na zlomových liniích hlavních mocností hrozí stejně jako jinde špatný odhad. Pokud se Trump nebo jiní vysocí představitelé stanou příliš jestřábími, soupeř by mohl reagovat stejným způsobem, s cílem resetovat červenou čáru, ale překročit jednu z vlastních linií Washingtonu. Nebo by americký spojenec – řekněme Filipíny, Tchaj-wan nebo Izrael – mohl překročit své hranice, což by vyvolalo odvetu ze strany Číny nebo Íránu, která by riskovala zatažení Spojených států.

Na druhou stranu, pokud Trump znevažuje spojenectví Washingtonu, protivník – s největší pravděpodobností Moskva, ale pravděpodobně Pchjongjang nebo dokonce Peking – by se mohl rozhodnout otestovat Trumpovu ochotu přijít na pomoc americkým spojencům, což by ve Washingtonu vyvolalo politické pozdvižení, které by donutilo prezidenta k tomu, aby se stal terčem kritiky.

Bojechtivost by také mohla vyvolat jednotnější odpor. Řeči o "ose" Čína-Rusko-Severní Korea-Írán jsou přehnané, vzhledem k tomu, že tato čtyři hlavní města sdílejí jen málo zájmů kromě odporu vůči americké moci a vyhýbání se sankcím. Přesto si stále více navzájem pomáhají. Íránské a severokorejské zbraně; komponenty dvojího užití z Číny; a nyní severokorejské jednotky pomáhají udržovat Putinovo válečné úsilí na Ukrajině. Obranný pakt, který Putin podepsal se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem v listopadu, v zásadě váže Pchjongjang a potenciálně i bezpečnost poloostrova k válce v Evropě.

Vazby mezi těmito protivníky se pravděpodobně zpevní, pokud Trump vystupňuje nepřátelství na všech frontách – tím spíše, pokud bude tlačit na Evropu, aby zpřísnila obchodní omezení vůči Číně, nebo povzbudí NATO, aby se více angažovalo v Asii.

Pro uzavírání dohod by Trumpova heterodoxie mohla být větší výhodou – pokud je namířena správným směrem. Hypotetická velká dohoda s čínským vůdcem Si Ťin-pchingem, o které hovoří někteří lidé v Trumpově oběžné dráze – která by vedla Washington k přijetí čínské nadřazenosti v Asii, včetně Tchaj-wanu (výrobce téměř všech pokročilých mikročipů, na nichž závisí globální ekonomika) – se zdá být přitažená za vlasy. Dohoda s Ruskem, která by zanechala Ukrajinu demilitarizovanou a bez bezpečnostních záruk, jak požaduje Putin, by se rychle zhroutila. Neexistuje žádná stabilní cesta k dohodám typu sféry vlivu v Asii nebo Evropě, i kdyby se Trumpovi podařilo přesvědčit americké spojence, aby si mysleli něco jiného.

Skromnější cíle by mohly být proveditelné. Časté rozhovory se Si Ťin-pchingem a snaha o posílení mantinelů, které již existují, jako jsou vojenské horké linky a zpětné kanály mezi nejvyššími představiteli národní bezpečnosti, by mohly postavit americko-čínské vztahy na pevnější základy a pomoci zabránit incidentům na obloze a ve vodách kolem Číny, aby přerostly v plnohodnotnou krizi. Dohoda o příměří, která by odsunula nejožehavější spory do budoucích jednání, by s Ruskem měla k funkčnosti daleko. Putin by to mohl docela dobře odmítnout. Ale pokud by to Trump dokázal, bylo by to lepší než dnešní destrukce a rizika eskalace. Taková opatření by také mohla otevřít prostor pro asijské a evropské spojence Washingtonu, aby postupně převzali větší odpovědnost za svou vlastní obranu, spíše než aby byli ponecháni sami sobě, zatímco nejsou připraveni.

Jaderné rozhovory se Severní Koreou nebo Íránem by mohly přinést více. Naposledy vedl Trumpův rtuťovitý kurz k jednáním, která mu málem přinesla dohodu – která by byla sice nedokonalá, ale omezila by jaderný program Pchjongjangu. Navzdory Kimovým vazbám na Rusko zůstává Pchjongjang vyvrhelem, který může hodně získat z dobré vůle Washingtonu. Ještě lepší vyhlídky má Írán. Teherán, slabší než byl po celá desetiletí, by mohl souhlasit s omezením nejen íránského jaderného programu, ale také jeho již tak zmenšené sítě proxies. Washington by se na oplátku mohl zavázat, že Islámskou republiku nedestabilizuje – a pokusit se od toho Izrael odradit. Trump koneckonců řekl, že nemá zájem na změně režimu.

Jak tedy předpovědět nepředvídatelný rok 2025?

Ať se stane cokoli, zdá se, že sklouzávání do bezpráví bude pokračovat. Spojené státy vždy poskytovaly sobě a svým přátelům propustku od mezinárodního práva tam, kde to vyhovovalo jejich zájmům. Ale i podle nesourodých standardů posledních desetiletí je situace špatná a má nakročeno k tomu, aby se zhoršila.

Zatímco odcházející prezident Joe Biden se slovně hlásil ke globálnímu řádu, zatímco zavíral oči před izraelskou demolicí Gazy, Trump se do značné míry obejde bez toho prvního. Pokud Izrael s americkým požehnáním anektuje Západní břeh Jordánu, nebo pokud Washington jednostranně bombarduje mexické kartely, hrozí, že normy, které jsou již tak oslabené, se dále rozpadnou. Válčící strany budou ještě méně dbát na utrpení civilistů. Jiní lídři by mohli testovat, zda se jim podaří zabrat kusy území souseda. Zdá se, že většina dnešních válek bude zuřit dál, možná v některých případech přerušovaná příměřím, které vydrží, dokud se nezmění geopolitický vítr nebo se nenaskytnou jiné příležitosti k likvidaci rivalů.

Trump by mohl uzavřít dohody – s Pchjongjangem nebo Teheránem, které přetvoří asijskou nebo blízkovýchodní bezpečnost, nebo s Pekingem, které zastaví příklon konkurence ke konfliktu, nebo s Moskvou, které dočasně uklidní situaci. Nelze však vyloučit ani scénáře nočních můr – výbuch v Asii, širší evropskou konfrontaci nebo pokus o svržení íránského režimu či masové vyhoštění Palestinců, které by zažehlo požár na Středním východě.

Jak se tempo změn zrychluje, zdá se, že svět je připraven na změnu paradigmatu. Otázkou je, zda se tak stane u jednacího stolu nebo na bojišti.

10 konfliktů, které je třeba sledovat v roce 2025:

  • Sýrie
  • Súdán
  • Ukrajina a evropská bezpečnost
  • Izrael-Palestina
  • Írán vs. USA a Izrael
  • Haiti
  • USA-Mexiko
  • Myanmar
  • Korejský poloostrov
  • Čína-USA

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2627

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2025